Obrňte se trpělivostí!
I když jsem si myslela, že mě už na systému celoživotního vzdělávání sester nemůže nic překvapit, ukázalo se to jako naprosto naivní mínění. Jak už jsem několikrát k tomuto tématu napsala, je určitě získávání nových informací v tomto oboru nezbytné a já osobně se ráda zúčastním jakékoli vzdělávací akce - pokud ovšem bude pro mě přínosná. „Stát“ se rozhodl nastolit vzdělávání direktivně a taky si hodlá „svoje ovečky“ zkontrolovat. I to by bylo pro mne akceptovatelné, ovšem ne tak, jak to v současnosti probíhá:
* nasbírej 40 kreditů ve svém volném čase a zaplať si je ze svého příjmu (Škoda že pro mne přišla registrace a celý proces s ní spojený v době, kdy už jsem měla rodinu. Určitě bych jinak zůstala sama, věnovala se pouze práci a vzdělávání. Takhle jsem obrala děti a manžela o spoustu společně stráveného času a taky řádně provětrala úhradou seminářů rodinný rozpočet.),
* kreditů si nasbírej radši víc, protože ti některé nebudou uznány (Tady je jasně vidět, že nejde o to, abychom si našly akce, které nás profesně obohatí, ale hlavně o to, že se na tomto procesu uživí spousta úředníků, kteří nejlépe vědí, co je pro sestry v rámci vzdělávání nejlepší.),
* registrace ti bude udělena na určitou dobu a ty musíš do určitého data dodat všechny potřebné dokumenty, aby ti mohla být prodloužena (Hlavně nezapomeň na kolek, ať z toho stát taky něco má - zkus si spočítat přibližný počet zdravotních sester krát 500 Kč… A pošta si taky přijde na své, protože málokdo to všechno nepošle doporučeně, že?),
* a pošli všechno minimálně 6 týdnů před ukončením registrace, protože „toho tam mají hodně a nestíhají“.
A to je právě ta poslední třešnička na dortu. Mám registraci platnou k 1. 12. 2010. Dokumenty potřebné k prodloužení registrace jsem odeslala už 13. 5. 2010. Začátkem srpna (!) jsem se elektronicky dotázala, jestli vůbec moje dokumenty byly doručeny. Bylo mi odpovězeno, že ano a že se zpracovávají teprve žádosti, které přišly v půlce dubna. A že moje žádost bude vyřízena tak do konce září, ať se obrním trpělivostí.
Něco tak nehorázného jsem už dlouho nečetla! Kdybych já neposlala dokumenty k prodloužení registrace včas, nikoho nebude zajímat, proč se tak stalo. Nikdo by se neobrnil trpělivostí a ve finále by mi zkoušející úředník z ministerstva dokazoval, že vlastně po tolika letech praxe toho moc nevím.
Já tedy striktně požaduji, aby bylo přesně stanoveno, dokdy (od přijetí žádosti) je „stát“ povinen ji vyřídit. Protože pokud chce tento moloch někoho kontrolovat, ať si laskavě nejdříve plní sám svoje povinnosti. A pochybuji, že to půjde bez přesně stanovených lhůt. Všem kolegyním spoustu trpělivosti a pevných nervů přeje
Jana Hromádková, Pardubice
Není rok 1953
Mezi státními zaměstnanci, kteří nesouhlasí s úpravou platových tarifů ve státní sféře, se našli i tací, kteří apelovali přímo u našich zákonodárců. Níže přetiskujeme dopis adresovaný předsedovi vlády RNDr. Petru Nečasovi společně s jeho stručnou odpovědí.
Vážený pane premiére, v současné době se mnoho zdravotnických zařízení zaměřuje na zvýšení kvality péče o pacienty. Motivy jsou různé. Uspokojení požadavků akreditačních standardů, udržení nebo zvýšení počtů pacientů, zajištění dobré pověsti, přežití v tvrdších konkurenčních podmínkách, získání odborného personálu, nutnost přiblížit se standardu EU a v neposlední řadě touha zdravotnického personálu dělat věci správně.
