Ať žijí papíry!
Pracuji již 25 let ve zdravotnictví jako setra u lůžka a jsem stále překvapenější a zděšenější, jak narůstá počet formulářů, dekurzů, plánů a kdoví, jak se všem těm papírovým nesmyslům říká. Pro sestru je to jen spousta vypsané náplně propisky (mimochodem, tu propisku si kupujeme za svoje peníze) a spousta času u počítače, o který se dělíme s lékaři, takže často je problém se k němu dostat.
Pracovala jsem i v době komunismu a pamatuji si, jak po revoluci všem říkali, kolik je administrativy a že se vše změní, nikdo však netušil, že k horšímu. Je smutné, že například u příjmu pacienta trávím minimum času právě s pacientem a nepoměrně dlouhou dobu s papíry. Vypadá to pak, jako by sestra byla,,zalezlá“ v pracovně, zcela bez zájmu o svého pacienta. Nikdy jsem nechtěla pracovat jako sekretářka, pravdou však je, že jsem se jí stala.
U příjmu pacienta vypisuji dekurz, kde zapíši jméno, příjmení a rodné číslo pacienta, jeho dietu, alergii, váhu a výšku, poslední stolici a je-li pacient diabetik. Nadepíši data minimálně na tři dny. Pak následuje sesterská dokumentace, kam vyplním opět jméno, příjmení, rodné číslo, bydliště, datum a hodinu příjmu, číslo oddělení, pojišťovnu a stav (ženatý, rozvedený), příbuzné osoby a kontakt na ně, souhlas o podání informací o zdravotním stavu pacienta, rodině, lékařskou dg., informovanost pacienta o své dg., počet hospitalizací, váhu a výšku, alergii a krevní skupinu, dále stav pacienta při přijetí - vědomí, komunikace, vnímání, psychický stav, bolest, dýchání, soběstačnost, aktivita, výživa, změny na kůži, vylučování, invazivní vstupy, spánek, sociální zázemí, náboženské vyznání, cennosti, šaty, dokumentace z jiného pracoviště, pak vytisknu z počítače dlouhodobý sesterský plán, který aktualizuji každý čtvrtý den, a je-li to nutné, tak i denně (podle výkonů spojených s léčbou pacienta).
Následně píšu krátkodobé - denní - hodnocení, kde opětovně uvádím jméno, příjmení, rodné číslo a dg. pacienta. Zde hodnotím denně stav pacienta a záznam provádí denní i noční služba. Pokračuji v založení laboratorního listu, kde znovu píšu jméno, příjmení a rodné číslo pacienta. A beru další papír, kde hodnotím riziko pádu a riziko vzniku dekubitů dle stupnice Nortnové. Toto aktualizuji jedenkrát za týden a v případě potřeby kdykoliv. Z počítače si následně vytisknu základní nutriční screening, který hodnotím stejně jako riziko pádu a hodnocení dekubitů.
Dále si vytisknu formulář, kde pacient uvede souhlas s poskytnutím informací o jeho zdravotním stavu. Eventuálně připravím anesteziologický protokol - to v případě, bude-li pacient operován. V počítači si také pacienta přijmu na oddělení a objednám mu příslušnou dietu. Objednávku stravy aktualizuji 5krát denně. Nesmím však zapomenout do určité hodiny, pak už je změna nemožná. Musím dát také podepsat pacientovi chorobopis a poskytnout mu informace o nakládání s cennostmi. Mimoto mi pacient podepisuje souhlas s poskytnutím informací o jeho zdravotním stavu a sesterskou dokumentaci.
Všechny tyto dokumenty musí být očíslovány, mít razítko oddělení a podpis sestry, která tam cokoli a kdykoli vpisuje. A KDE JE PACIENT? Kam se ztratilo teplé slovo útěchy a pochopení, které vždy tolik pomáhalo? Už není, odešlo s profesí sestry, té pravé sestry, která uměla podat lék a přitom pohladit, která se usmívala, ač měla na krajíčku pláč soucitu, sestry, která měla poslání a ztratila vše, v co věřila. V TO, ŽE JE TU PRO NEMOCNÉ A POTŘEBNÉ A NE PRO PAPÍRY!!! Co se to děje s naším zdravotnictvím? Kolem sebe vidím jen nejistotu, známky vyhoření a pocit bezmoci. Změní se to, nebo je to konec povolání SESTRY?
