Z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, práv a povinností zaměstnanců a jejich zaměstnavatelů, nutno zdůraznit, že zákon o specifických zdravotních službách nově a přesněji upravuje pracovnělékařské služby, posudkovou péči, lékařské posudky a také problematiku posuzování nemocí z povolání.
Na první pohled by se dalo očekávat, že s nabytím účinnosti tohoto nového zákona budou odstraněny nedostatky nebo zastaralost předchozí právní úpravy a zákon přispěje ke srozumitelnosti a jednoznačnosti aplikační praxe v tak zásadní otázce, jakou bezpečnost a ochrana zdraví zaměstnanců při práci nepochybně jsou. Jenomže zákon o specifických zdravotních službách tato očekávání ne zcela naplnil. A nejen to. S jeho účinností vyvstaly nové otázky.
Na půdě Parlamentu, ministerstev, stránkách denního tisku, v právních kruzích i internetových diskusích se ohledně právní úpravy pracovnělékařských služeb vedou jak věcné, tak někdy až téměř vášnivé polemiky.
Následující článek si proto klade za cíl objasnit některé souvislosti, odpovědět na nejčastěji kladené otázky.
Předložit určité úvahy a přispět tak k hledání cest k řešení problémů, týkajících se více jak 4 milionů zaměstnanců, z nichž přibližně polovina (49,8 %) vykonává práce zařazené do kategorie druhé nebo vyšší podle § 37 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Konkrétně, v kategorii druhé jde o více než 1,5 milionu zaměstnanců (38,6 %), v kategorii druhé – rizikové je to necelých 0,047 milionu zaměstnanců, v kategorii třetí 0,385 milionu zaměstnanců (9,6 %); v kategorii čtvrté publikované údaje uvádí přibližně 15 tisících zaměstnanců (cca 0,4 %).
Ve výčtu rizikových faktorů jsou na prvních místech fyzická zátěž (0,77 milionu zaměstnanců), následuje psychická zátěž (0,66 milionu zaměstnanců). Takřka shodně (0,65 resp. 0,63 milionu) jsou zaměstnanci vystaveni rizikovým faktorům pracovní polohy a hluku.
Zdlouhavý proces schvalování
Mimo veškerou pochybnost, a to je potřeba připomenout v samotném úvodu, stojí to, že dosavadní úprava v zákoně č. 20/1966 Sb. již neodpovídala potřebám současnosti. I proto byly před několika lety vypracovány návrhy zákona o zdravotních službách a zákona specifických zdravotních službách. Došlo i k jejich projednávání ve Sněmovně. Předpokládalo se, že účinnost těchto zákonů bude ke stejnému datu jako zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, od 1. ledna 2007. Nestalo se.
Projednávání zákonů bylo v Poslanecké sněmovně přerušeno, vládní návrhy zákonů byly z legislativního procesu staženy. Nastala tak stav, kdy zákoník práce, který mezitím nabyl účinnosti, používal namísto pojmů „závodní preventivní péče“ a „posudek závodní preventivní péče“ termín „pracovnělékařská péče“ a „posudek pracovnělékařské péče“, aniž by tyto měly odpovídající právní základ.
Nesrovnalost poté byla odstraněna s účinností od 1. ledna 2008 tzv. technickou novelou zákoníku práce (zákon č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). To znamenalo, že právní úprava pracovněprávních vztahů a rovněž právní úprava v § 2 zákona č. 309/2006 Sb., zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se vrátily k pojmu „závodní preventivní péče“, které mělo právní základ v ustanovení § 18a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
S účinností od 1. dubna 2012 se opět v zákoníku práce a v zákoně o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pojem „závodní preventivní péče“ změnil na termín „pracovnělékařské služby“. Novela byla provedena zákonem č. 375/2011 Sb., kterým se mění zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních službách, zákona o specifických zdravotních službách, zákona o zdravotnické záchranné službě.