Turbulence, která čeří hladinu současného zdravotnictví, ekonomické problémy nemocnic, problémy s pojišťovnami a nespokojenost zdravotnického personálu s platovými podmínkami, to vše má nepřímý vliv na kvalitu a ohrožuje ji. Vysoce kvalitní péče se promítá nejen do spokojenosti pacientů, ale pomáhá snížit provozní náklady tím, že odbourává náklady spojené s nekvalitou, které podle výsledků dostupných studií tvoří 20-30 % všech nákladů.
České zdravotnictví v posledních několika letech směřuje své priority, stejně jako poskytovatelé zdravotní péče v zahraničí, na kvalitu svých služeb. V této oblasti je nejdále obor ošetřovatelství a s ním související nelékařské obory. Důvody rostoucího zájmu o kvalitu jsou ekonomické, forenzní, konkurenční a také prestižní. Problematické je ve zdravotnictví samotné prosazení priorit kvality. Největšími bariérami jsou absence informací a lobbing, převážně ekonomického charakteru.
Pracuji jako všeobecná registrovaná sestra (tzn. bez odborného dohledu - samostatně) na oddělení od roku 1976, a proto kategoricky nesouhlasím se snižováním platů nelékařských pracovníků. Kontinuálně se vzdělávám ve svém oboru, abych svou práci mohla dělat kvalitně, efektivně a ku prospěchu nemocných. Každý kurz si platím ze svého platu a neumím si představit, že při snížení platového tarifu bych v tom mohla pokračovat.
Doufám, že se zamyslíte a svůj záměr snižovat platové tarify odvoláte.
Libuše Moravcová, RS
Odpověď premiéra P. Nečase:
Vážená paní Moravcová, děkuji za Váš e-mail i názor, který vezmu do úvahy při své práci. S pozdravem Petr Nečas
Připravila Ester Kopecká
Jak vysoce si nás „cení“ naši nadřízení?!
Vývoj událostí posledních měsíců napovídá, že sestry mohou být v budoucnosti více závislé na výši svého osobního ohodnocení. Ptali jsme se tedy sester, zda si myslí, že je ve schopnostech jejich nadřízených objektivní a spravedlivé ocenění jejich práce. Ošetřovatelství.info na Facebooku otázku doplnilo a ptá se: „Je to vůbec v jejich možnostech? Jaká kritéria používají vedoucí sestry pro stanovení výše osobního ohodnocení?“ Vzhledem k velkému množství příspěvků na toto téma a omezenému prostoru našeho fóra přinášíme jen skromný náhled do diskuse.
M. R.: U nás je na osobní ohodnocení 0-20 Kč za každou odpracovanou hodinu. Hodnotím vedení dokumentace, vztah k pacientům, celkovou aktivitu v práci, pořádek ve služebním autě apod. Funguje to. Když je v papírech bordel, stačí snížit o dvě kačky za hodinu a další měsíc jsou papíry v pořádku. Holky jsou spokojené. Tedy doufám - tváří se hezky. Na schůzce každý měsíc před všemi řeknu, kolik která má, a máme jasno.
G. P.: Vedoucí sestry nemohou být schopny spravedlivě určit osobní ohodnocení, protože mají kontrolu jen nad malou částí jejich pracovní doby. Výsledné osobní ohodnocení tedy nemůže být na 100 % objektivní. Bohužel jen málo sester je za své každodenní nasazení adekvátně ohodnoceno.
G. R.: Na dotaz časopisu Sestra musím odpovědět jednoznačně NE! Není to v jejich schopnostech a ani možnostech. Pracuji na anestezii a se svou staniční se na sále vůbec nepotkávám. Vrchní vídám párkrát do roka, takže posuzovat mě mohou jen a pouze na základě hodnocení lékařů a poté už jen podle osobních sympatií, což mě dost děsí.
K. V.: Myslím, že není. Na oddělení, kde jsem dělala před mateřskou, jsem zažila, že vrchní sestra dávala odměny podle oblíbenosti. Její kamarádky dostávaly ty největší odměny, i když s ní věčně vysedávaly na denní místnosti a pracovaly minimálně. Ty méně aktivní „diskutérky“ si nezískaly tu patřičnou oblibu své šéfové, více se věnovaly pacientům a dostávaly významně nižší osobní ohodnocení. Ale asi je to o lidech a jinde mohou být spravedlivé vrchní.
