Dříve měli lékaři omezenější léčebné možnosti, ale měli více času na to, aby pacientovi naslouchali. Dnes se mezi lékaře a pacienta postavilo mnoho přístrojů zdokonalujících diagnostiku a umožňujících mnoho terapeutických zásahů, o kterých se nám dříve ani nesnilo, ale mezilidský kontakt a zájem zmizel do pozadí a na mluvení není čas. A nejen to - v medicíně založené na důkazech přestaly mít individuální lidské zkušenosti místo. Na obou stranách této přístrojové bariéry jsou však pořád konkrétní lidé. Jak se jim v té mašinerii dýchá, je jednou ze starostí pracovníků našeho sdružení (dnes oficiálně zapsaného spolku) Gaudia proti rakovině. Zlepšení situace v tomto ohledu je jedním z poslání naší organizace.
Kontakt s pacienty i zdravotníky
Máme dlouholetou zkušenost s kontaktem jak s pacienty, tak se zdravotnickým personálem, slýcháme stesky z obou stran. Pacienti by si přáli, aby s nimi lékaři víc mluvili, aby s nimi nezacházeli jako s případem, s číslem, s diagnózou… Aby respektovali jejich názor a aby nesouhlas nebrali jako útok na svou osobu. Zdravotníci se často cítí být zneužíváni, nedocenění, nevědí, kam dřív skočit, očekává se od nich, že budou dokonalí, bezchybní, jsou zatíženi obrovskou zodpovědností a jejich reálné možnosti jsou často omezené. Stojí před mnohými etickými dilematy a často i před hrozbou postihů ze strany vedení a žalob pacientů a jejich příbuzných. Vyčítají pacientům, že mají stále více vědomostí načtených z internetu, že se domnívají, že své nemoci rozumí lépe než lékaři, že jim do toho mohou mluvit a mají tendenci postupy kontrolovat. Že se stále vehementněji dožadují svých práv, přitom často odmítají respektovat svoje povinnosti atd. Mají poměrně málo nástrojů k tomu, aby dokázali svým pacientům šetrně a efektivně sdělit, co jim sdělit potřebují, neřkuli aby se dokázali vymezit tam, kde je to třeba. Učili je s pacienty zacházet, nikoli se s nimi domlouvat, komunikovat. Obě strany se cítí být v ohrožení a tak tam, kde by měl být vytvářen prostor pro spolupráci, se často nesmyslně bojuje.
Unikátní projekt
V nemocnicích, kde pracujeme (v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze a v Nemocnici Znojmo), se snažíme působit mimo jiné jako mediátoři vzájemného kontaktu, obě strany vyslechnout a hledat styčné body. Naše kapacity jsou však omezené a i z jiných důvodů považujeme za dobré rozšířit vlastní kompetence zdravotníků tak, aby se dokázali s pacienty lépe domlouvat a aby se v kontaktu s nimi cítili komfortněji. Vytvořili jsme proto unikátní projekt s názvem „Podpora nabídky dalšího vzdělávání ve zdravotnictví jako cesta ke zvýšení kvality péče a spokojenosti pacientů i personálu“ s registračním číslem CZ.1.07/3.2.04/05.0080, v jehož rámci jsme sestavili poměrně obsáhlý (100hodinový) výukový program pro lékaře a sestry a pilotně jej ověřili v Jihomoravském kraji. Projekt (jehož rozpočet byl 22 617 287 Kč) probíhal v období od 1. 10. 2013 do 31. 3. 2015 a byl financován z ESF v rámci globálního grantu Podpora dalšího vzdělávání v Jihomoravském kraji a spolufinancuje jej Evropský sociální fond a rozpočet ČR.
Umění vést hovor
Za zrodem projektu stála představa o tom, že účinně vedený rozhovor přispívá ke spokojenosti pacienta, podporuje jeho ochotu spolupracovat a zlepšuje jeho psychický stav, čímž výrazně podporuje proces léčby. Byli jsme od začátku přesvědčeni, že rozhovor usnadňuje spolupráci také s příbuznými a blízkými pacientů. Zdravotníkům samotným umění vést rozhovor může usnadnit a zpříjemnit práci, a působit tak jako prevence syndromu vyhoření. Minimalizuje riziko konfliktních situací, které mohou vyústit až v soudní spor, místo toho vytváří příležitosti pro ocenění od pacientů a případně jejich blízkých, které není možné bez určitého porozumění aplikovaným postupům.
Chtěli jsme naučit lékaře mluvit s lidmi krátce, ale účinně, způsobem, který podpoří léčebný proces, dát jim nástroje, aby se tomu nemuseli vyhýbat, aby se naučili přizvat své pacienty ke spolupráci. Chtěli jsme vzbudit jejich zájem o potřeby a prožívání pacientů v hranicích profesionálního kontextu a tak přispět k tomu, aby například informovaný souhlas přestal být obtěžující rutinou a stal se užitečným nástrojem k domluvě.
Konstruktivismus v medicíně?
Terapeuty našeho sdružení spojuje společný přístup k práci s lidmi, společná filozofie, založená na konstruktivistických a konstrukcionistických východiscích. A proto jsme přemýšleli, co s konstruktivismem v medicíně, která je ve své podstatě objektivistická, založená na důkazech. Půjde to vůbec dohromady? Mohou být naše východiska pro zdravotníky nějak užitečná?
Pokusili jsme se zdravotníkům zprostředkovat názor, že diagnózy jsou naše koncepty, užitečný nástroj k domluvě, ale nikoli objektivní realita, že vědění je mocí a mělo by být spojeno s odpovědností za vlastní koncepty, aby získali nadhled, možnost znevážit sami sebe a reflektovat svoje postupy, a tak měli větší svobodu v rozhodování. Chtěli jsme jim dát teoretický podklad pro to, aby méně hodnotili své pacienty, více se k nim byli schopni připojit a důvěřovat v jejich kompetence, aby nepřebírali odpovědnost tam, kde to není třeba, a nespojovali nesouhlas s odmítnutím vlastní osoby.
Prostor pro seberozvoj
V oblasti mezilidské komunikace se musíme vzdát předvídatelnosti, tady není možné se spolehnout na „pravdivost“ vědeckých výzkumů, funkčnost lineární kauzality. Můžeme poměrně jistě předpovědět, co se odehraje, kopneme-li určitým způsobem do balónu, už o něco méně, co se stane, kopneme-li do psa. Co se odehraje v konkrétním člověku, sdělíme-li mu nějakou konkrétní informaci, předpovědět nelze a nemá smysl se o to snažit. Vedení rozhovoru má sice svoje zákonitosti, doporučenou strukturu atd., přesto ale zůstává především dobrodružstvím.
Lékaři i sestry v pilotní skupině přistupovali k našim podnětům zpočátku s určitou nedůvěrou, očekávali konkrétní návody, jak jsou zvyklí. Přesto nakonec ocenili právě posun v myšlení, kterého se v rámci rok trvajícího programu podařilo dosáhnout. Kromě rozboru videí a praktického nácviku oceňovali zejména práci lektorů, která spočívala především v reagování na jejich konkrétní potíže a přání. Mnozí těžili také ze supervizí, což je prostor pro seberozvoj, se kterým se dosud nepotkali. A my jsme ocenili jejich ochotu přemýšlet o sobě, nasazení, s nímž přistupovali k řešení konkrétních případů, a pochopení, které projevovali ke svým pacientům, jež by bylo bez nadsázky možné označit za obtížné.
O autorovi| MUDr. Olga Kunertová, spolek Gaudia proti rakovině