Renata Ludvíková (renataludvikova@centum.cz)
Nejednotné sestry
V roce 2006 jsem napsala článek na téma „zdravotní sestra z různých pohledů“. Vyšel v časopise Sestra 11/06 pod názvem Povolání sestra. Ohlas na něj byl obrovský. Překvapilo mě, kolik jednotlivců a kolektivů z celé ČR se ztotožnilo s tématem. Sestry se v dopisech podělily o své zkušenosti a problematiku jednotlivých pracovišť. Žádaly mě, abych článek vydala i v časopisech pro laiky. Pokusila jsem se vyhovět, ale nezdařilo se mi to. Práce a problémy sester nejsou zajímavá témata pro veřejnost, když se téma veřejnosti zrovna osobně nedotýká.
Nedá se říci, že by mě to zklamalo, jen jsem se utvrdila v tom, co už dávno vím. Jestli s naší situací neuděláme něco my samy, nikdo se toho neujme. A to je problém, který trvá a věčně trvat bude. Pracuji ve zdravotnictví velmi dlouho a troufám si říci, že mám stále svou práci ráda. Cítím však, že se k syndromu vyhoření přece jen blížím. Příčinou však nejsou pacienti. Důvodem mého „počínajícího vyhoření“ je zcela přehlížející přístup k sestrám ze strany veřejnosti, ministerstva zdravotnictví a vedoucích pracovníků. Seriály ze zdravotnického prostředí prestiži sester víc uberou, než přidají. Bohužel v dnešní době ovlivňují velkou část populace a my se tomu nebráníme.
Co mě však nejvíc tíží, je přístup, jaký mají sestry samy k sobě. Sestry chybí na celém území republiky, ale toto „nedostatkové zboží“ si vůbec neuvědomuje svou cenu. A nejen cenu. Neuvědomuje si ani, že kdyby se „nedostatkové zboží“ sjednotilo, získá i neuvěřitelnou sílu. Zdál se mi živý sen. Ve snu se mi vybavila scéna z filmu Kolja. Pan Sovák sděluje hlavnímu hrdinovi vizi jasnovidce. Vize má přinést velké změny. Zněla asi takhle: „Zejména mladí lidé a zdravotní sestry se vzbouřili.“ Můj sen pokračoval dál.
Zdálo se mi, že i sestry pochopily, že za ně nikdo nic nevybojuje a pustily se do toho. Sjednotily se a začaly se brát o prestiž a ocenění své práce. Samozřejmě, že já byla v první linii! Dokonce jsem dala název organizaci, která vznikla, aby jednotné sestry zaštítila a bojovala za ně. Možná jsem se ve snu i smála, protože ten název mi přišel vtipný. Název byl NOK. Ne ten knedlíček do polévky. Vycházela jsem z toho, že LOK (Lékařský odborový klub) je brán jako partner k dialogu s ministerstvem zdravotnictví, dává o sobě vědět a své nároky si většinou vydupe.
Logicky tedy vznikl NOK (Nelékařský odborový klub). Hned začal velmi dobře pracovat. Během několika měsíců bylo ministerstvo zdravotnictví nuceno vzít na vědomí sestry nejen jako objekt ke vzdělávání, ale jako partnery, kteří jsou nepřehlédnutelnou součástí zkvalitňování zdravotní a ošetřovatelské péče, jako prestižní skupinu, která je už delší dobu nedostatkovým zbožím a kterou je nutné si hýčkat. Můj sen končil tím, že jsem se dožila vysokého věku, na sklonku života o mě pečovaly spokojené, nepřetěžované a jednotné sestry a já mohla usnout na věky s úsměvem na rtech. Nebylo to smutné, bylo to hezké. Pak jsem se probudila. Probudila jsem se do reality.