Ustanovení § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak nyní zaměstnavatel ukládá povinnost zajistit, aby pracoviště byla prostorově a konstrukčně uspořádána a vybavena tak, aby pracovní podmínky z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci odpovídaly bezpečnostním a hygienickým požadavkům na pracovní prostředí, a aby „pracoviště byla vybavena v rozsahu dohodnutém s příslušným poskytovatelem pracovnělékařských služeb prostředky pro poskytnutí první pomoci a vybavena prostředky pro přivolání poskytovatele zdravotnické záchranné služby.“
Změny jsou výsledkem toho, že Parlament schválil „balíček“ zákonů týkající se zdravotní reformy: Novelu zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, dále zákon č. 374/2011 Sb., zákon o zdravotnické záchranné službě a v neposlední řadě též zákon č. 375/2011 Sb., tzv. doprovodný (změnový) zákon.
Právě posledně zmiňovaný zákon přitom novelizoval více než stovku dalších zákonů, v rámci nichž byly uvedeny pojmy „závodní preventivní péče“ či „lékař závodní preventivní péče“, a tyto byly nahrazeny pojmy novými, aktuálně platnými. Přičemž pracovnělékařské služby nejsou samostatným druhem zdravotní péče. Jejich odlišnost spočívá jednak v okruhu osob, jímž jsou poskytovány (zaměstnancům), a jednak ve způsobu, jakým jsou poskytovány; tedy na základě smlouvy mezi poskytovatelem zdravotních služeb a zaměstnavatelem. Svým účelem tak naplňují definici preventivní, diagnostické, konzultační a posudkové péče.
Pracovnělékařská péče je zákonem o specifických zdravotních službách nyní upravena podle Úmluvy Mezinárodní organizace práce o závodních zdravotních službách (ILO č. 161) a její plnění má význam zejména pro prevenci vzniku onemocnění, přičemž tu nelze provádět bez znalosti pracovního prostředí.
Úmluvu o závodních zdravotních službách č. 161, která byla schválena 26. června 1985 na 71. zasedání generální konference Mezinárodní organizace práce, přijala tehdejší ČSSR dne 25. února 1988. Vyhlášena byla ve Sbírce zákonů jako vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 145/1988 Sb., „O úmluvě o závodních zdravotních službách“, a je závazná ode dne 25. února 1989.
Úmluva zavazuje vlády signatářských zemí postupně „zavádět pracovnělékařskou péči pro všechny pracovníky včetně pracovníků ve veřejném sektoru a družstevníků ve výrobních družstvech, ve všech odvětvích hospodářské činnosti a ve všech podnicích“.
Byl-li vzpomenut poněkud zdlouhavý proces od původního vládního návrhu zákona o specifických zdravotních službách až k jeho přijetí, v podstatě totéž platí i o nenaplnění zmocňovacího ustanovení v § 95 citovaného zákona. Ke dni uzávěrky vydání totiž v českém právním řádu absentuje prováděcí předpis, který je nezbytný pro aplikační praxi.
Účelem prováděcího předpisu je stanovit postupy při zajišťování lékařských prohlídek, druhy, četnost a obsah lékařských prohlídek nezbytných pro zjištění zdravotního stavu posuzované osoby a posuzování zdravotní způsobilosti k výkonu práce, rozsah odborných vyšetření, postup při zajištění a provádění lékařských prohlídek, včetně vymezení případů, kdy se provádějí. Dále podmínky, za kterých lze vydat lékařský posudek, dobu a podmínky jeho platnosti včetně podmínek, za kterých lze požadovat nové posouzení zdravotní způsobilosti, a dobu, po kterou lze lékařský posudek uplatnit.
Dále prováděcí předpis by měl vymezit rizikové faktory pracovního prostředí a nemoci, stavy a vady, které při výskytu těchto faktorů vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost k práci nebo službě, náležitosti žádosti o provedení pracovnělékařské prohlídky a posouzení zdravotní způsobilosti k práci, náležitosti lékařského posudku ve vztahu k posuzované činnosti.
