Regulační poplatky? Každý den za ně děkuji
Paní Renata Š. z Kladna měla již od dětství nepříjemné zdravotní potíže, které jí dokonce znemožnily dokončit vyučení v oboru dámská krejčová. Pak pracovala příležitostně na letišti, v domově důchodců i jako trenérka plavání. Po dlouhých vleklých potížích u ní lékaři nakonec diagnostikovali roztroušenou sklerózu, a tak musela odejít do invalidního důchodu. Jelikož práci vždy považovala za důležitou součást svého života, požádala o zrušení invalidního důchodu a začala si hledat zaměstnání. Jenže bez úspěchu. S diagnózou roztroušené sklerózy ji nikdo nechtěl zaměstnat. Zdravotní potíže paní Renaty byly stále větší a daly se tlumit jen léky. Jenže výdaje za doplatky léků, které nutně potřebovala ke svému životu, stále rostly a rostly. „Ročně tak zaplatím přes 50 000 Kč. Největší podíl připadá právě na doplatky za léky, které jsem si musela doplácet i dříve. To ale nešlo finančně zvládnout. Dokonce mi museli přispívat i příbuzní.“ Zdravotní stav paní Renaty se stále zhoršoval a její návrat do zaměstnání byl definitivně vyloučen. A tak znovu požádala o invalidní důchod, ale k jejímu překvapení, ačkoli dříve měla plný invalidní důchod, jí úřady tentokrát přiznaly jen částečný. Paní Renata musela utrácet za léky stále více a více peněz. Situace se pro ni stala finančně neúnosnou. Po zavedení regulačních poplatků a ochranného limitu začala od své zdravotní pojišťovny dostávat velkou část svých peněz zpět. Jen za loňský rok dostala zpět od pojišťovny přes 45 000 Kč. Za první čtvrtletí roku 2009 zaplatila skoro 11 000 Kč, a tak jí pojišťovna za toto období pošle zpátky 6000 Kč. „Nevím, proč si lidé na poplatky stěžují. V životě není nic zadarmo a těch 30 Kč máme přece všichni. Jen říkám, buďme rádi za poplatky, když všechno ostatní máme zadarmo. Já jsem za poplatky ráda, dostávám zpět významnou část peněz za léky a lékaři se mi více věnují.“ I přes vysoké výdaje za poplatky, doplatky a své zdravotní potíže se paní Renata stále dívá na svět optimistickým pohledem. „Přece život neprobrečím, to si raději dělám ze své nemoci legraci. Stejně je to jedna z mála věcí, které mi pomáhají,“ dodává paní Renata s úsměvem.
Paní Renata dostává přeplatky nad ochranný limit od své pojišťovny zpět nejpozději do 60 dnů od konce čtvrtletí, ve kterém k překročení limitu došlo.
Ing. Zuzana Brávníková
Když sestra „nemůže“
Nedá mi to, abych se znovu nevrátila k jednomu velikému problému, a tím je nedostatek zdravotnického personálu v sociálních službách. Vím, že tento problém je v celé naší republice, ale ne všichni mají odvahu o něm mluvit. Někteří jen mlčí a čekají, jak to všechno dopadne. Začnu trochu odjinud… Ve všech zařízeních, která spadají pod sociální služby, jsou zaměstnanci na různých pozicích. Přesto je však klienti i rodinní příslušníci nazývají „sestrami“. Snad jen v zařízení, kde jsou děti, jsou zaměstnanci nazýváni „tetami“. A je úplně jedno, jaké má zaměstnanec oblečení, jakou barvu šatů a co má napsáno na vizitce. Proto i já budu v této chvíli mluvit o sestrách a myslím tím všechny pracovníky v sociální péči, všeobecné sestry i ošetřovatelky. Asi se ptáte, proč jsem napsala ošetřovatelky až na poslední místo? Snad proto, že je v dnešní době moderní tendence tyto pracovníky degradovat na nižší pozice – možná z důvodů ekonomické krize? Změnila se snad skladba klientů a není již třeba zdravotnického personálu v sociálních službách? Odcházejí snad běžně klienti z domovů pro seniory, z hospiců a pečovatelských domů zpět ke svým rodinám a tam se v plném zdraví dožívají vysokého věku? Potom bych chtěla v takovém zařízení pracovat, protože to by teprve byla pro personál ta správná motivace – vidět plně uzdraveného seniora, který si užívá se svou rodinou svůj podzim života.