Už je to dávno, co se studenti a mladí lidé vzbouřili, ale sestry stále mlčí. Nechci být nespravedlivá. Změny nastaly. Sestry jsou zařazeny pod termín „nelékaři“. Sestry studují vysoké školy a přidávají si ke svým jménům tituly Bc. a Mgr. Souhlasím a uznávám. To jsou velké změny a věřím, že ku prospěchu každé z nás. Sestry jsou zaregistrované, pracující bez odborného dohledu s povinností se celoživotně vzdělávat.
Jen malá důležitá vsuvka. Zaregistrované sestry pracují bez odborného dohledu, ale platová třída odpovídající zaregistrované sestře nenáleží všem. Odůvodněním této politováníhodné situace je argument, že musíme brát ohled na finanční situaci našeho chlebodárce. Je to nespravedlivé, ale bereme ohled, protože s tím „nelze nic dělat“.
Dá se ale i podotknout, že vzdělání je dvousečná zbraň. Díky vzdělanosti sester a jejich důležité roli v ošetřovatelském procesu se kompetence a náplně práce stále rozšiřují. To je to, co jsme chtěly. Počet pacientů na jednu sestru se však nějak nezmenšuje. Spíše naopak. V této oblasti se vývoj zastavil. Sestry provádějí více výkonů, vedou více dokumentace a k tomu musí precizně zvládat práci sestry, leckdy i ošetřovatelky a sanitáře. Počet pacientů na jednu sestru je na hranici fyzických, psychických i právních sil.
Mnoho odborníků se věnuje vzdělávání sester, jsou vypracované standardy pro výkon kvalitní ošetřovatelské péče, k dokonalosti byl doveden „sběr“ kreditů pro obhájení registrace nelékařských profesí. O tom ale nechci mluvit. Stále se hodlám držet té jednoty sester. Bez vědeckých pojednání, bez statistických údajů, bez seminárních prací.
Prostě jen se selským rozumem a logikou plynoucí z praxe. Nechce se mi, ale musím prohlásit, že pan Sovák se svou vizí o vzbouřených sestrách zmýlil. Sestry se nikdy nevzbouří. Slovo vzpoura v tomto případě chci nahradit pojmem „hájení zájmů jedné profesní skupiny“, a k tomu asi nikdy nedojde.
Jako sestry budeme fňukat, že jsme finančně podhodnocené, vzhledem k množství velmi odpovědné práce. Jako sestry budeme nadávat, že nás lékaři neberou jako pracovní partnery. Jako sestry budeme uražené, že nás pacienti občas považují za služky a ne vysoce kvalifikované pracovnice. Proč taky, když se často z úst sestry ozve věta: „Já jsem JEN sestra“.
Jako sestry budeme poukazovat na to, co všechno si vymohou lékaři, že jsme přetěžované, že se práce nedá zvládnout, a jak je naším dobrým zvykem, poukazovat budeme jen mezi sebou, aby nikdo neslyšel. Protože ten, kdo poukáže na protiprávní jednání vedení, je potížista a má pak peklo na zemi. Poukazovat můžeme, na to máme právo, ale mám nepříjemný pocit, že samy sestry nevědí, co vlastně mají požadovat.
Když jedna řekne pravdu, o které se v kuloárech „špitálu“ jen „šušká“, ty ostatní se radují, že se našel „blb“, který si pustil pusu na „špacír“. Ale utopí onoho „blba“ na lžíci vody, když líbezně pronesou: „Nám to zase tak nevadí!!!“ Nechci si hrát na moralistu, ale jednota vypadá jinak. Ti, co si něco vymůžou, jsou totiž v okamžiku požadavků jednotní. To u sester nehrozí.