Jablko sváru
Opožděné vydání prováděcího předpisu není jedinou kritizovanou skutečností. Výhrady ze stran zaměstnavatelů jsou i k úpravě provedené v ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) zákona.
V něm se stanoví, že osoba ucházející se o zaměstnání se považuje za zdravotně nezpůsobilou, pokud se před vznikem pracovněprávního nebo obdobného vztahu nepodrobí vstupní lékařské prohlídce. Vzhledem k tomu, že ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákoníku práce jsou základními pracovněprávními vztahy pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, povinnost podrobit se lékařské prohlídce se tak vztahuje též na fyzické osoby, s nimiž zaměstnavatel chce sjednat dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti.
Dlužno dodat, že tato povinnost není zcela nová. Ohlédnutí zpět napovídá, že již v roce 1965 platily Zásady vlády o uzavírání dohod o pracovní činnosti. Z nich mimo jiné vyplývalo, že organizace mohly uzavírat s občany dohody o pracovní činnosti, a to za účelem zejména rozšíření, prohloubení a zkvalitnění služeb. Dohody bylo možno uzavírat, „jestliže rozsah poskytovaných služeb dosavadním způsobem (pracovníky v pracovním poměru) nepokrýval potřeby obyvatelstva nebo pokud provádění těchto služeb by bylo i při novém způsobu řízení nehospodárné“.
Platilo také, že „dohody nelze uzavírat tam, kde jsou dány všechny podmínky pro výkon práce v pracovním poměru“. Bylo i doporučováno, aby dohody o pracovní činnosti byly uzavírány zejména s ženami z domácnosti, s důchodci, studenty, dále s osobami se změněnou pracovní schopností a s pracovníky, kteří tuto činnost hodlají vykonávat vedle svého hlavního zaměstnání vykonávaného v pracovním poměru.
Vládou stanovené zásady dále zdůrazňovaly, že práce vykonávané na základě dohody o pracovní činnosti musí být prováděny v souladu s předpisy vztahujícími se na jejich výkon. V této souvislosti byla organizace povinna pracovníka seznámit, jak s předpisy upravujícími práci, kterou má vykonávat, tak i s předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, které musí dodržovat.
Byla-li pro výkon práce předepsána zvláštními předpisy vstupní lékařská prohlídka, organizace měla uloženu povinnost zajistit lékařské vyšetření nejen u pracovníka, se kterým dohodu uzavírala, ale i u rodinných příslušníků, kteří mu při práci měli vypomáhat.
S povinností absolvovat vstupní lékařskou prohlídku u závodního lékaře se lze v českém právním řádu přitom setkat ještě o několik let dříve.
Z vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 1/1959 Úředního listu vyplývá, že pracovníci v potravinářství a osoby, jež mají být v potravinářství činné, jsou povinni se podrobit lékařským prohlídkám podle vyhlášky. „Lékařské prohlídky plánují, organizují a řídí a jejich provádění kontrolují okresní hygienici: prohlídky provádějí zařízení preventivní a léčebné péče ve spolupráci s hygienicko-epidemiologickými stanicemi.“ Povinnost posuzování zdravotní způsobilosti k práci je zřejmá rovněž ze Směrnice Ministerstva zdravotnictví č. 49/1967.
Ta určuje posuzování zdravotní způsobilosti při volbě povolání, při nástupu do práce, v souvislosti s výkonem práce, při změně práce a při dočasné pracovní neschopnosti.
V neposlední řadě zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v ustanovení § 28 stanovil, že před uzavřením pracovní smlouvy je organizace povinna seznámit pracovníka s právy a povinnostmi, které by pro něho z pracovní smlouvy vyplynuly, a s pracovními a mzdovými podmínkami, za nichž má práci konat. V případech stanovených orgány státní zdravotní správy je organizace povinna zajistit, aby se pracovník před uzavřením pracovní smlouvy podrobil vstupní lékařské prohlídce.