D. S.: Některé vrchní dělaly jako řadové sestry naposledy v minulém století. Hodně rychle zapomněly, co naše práce obnáší. Na rozdíl od minulého století musí dnešní sestry všude dávat podpisy, razítka, vybírat poplatky, zadávat kupu informací do počítače, posílat pacienty na vyšetření, sbírat kredity na seminářích, kongresech atd. Objektivní mohou být jen ty z nás, které vědí, co znamená být řadovou sestrou v podmínkách dnešního zdravotnictví. :-(
L. R.: Zažila jsem sestru, která, aby se zalíbila své staniční, jí o volných chvílích pilovala nehty. Věřte nevěřte, je to pravda! Pak chtějte objektivitu!
D. S.: To abych si šla koupit pilník! :-)
I. M.: Znám sestry, které umí své nadřízené skvěle prodat práci, kterou neudělaly. Podají vše tak, že jsou v očích své nadřízené ty nejlepší a nejdokonalejší. Na rozdíl od těch, které pilně a svědomitě pracují, ale nemluví o tom, neboť to považují za samozřejmost.
G. N.: Vždy je na tom lépe ten, kdo leští kliky. S tím asi nikdo nic nenadělá. Kritéria? To půjde asi dost těžko. Chtělo by to někoho nezávislého a nestranného, který by to udělal za ně.
I. B.: Mám zkušenost s výkonem funkce vrchní sestry na LDN. Osobní ohodnocení nejen sester, ale i NZP a PZP jsem se snažila rozdělovat spravedlivě, podle vypracovaného systému. Problémem byly finance. Ne vždy jsem od své nadřízené získala dost peněz na osobní ohodnocení svých lidí. LDN nikdy nebyla prioritou, velká část prostředků byla směřována spíše na akutní oddělení.
K. Š.: Myslím, že je to hodně závislé na osobnosti staniční sestry. Některá se snaží být spravedlivá (neříkám, že je to snadné) a jiná dává odměny na základě oblíbenosti, což je ta nejhorší možná varianta. Zajímalo by mě však, stejně jako se ptá ošetřovatelství.info, zda na oddělení máte pro odměny stanovena nějaká kritéria.
Ošetřovatelství. info: Jedna sestra má všechno, ale měla „klidnou“ noční. Druhá nezapsala změřené tlaky, ale měla v noci dva příjmy. Která z těch dvou je lepší? Nebo jsou obě stejně dobré?
J. K.: Ze zkušenosti staniční sestry můžu říci, že nadřízení mají stoprocentní přehled o tom, jak která sestra pracuje, a všimnout si lze téměř všeho. Takže je to spíše o lidech a jejich svědomí. Oddělení je tým a tak trochu druhá rodina, takže jedna o druhé ví nejen o tom, jaký je její pracovní přístup.
G. N.: Vznikají ale i konfliktní situace. Mnohdy se sestry staví proti sobě a jako štít zneužívají staniční sestru. V každém týmu se vždy najde nějaký ten „podrazák“. Nevím, zda se toto dá nazvat druhou rodinou. Věřím, že to tak u některých staničních, které za svými holkami stojí a mají v nich oporu, chodí, ale málokde jsem se s tím setkala.
S. S.: Vše je pouze o lidech. Stejně jako narazíte na nepříjemnou a hloupou prodavačku, tak potkáte podobně „oligofrenní“ sestru. Peníze ve zdravotnictví nikdy nebyly a nebudou nastaveny tak, aby to bylo důstojné a spravedlivé (někdy je oddělení pohodové, jindy padáte na hubu, někdy se na záchrance jezdí víc a někdy méně). Systém celoživotního vzdělávání nás nutí se „vzdělávat“, ale nakonec stejně vyhrává ta, co má všechny papíry v pořádku, vybarvené pastelkami, opatřené razítky, a už je jedno, že nechá třeba celou službu bábinky v poloze ležícího střelce. Vrchní a staniční jsou jako mezi mlýnskými kameny. Z horních pater na ně tlačí, aby šetřily a oddělení šlapalo, a zespoda jsou holky naštvané a vnímají všechna opatření jako zbytečnou buzeraci.