A tak táhneme káru dál. Necháme si nadávat od pacientů, že čekají na sestru dlouho, necháme si nadávat od lékaře, že mu nejsme k dispozici hned, jak potřebuje, necháme si nadávat od laboranta, že pacient není na rtg, jak určil, necháme si nadávat od vedoucí sestry, že jsme neodvezly pacienta samy na vyšetření, když chybí sanitář…
V duchu si přejeme rozkrájet se na 10 malých sestřiček, abychom byly na všech nutných místech tak, jak je potřeba, a doufáme, že tuhle službu přežijeme my i pacienti bez úhony, a než přijdeme na další směnu, že nabereme dostatek sil, abychom přežily. Jak se to ale dá dlouho vydržet, když ten odpočinek mezi směnami je čím dál tím kratší, protože sestry chybějí.
A nějak se do toho odpočinku a nabírání sil na další službu musí vejít i osobní život a povinné celoživotní vzdělávání. Vím, že tohle je slovo do pranice. Ale vyvraťte mi to. Dívejte se kolem sebe, naslouchejte kolegyním i sobě samým. Slyšíte to remcání na všech pozicích? Našlo by se mnoho příkladů z praxe: Kolegyně s kolegyní: „Hele, ona má volné dva víkendy a já jen jeden…“ Ale když je třeba, jdete a službu navíc odsloužíte, protože víte, že v tom „holky“ nemůžete nechat.
Stejný obor, ale víc pater: „No jo, to se měří dvojím metrem. Kdybychom tohle udělaly my na prvním patře, tak je oheň na střeše. To se jim to dělá, když mají míň ležáků. Proč musí jít příjem k nám, když na prvním mají volná místa?“ Ale když „holky“ na druhém patře potřebují pomoci, tak jdete a ani brvou nemrknete.
Jiné oddělení: „Ty vědí houby, co to je makat. Mají pár lidí a nepředřou se. Měly by si vyzkoušet jednu službu u nás…“ Ale když se naskytne příležitost a zavítáte na ono jiné oddělení, zjistíte, že ta práce je stejně náročná jako ta vaše, jen má jiná pravidla podle oboru. Dosaďte si sem svoje vlastní příklady, jistě jich každá znáte dost. A jistě jste jich každá dost vyslovila.
Z toho, co píšu, by se dalo lehce vyrozumět, že sestry jsou závistivé a hašteřivé ženské. To je velký omyl. Pravda je taková, že jsou to těžce pracující ženy i muži, sloužící v noci, o víkendech, ve stresu, přetěžováni psychicky i fyzicky. To je to, co je má spojovat a ne rozdělovat. Jen nejsou schopny pochopit, že práce sestry je těžká všude stejně a přitom pokaždé nějak jinak.
Znovu a znovu se každá z nás podílí na uvedení nové sestry do praxe, předává jí ochotně své zkušenosti a pomáhá jí stát se kvalifikovanou odbornicí. Žádná z nás se nebojí, že jí vyrůstá konkurence, jak je tomu leckdy u lékařů, kteří si před mladšími kolegy své zkušenosti nechávají pro sebe. Ale když dojde na lámání chleba, lékaři jsou semknuti jako jeden velký bílý plášť.
A my? My proneseme: „Stejně si to udělají, jak chtějí, to nikdo nezmění.“ Jsem stále optimista. Jednou to nám sestrám dojde. Možná jednou zjistíme, že táhnout za jeden provaz je nutností k získání odpovídajícího finančního ohodnocení, prestiže a úcty k našemu povolání. Sestry na sobě pracují, studují, vzdělávají se, pracují podle standardů, platí si za registraci, platí si náklady spojené se vzděláváním, cestují za jedním či třemi bodíky na druhý konec republiky. Nediskutují a vše, co je nakázáno, akceptují. Remcají, ale nediskutují.
Diskutovat jako jednotlivci je prostě k ničemu a troufám si říci, že je to i pohodlnější. Jen mě to znovu a znovu překvapuje u lidí, kteří jsou neuvěřitelně silní. Jak vím, že jsou silní? To je přece logické. Protože práci sestry slaboch vykonávat nemůže. To všechny víme. Budu se muset smířit s tím, že nebudu mít úsměv na rtech, až přijde můj čas. Škoda.
Jana Březinová (strouhalova.j@seznam.cz)
Pozn. red.: Dopisy jsou redakčně upravovány, případně kráceny a nevyjadřují stanovisko redakce.