Úprava vyjmenovávala jen pracovní poměr, takže „sjednal-li zaměstnanec dohodu o pracovní činnosti, nemusel před zahájením prací absolvovat vstupní lékařskou prohlídku1)“. V současnosti z hlediska zákoníku práce, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2007, je potřeba vycházet ze znění jeho § 32, podle něhož v případech stanovených zvláštním právním předpisem je zaměstnavatel povinen zajistit, aby se fyzická osoba před uzavřením pracovní smlouvy podrobila vstupní lékařské prohlídce.
Zákoník práce sice předpokládá, že pracovní poměr bude zakládán především pracovní smlouvou mezi fyzickou osobou (zaměstnancem) a budoucím zaměstnavatelem. Nicméně, jestliže je zvláštní právní předpisy nebo stanovy (např. družstev, občanských sdružení) vyžadují, aby obsazení pracovního místa se uskutečnilo volbou, nezakládá se již touto samotnou volbou pracovní poměr, ale zvolení je považováno pouze za předpoklad, po jehož splnění lze uzavřít pracovní smlouvu. Dále, zákoník práce v § 32 odst. 3 vymezuje okruh vedoucích pracovních míst ve veřejných službách a správě a ve státních podnicích, kde vzniká obligatorně pracovní poměr jmenováním.
Z pohledu právní úpravy dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, na základě ustanovení § 77 odst. 2 zákoníku práce, je zřejmé, že na zaměstnance činné na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce) se vztahují všechna příslušná ustanovení zákoníku práce. Včetně těch ustanovení, jež upravují povinnosti zaměstnavatelů a práva a povinnosti zaměstnanců v rámci zabezpečení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Je tedy evidentní, že i na zaměstnance, s nimiž má být sjednána dohoda o práci konané mimo pracovní poměr, se vztahuje znění § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, podle něhož zaměstnavatel je povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti.
I přes uvedené, a to i ve Stanovisku 2) Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva práce a sociálních věcí, se zmíněná povinnost stala „jablkem sváru“.
Zaměstnavatelé především poukazují, že tato povinnost je v reálném podnikatelském prostředí problematická především v případě sjednání jednorázových dohod o provedení práce spočívajících v uskutečnění jen několikahodinové přednášky. Stejně tak upozorňují, že tato právní úprava bude zbytečně zatěžovat zaměstnavatele i zaměstnance sjednávající tyto dohody, které se uzavírají na časově limitovanou dobu (nejvýše 300 hodin v kalendářním roce, resp. v rozsahu, který nesmí překročit v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby) a jsou sjednávány zpravidla nikoli na nerizikové práce, tedy práce, které by nezbytně vyžadovaly zjišťování zdravotní způsobilosti.
Nelze se tudíž divit, že od vyhlášení zákona o specifických zdravotních službách ve Sbírce zákonů se návrhů na redukci povinnosti podrobit se vstupní lékařské prohlídce, např. aby se tato povinnost vztahovala pouze na vznik pracovního poměru, objevila už celá řada. Zatím bez finální verze ve formě návrhu novely o specifických zdravotních službách.
Jedním z návrhů je i hodně diskutabilní návrh skupiny poslanců. Konkrétně, navrhli novelizovat zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Změnit je následovně: 1. V § 59 odst. 1 písm. b) slova „pracovněprávního nebo obdobného vztahu“ nahradit slovy „pracovního poměru“.
2. V § 59 odst. 2 slova „pracovněprávní nebo obdobný vztah“ nahradit jen slovy „pracovní poměr“.
Předložený návrh lze považovat za ještě problematičtější než je stávající platná právní úprava. Zcela totiž opomíjí, stranou ponechává pojem „obdobný vztah“, čímž právní úpravu nepřípustně zužuje, oklešťuje. V podstatě by to znamenalo zásadní změnu působnosti tohoto zákona a de iure i revokaci působnosti předpokládaných prováděcích předpisů.