K otázce „ksichtovného“ nemá cenu se obšírněji vyjadřovat - řiťolezectví je národní sport a rozhoduje pouze povaha a charakter jednotlivce. Co poradit? Jiným poradil, sobě neuměl! Vždy můžeme jít dělat něco jiného, ale kdo tuto práci má rád, tak ji bude stejně dělat a bude ji dělat dobře. Snad jen občas, někde v kuloárech, bude držkovat a psát do diskusí na Facebooku. Relaxujme, užívejme si toho, že máme zdravé děti, práci, a utěšujme se větou, že může být hůř. Nevím, všem nám ale držím palce, ať vydržíme!
Z. H.: U nás není stanovení výše osobního ohodnocení záležitostí pouze staniční či vrchní sestry. Já dostanu komplexní částku, rozdělím ji a prokonzultuji s vedoucím lékařem a vrchní sestrou. Hodnotíme znalosti, ochotu učit se novým postupům v praxi, ochotu se dále vzdělávat, schopnost týmové spolupráce, přístup k pacientům i kolegům, pořádek na pracovišti, vedení dokumentace, schopnost adaptace, ochotu pracovat přes čas atd. Vše s přihlédnutím k osobnosti a reálným možnostem konkrétní sestry.
Osobně mám ale za to, že často chybí objektivita při hodnocení sester navzájem. Většina z nich vidí práci druhých pouze ze svého hlediska a na základě svých individuálních kritérií. Pokud je pro jednu sestru prioritou vedení dokumentace, pak většinou kritizuje sestru, pro kterou je prioritou přístup k pacientům. Nedělá-li jednomu problém vzít službu navíc, pak není schopen pochopit ty, pro které to problém je, i když ví, že ten druhý má malé děti apod.
Když někdo udělá chybu (např. zapomene něco zapsat), pak pokud se to nestává často, tak v tom nevidím problém. Člověk není robot, a jestliže je náročná služba, může se to stát a na osobním ohodnocení se to neprojeví. Každá sestra má navíc možnost vyjádřit se k výši svého osobního ohodnocení. Z hlediska vedení se musí brát v potaz výše částky určené na osobní ohodnocení, udržení si počtu pracovníků a vytváření dobré pracovní atmosféry. U nás na oddělení je to tak zavedeno a funguje to.
K. L.: Pracuji v USA a žádné finanční osobní ohodnocení nemáme. Dostanete základní plat, který zohledňuje počet odpracovaných let, vzdělání, certifikaci, specializaci. Každý rok vám pak plat navyšují. Pakliže si doděláte nějakou další certifikaci - specializaci (CCRN, IV, chemo apod.), načítají se vám na základě těchto celostátně uznávaných certifikátů další peníze. Osobní ohodnocení je na nic. Je to jen stupidní způsob, jak podporovat vlezdoprdelectví, a nikdy nebude objektivní. Rozhodně ne v případě lidí, kteří s vámi ani nepracují, sedí v kanceláři a poslouchají, co jim z vedení diktují. Vůči řadovým ani staničním sestrám to není fér.
F. K. C.: Z komentářů i reality praxe zatím skutečně vyplývá, že hodnotící kritéria, která by měla mít dva základní atributy, tj. objektivitu a spravedlivost, je v podmínkách zdravotnictví velmi obtížné nastavit. Stále narážíme na vysoké riziko nežádoucích svárů mezi jednotlivými členy týmu. Osobně se domnívám, že by se měl sestrám zvýšit především základ a osobní ohodnocení by mělo zůstat pouze motivační složkou platu. Rozhodovala-li by výše osobního ohodnocení o tom, zda sestra zaplatí účty, mohlo by to mít katastrofální následky. Stejně tak katastrofální následky může mít i ono nově navrhované „pásmové odměňování“, pokud by jej chtěli zaměstnavatelé využít pro celkové snížení platů. Cíl „stabilizace sester v českém zdravotnictví“ je v současnosti značně ohrožen. Je to škoda.
Připravil Filip Kůt Citores
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.