Tímto pokladem, který v sobě podle náčelníka i brazilské vlády nese velký příslib pro světový farmaceutický průmysl, je sliz z místní jedovaté stromové žáby, píše list The New York Times.
Kmenoví šamani používali sliz jako dávný prostředek na léčení nemocí, bolesti a dokonce i lenosti. Klíčové složky mají mimo jiné vlastnosti anestetika a uklidňujících prostředků. Vědci by se z něj chtěli pokusit izolovat peptidy a poté je napodobit při výrobě léků, jež by mohly pomáhat při vysokém tlaku, mrtvicích a dalších chorobách.
Katukina už má podporu brazilské vlády, která žabí sliz pokládá za prostředek, jenž by mohl zemi pomoct k pokroku ve vlastním farmaceutickém výzkumu a vývoji. Vědecký výzkum žáby místně známé jako kambô, by jednak měl prohloubit brazilskou odbornost ve farmakogenomice - kombinovaném využití genetiky a farmakologie - a využít by měl tradiční znalosti indiánů.
I když je tento projekt teprve v počátečních fázích, už nyní dostává dvacítka vědců počáteční financování blížící se k milionu dolarů od univerzit, vlád jednotlivých brazilských států a federálních úřadů. V sázce je více než naivní naděje. Brazilští vědci už naučili místní farmáře, kteří nyní patří k největším vývozcům na světě, jak pracovat s půdou a jak upravit rostliny druhdy nezpůsobilé pro místní klima. Nyní mnozí vědci věří, že se jim může podařit změnit brazilské pralesy ve funkční, výkonné laboratoře - a uchránit to, co považují za své biologické dědictví.
Brazilští vědci nezapomněli na případ žararaky, amazonské zmije. Farmaceutická společnost Squibb použila hadí jed, aby vyvinula captopril, lék na krevní tlak, který začala prodávat v roce 1975 a patřil a patří k nejlépe prodávaným farmakům této firmy. „Kvůli minulým chybám,“ uvádí se v dokumentu brazilského ministerstva životního prostředí, „není captopril brazilský“. Brazílie, i když je domovem největšího deštného pralesa na světě a těší se jednomu z nejrozmanitějších ekosystémů na planetě, byla tradičně velmi liknavá ve využívání svého tzv.genetického dědictví - rostlin a zvířat na svém území.
Podle dokumentu ministerstva ochrany životního prostředí tak Brazílie přichází o miliardy potenciálních zisků z farmaceutického průmyslu, zemědělství a dalších produktů. Průlomem by se mohl stát právě výzkum žáby kambô. Tento projekt začal v loňském roce poté, co Marina Silvaová, brazilská ministryně životního prostředí, dostala dopis od Katukiny, v němž si náčelník stěžuje na čím dál tím větší využívání jedu žáby cizinci. Předpokládaný zisk z produktů vyrobených z jejího slizu podnítil v mnoha brazilských městech pirátský obchod s žabím jedem. To ale může být nebezpečné, varuje Katukina. Když je jed podáván nesprávně, může škodit. Navíc, jestli někdo vydělává na léčebných účincích jedu, pak by z toho měl mít kmen podíl, argumentoval Katukina.
Silvaová, která stejně jako on pochází z brazilského státu Acre, souhlasila. Schválila ministerský projekt výzkumu kambô, žáby s latinským názvem Phyllomedusa bicolor, která se česky jmenuje listovnice dvoubarvá, a ujednala, že z jakéhokoli zisku plynoucího z výzkumu bude mít kmen svůj podíl. „Know-how patří kmeni,“ říká.
Vědci už studovali žábu kambô dříve. Zahraniční vědci o ni projevili zájem už před desetiletími a v zámoří byly patentovány některé ze složek jedu, který žába vylučuje kůží. Ale protože se vědcům zatím nepodařilo jed pochopit, žádný z patentů nevedl ke vzniku úspěšného produktu. A tady spočívají naděje brazilských vědců. Dva z nich v polovině března navštívili indiánskou rezervaci v džungli v blízkosti peruánských hranic, která pokrývá rozlohu 325 čtverečních kilometrů. Tady dva kmenoví šamani souhlasili, že jim předvedou účinky „žabí vakcíny“. Biolog Reginaldo Machado si svlékl tričko a postavil se před staršího šamana. Ten se dotkl třikrát dožhava rozpáleným koncem hořící větvičky jeho ramene a druhý šaman každou otevřenou, pálící ranku zakápl lepkavým, zakaleným jedem.
Machado, kterého trápily chronické ledvinové kameny, během několika vteřin vyběhl z dřevěné chatrče. Cítil prý návaly horka, nevolnost a rozbolel ho žaludek. O deset minut později se překvapeně vrátil. „Opravdu se cítím líp,“ hlásil. „Na tomhle je něco víc, než jen mýtus.“
I když místní indiáni už dávno vyměnili trávové sukýnky za západní oblečení, žabí vakcína je jednou z mála tradic, které zachovávají. Poté, co stromovou žábu chytí na okolních stromech ji natáhnou, sesbírají sliz z jejích zad a natřou ho na kus dřeva, kde ho nechají uschnout. Žábu pustí a suchý jed před použitím stačí rozmíchat s vodou nebo slinami.
Přestože ho označují jako „vakcínu“, nechrání tento jed před žádným konkrétním bacilem či nemocí. Jakmile tělo jed zpracuje - včetně pocení, zažívacích potíží a bolesti - postarají se složky v něm obsažené o dlouhotrvající pocit bdělosti a pohody. Indiáni věří, že jim zbystřuje smysly, a proto ho nejčastěji používají místní lovci, na kterých je to vidět na první pohled: Jejich paže, hrudníky i břicho lemují dlouhé řady drobných jizev od spálenin.
ČTK