Je evidentní, že požadovaná novela by tuto cestu sledovat neměla. I přesto však bude muset vyřešit a zodpovědět nejednu otázku: Hledat a najít přijatelná a sjednocující kriteria, neboť nelze jako přiměřené a rovné řešení přijmout třeba a priori vyloučení dohod o pracovní činnosti, které ovšem mohou být neomezeně prodlužovány, oproti daným striktním pravidlům o sjednávání pracovních poměrů na dobu určitou apod. Za nerovnost by proto bylo možno považovat situaci, kdy je po vstupní lékařské prohlídce s osobou sjednán pracovní poměr na dobu určitou (na velice krátkou dobu, dny, týdny, pouze na dílčí nebo sezónní práce), avšak jiná práce obdobného charakteru bude vykonávána zaměstnancem na základě dohody o pracovní činnosti neomezeně dlouho a bez povinnosti absolvovat vstupní lékařskou prohlídku k ověření zdravotní způsobilosti k výkonu práce.
Řešení je v působnosti Ministerstva zdravotnictví. Jak známo, to dalo ve vystoupeních svého ministra již opakovaně najevo, že o vypracování a předložení novely § 59 zákona o specifických zdravotních službách intenzivně jedná a novelu připravuje.
Jak již bylo shora vzpomenuto, ke dni nabytí účinnosti zákona o specifických zdravotních službách vydalo Ministerstvo zdravotnictví s Ministerstvem práce a sociálních věcí závazné stanovisko. V něm je zdůrazněno, že s ohledem na rozsah nové právní úpravy pracovnělékařských služeb, včetně nově stanovených podmínek a krátkost legisvakanční lhůty, bylo pro jejich zajištění a poskytování v zákoně o specifických zdravotních službách vymezeno v § 98 odst. 1 přechodné ustanovení.
„Přechodné ustanovení vytv,časový‘ prostor pro uvedení pracovnělékařských služeb do souladu se zákonem; stanoví se, že pracovnělékařské služby lze poskytovat podle dosavadních právních předpisů upravujících poskytování závodní preventivní péče ještě nejdéle po dobu 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona tj. do 1. dubna 2013.“ Přechodné ustanovení zákona o specifických zdravotních službách tak umožňuje, aby zaměstnavatel, jenž pro své zaměstnance zajišťuje pracovnělékařské služby, nebo poskytovatel pracovnělékařských služeb, měl dostatek času zajistit pracovnělékařské služby v mezích daných § 53 až 59, avšak s výjimkou § 58 (přechodné období neplatí pro povinnost úhrady pracovnělékařských služeb podle ustanovení § 58; tato povinnost vznikla pro zaměstnavatele dnem nabytí účinnosti zákona).
Dobu jednoho roku od účinnosti zákona lze považovat za postačující jak pro úpravu dosavadních, popř. nově vznikajících právních vztahů k zajištění pracovnělékařských služeb, tak pro úpravu organizace poskytování daných služeb. V uvedeném období je tedy i nadále ještě možné péči o zaměstnance zajišťovat jako závodní preventivní péči podle dosavadních právních předpisů.
To znamená, že i pro tuto součást pracovnělékařských služeb, do níž náleží vstupní lékařské prohlídky, lze v rámci přechodného období použít dosavadní právní úpravu. Zůstává tak na zaměstnavateli, aby po dobu přechodného období s ohledem na dosavadní právní předpisy rozhodl o nutnosti zajistit vstupní lékařskou prohlídku pro své zaměstnance.
Charakteristika úpravy pracovnělékařských služeb
Na úvod právní úpravy a systematiky zákona č. 373/2011 Sb., je vhodné objasnit vztah mezi zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Jde o vztah právní úpravy obecné a zvláštní. To znamená, pokud není v zákoně o zdravotních službách uveden odkaz na jiný právní předpis, vychází se z obecně závazné právní úpravy podle tohoto zákona.
Zákon o specifických zdravotních službách pak definuje pracovnělékařské služby jako zdravotní služby preventivní, jejichž součástí je hodnocení vlivu pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek na zdraví, provádění preventivních prohlídek a hodnocení zdravotního stavu za účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci, poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání a nemocemi souvisejícími s prací, školení v poskytování první pomoci a pravidelný dohled na pracovištích a nad výkonem práce nebo služby.
Tato definice je plně v souladu s Úmluvou MOP č. 161 o závodních zdravotních službách, která byla ratifikována již v roce 1989, ale nebyla promítnuta do právního řádu. Povinností každého zaměstnavatele tak je, aby zajistil pracovnělékařské služby, a to v rozsahu, který citovaná vyhláška uvádí.
Při zajištění této služby je ale třeba vycházet z reálných zkušeností a analýz.
Zákon č. 550/1981 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, zrušil povinnost obracet se při onemocnění výhradně na určené závodní lékaře a umožnil svobodnou volbu ošetřujícího lékaře. To ovšem neplatí pro pracovnělékařskou péči, která je podle § 9 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ze svobodné volby vyloučena. Naopak, § 40 citovaného zákona ukládá všem fyzickým osobám, které provozují podnikatelskou činnost a všem právnickým osobám, povinnost zajistit pro své zaměstnance závodní preventivní péči.
Po roce 1992, kdy povinnost zajistit závodní preventivní péči byla uložena zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, se ukázalo, že proměnou systému poskytování zdravotní péče vznikem soukromých poskytovatelů, se snižoval počet lékařů a zdravotnických zařízení, které byly závodní preventivní péči ochotny poskytovat.
V reakci na reálný stav zákon o specifických zdravotních službách tudíž stanoví, že tím, kdo bude poskytovat pracovnělékařské služby, může být poskytovatel v oboru všeobecného praktického lékařství nebo poskytovatel v oboru pracovní lékařství.
Oba poskytovatelé jsou podle právní úpravy od 1. dubna 2012 oprávněni poskytovat pracovnělékařské služby pro zaměstnavatele, na jehož pracovištích se souběžně vyskytují práce zařazené podle § 37 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, do kategorie první, druhé, druhé – rizikové, třetí nebo čtvrté, a to vždy na základě písemné smlouvy.
Nově je dále stanoveno, jestliže se na pracovištích zaměstnavatele vyskytují výhradně práce zařazené jen do kategorie první podle § 37 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví lze, aby pracovnělékařské prohlídky vykonávali registrující lékaři zaměstnanců nebo uchazečů o práci, a to vždy na žádost zaměstnavatele nebo budoucího zaměstnavatele.
Mezi nově stanovené podmínky patří povinnost zajistit pracovnělékařské služby na základě písemné smlouvy, povinnost při odeslání zaměstnance k pracovnělékařské prohlídce vybavit jej žádostí obsahující údaje o druhu práce, režimu práce a pracovních podmínkách, ke kterým je posouzení požadováno, odeslat zaměstnance na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku, pokud o to zaměstnanec požádá aj. Zákon současně stanoví povinnost úhrady pracovnělékařských služeb zaměstnavatelem.
Stanoví se, že náklady na vstupní prohlídku za účelem posouzení zdravotní způsobilosti k práci hradí uchazeč, jenž žádá o zaměstnání (posuzovaná osoba), pokud se s potencionálním zaměstnavatelem nedohodne jinak. Tím je zaměstnavateli ponechána možnost náklady na vstupní prohlídku uchazeči uhradit. Úhrada zaměstnavatelem přichází v úvahu též, stanoví-li to jiný právní předpis (např. podle ustanovení § 15 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, náklady spojené se zjišťováním zdravotní způsobilosti občana k výkonu služby hradí příslušný bezpečnostní sbor).
Zvláštní úprava je provedena ve vztahu k zaměstnancům nebo uchazečům o práci, kteří pracují nebo budou pracovat na pracovištích zaměstnavatele, který tato pracoviště uvedl do zkušebního provozu podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Vstupní lékařská prohlídka osoby ucházející se o zaměstnání se uskutečňuje u poskytovatele pracovnělékařských služeb, s nímž má zaměstnavatel uzavřenou písemnou smlouvu, anebo u registrujícího poskytovatele, ke kterému jej vyslal zaměstnavatel, na jehož pracovištích jsou vykonávány práce pouze v kategorii první. Vstupní lékařskou prohlídku hradí osoba ucházející se o zaměstnání.
Zaměstnavatel hradí vstupní lékařskou prohlídku, pokud uzavřel s uchazečem o zaměstnání pracovněprávní nebo obdobný vztah, nestanoví- li jiný právní předpis jinak.
V této souvislosti dlužno dodat, že již dříve byla zákoníkem práce a zákonem o ochraně veřejného zdraví zaměstnavateli uložena povinnost hradit náklady související se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nejednotně však byly hrazeny náklady související s prováděním preventivních pracovnělékařských prohlídek a posuzováním zdravotní způsobilosti k práci. Část těchto nákladů byla hrazena z veřejného zdravotního pojištění a část nákladů hradil zaměstnavatel.
Nová právní úprava spočívající v povinnosti hradit náklady související s prováděním preventivních pracovnělékařských prohlídek a posuzováním zdravotní způsobilosti k práci tak bude mít dopad na rozpočty těch zaměstnavatelů, jejichž zaměstnancům byly doposud lékařské preventivní prohlídky hrazeny podle § 35 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tedy zaměstnavatelů, jejichž zaměstnanci vykonávají práce rizikové podle zákona č. 258/2000 Sb., a dále práce, u nichž jsou podle ustanovení § 12 až 14 Směrnice č. 49/1967 Věstníku Ministerstva zdravotnictví stanoveny preventivní periodické a mimořádné prohlídky, s výjimkou prohlídek řidičů z povolání.
Zákon rovněž upravuje situace, kdy se posuzovaná osoba nedostaví na lékařskou prohlídku. V takovém případě je považována za zdravotně nezpůsobilou. Upraven je i postup, stane-li se osoba v průběhu doby zdravotně nezpůsobilou nebo je pro to důvodné podezření.
Nová legislativa také výslovně zakotvuje povinnost zaměstnance podrobit se lékařské prohlídce na žádost zaměstnavatele.
Uvedená povinnost nebyla v dřívější právní úpravě výslovně stanovena, ač již byla potvrzena rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky. V praxi půjde o případy, kdy zaměstnavatel bude mít pochybnosti o zdravotní způsobilosti zaměstnance ke sjednané práci a uplatnění jeho práva vyslat takového zaměstnance na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku.
Zákon stanoví i novou povinnost provozovateli školy organizovat a uhradit preventivní prohlídky žáků středního, vyššího odborného a některého jiného vzdělávání ve školách a školských zařízeních též v průběhu přípravy na povolání, a to s ohledem na míru zdravotní zátěže v době praktického výcviku. Důvodem je, že zdravotní způsobilost k přípravě na povolání ve zvoleném vzdělávacím programu je posuzována před podáním přihlášky na školu.
Praktická výuka se ve většině případů ale zahajuje cca dva roky poté (v oborech vzdělání, kde probíhá praktické vyučování a praktická příprava, je ročně vzděláváno okolo 220 tisíc žáků a studentů, z toho cca 7,4 tisíce tvoří studenti vyšších odborných škol). S ohledem na dynamiku vývoje organismu v uvedeném období (dorostový věk) je proto nezbytné před zařazením dítěte k praktickému vyučování nebo studijní praxi opětovně zhodnotit jeho zdravotní stav a posoudit jeho schopnost vyrovnat se bez přetížení organismu se zdravotními nároky podmínek, za kterých je praktické vyučování nebo studijní praxe vykonávána (posoudit zdravotní způsobilost).
Vzhledem k tomu, že posuzující lékař musí být seznámen s podmínkami, za kterých je praktické vyučování nebo studijní praxe vykonávána, určuje zákon k jejich provedení lékaře poskytovatele pracovnělékařských služeb poskytujícího tyto služby zaměstnancům pracoviště, na kterém jsou praktické vyučování nebo studijní praxe vykonávány.
Posouzení zdravotní způsobilosti u žáků a studentů v průběhu přípravy na povolání je předpokládáno po dvou letech přípravy, ve výjimečných případech při nařízení mimořádné lékařské prohlídky, což může být v případě podezření na možnost ohrožení zdraví v souvislosti s vykonáváním činností při praktickém vyučování nebo studijní praxi. Za účelem posílení ochrany zdraví při práci jsou novým zákonem uloženy povinnosti i poskytovateli pracovnělékařských služeb.
Patří k nim povinnost poskytovatele pracovnělékařských služeb vykonávat pravidelný dohled na pracovištích zaměstnavatele a nad pracemi vykonávanými zaměstnanci, vést dokumentaci o pracovnělékařských službách prováděných pro zaměstnavatele.
Poskytovatel pracovnělékařských služeb je povinen informovat zaměstnance o možném vlivu faktorů pracovních podmínek na jeho zdraví a zaměstnavatele o možném vlivu faktorů pracovních podmínek na zdravotní stav jeho zaměstnanců. Rovněž je povinen spolupracovat se zaměstnavateli, zaměstnanci a s dotčenými orgány státního odborného dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci, kterými jsou orgány ochrany veřejného zdraví, inspekce práce a báňského úřadu, a dalšími správními úřady.
Stejně tak je povinen oznamovat zaměstnavateli a dotčeným správním úřadům zjištění závažných skutečností negativně ovlivňujících bezpečnost a ochranu zdraví při práci, vydávat lékařské posudky pro potřeby posouzení příčin vzniku úrazu, a dále též zajistit, aby ve zdravotnické dokumentaci byly zaznamenávány podstatné údaje o pracovních podmínkách potřebné pro hodnocení vlivu pracovních podmínek na zdraví zaměstnance.
Posudková činnost
Posudková činnost lékařů byla do nabytí účinnosti zákona o specifických zdravotních službách upravena zákonem č. 20/1966 Sb. I tato úprava se však ukázala jako nedostatečná; definovala pouze uznávání způsobilosti k práci a k jiným činnostem, které stanoví Ministerstvo zdravotnictví, nikoliv ale již např. způsobilosti ke vzdělávání.
Při vymezení úpravy posudkové péče, a to v části upravující vydání lékařského posudku poskytovatelem zdravotních služeb a úpravy postupu při podání návrhu na přezkoumání lékařského posudku, nová úprava přihlíží k rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 81/2005 a nálezu Ústavního soudu ze dne 23. září 2008.
V těchto se uvádí, že vydání lékařského posudku o zdravotním stavu nebo zdravotní způsobilosti není správním aktem, jde o „dobrozdání“ o zdravotním stavu posuzované osoby vydané poskytovatelem zdravotních služeb. Nejde o úkon, kterým by se přímo zakládala práva a povinnosti posuzované osoby.
Teprve z charakteru lékařského posudku nebo z účelu, pro který byl zjišťován zdravotní stav osoby, nebo posuzována její zdravotní způsobilost, vyplývá, že je podkladem nebo jedním z podkladů pro rozhodnutí o právech a povinnostech dotčených osob (např. přístup k některým činnostem – přijetí ke studiu, oprávnění k řízení motorových vozidel), anebo na základě vydaného resp. pravomocného lékařského posudku vyplývají jiným subjektům (zaměstnavatel) určitá práva a povinnosti.
Například povinnost zaměstnavatele, v souladu s ustanovením § 41 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, převést zaměstnance na jinou práci.
JUDr. Miroslav Bělecký, Bezpečnost a hygiena práce