O finanční motivaci raději nemluvím, protože tato práce a práce všech, kteří pracují ve zdravotnictví a sociálních službách, je hluboce podhodnocená. Sama vidím, když chodí žákyně zdravotních a sociálních škol na praxi, jak jim tato práce „nevoní“. Vždyť ony budou přece studované a budou dělat jen odbornou práci, ale přebalit klienta nebo vynést mísu? Na to přece nebudou tak dlouho studovat… Hlavně že budou mít vzdělání, však už se chytnou i v nějakém jiném oboru. Málokterá žákyně, která dělá praxi, ať už v sociálních službách nebo v nemocnici, uvažuje o tom, že bude v tomto povolání pokračovat. To jen něco málo z názorů, které jsem si vyslechla od mladých děvčat, která se rozhodla studovat právě tento nelehký obor.
Kdo tedy bude toto povolání vykonávat, až „sestry“, které stále ještě berou svou práci jako poslání, půjdou do důchodu? Kdo se postará o naše rodiče, kdo se postará o nás? Coby sestry v těchto zařízeních jsme bezmocné, protože si klienty nemůžeme brát jako rukojmí. Nikomu z nás to nedá, aby klient pocítil, jak nedokonalé jsou zákony a že se šetří na úkor klientů i personálu. Jak chcete vysvětlit rodině, že já prostě vaši maminku polohovat nebo nakrmit nemůžu, protože to není v mé kompetenci a musím na to zavolat jinou sestru? Jak chcete říct klientovi, že ho prostě nevykoupete jen proto, že to nemáte v náplni práce a musíte počkat na sestru, které můžete maximálně asistovat? Jak říkat klientům a rodinám „JÁ NEMŮŽU, nejsem k tomu kompetentní, nejsem za to placená, i když to vzdělání mám“?
Ano, mluvím o tom, že ošetřovatelky už nejsou a všechny jejich výkony teď provádějí všeobecné sestry. Pracovníci v sociální péči ze zákona nesmějí… a ti, kteří by mohli, ošetřovatelky už nejsou. A i když jsou to lidé s letitou praxí a vědomostmi, dnes už prostě toto využít nemůžou – nejsou k tomu kompetentní.
Je opravdu tak těžké vytvořit zákon, který by ukládal počet zdravotnického personálu v sociálních službách?
Kolik politiků, senátorů a úředníků, kteří o tomto rozhodují, se bylo podívat v některém zařízení? Nemyslím někde v dílně, kde sedí šikovní klienti a vyrábějí krásné předměty, ale u těch, kteří ošetřovatelskou a zdravotní péči potřebují, kteří se sami nenajedí, nepřebalí, neumyjí, neoblečou a ani neotočí na druhou stranu, protože ten bok, na kterém leží, už je opravdu bolí, u těch, kteří jsou vděční za každé vlídné slovo, za každou minutu, kdy je sestra třeba jen pohladí.
Kolik politiků a úředníků má někoho z rodiny v takovém zařízení a pravidelně ho navštěvuje, aby měl možnost poznat, co všechno tato práce obnáší? A právě tito lidé někde od stolu naprosto přesně vědí, jak to má v takovém zařízení vypadat, kolik je potřeba zaměstnanců a jakých profesí… A aby toho nebylo málo, přidají ještě spoustu papírové práce, protože někdy mám pocit, že kvalita péče se hodnotí podle množství vyplněných papírů. Tady už dávno nejde o lidi, jde tu jen o peníze, o to, kde ušetřit a jak nejlépe to napsat na papír, tak aby „ti nahoře“ byli spokojeni. Čím více papírů, tím lepší péče… Trošku divná úměra, nezdá se vám?
Je smutné, když klient přijde s dotazem za sestrou a začne větu takto: „Sestři, nezlobte se, já vím, že nemáte čas…“ Vždyť ti klienti to vidí a vnímají, a když se jich zeptáte, co by si přáli, často odpovídají: „…aby tu sestřička mohla být se mnou trošku déle, aby tak nespěchala…“ A sestřička ten čas prostě nemá, protože toho musí za směnu ještě spoustu stihnout.
A rodinní příslušníci často ani nemají potuchy, jak to naše vláda krásně vymyslela, jak šetří na jejich rodičích, možná právě proto, aby šlo více peněz do jejich kapes. Široká veřejnost by se měla dozvědět o tom, kdo se stará, vlastně kdo se může a nemůže starat o jejich příbuzné.
Možná nic nezměním, možná se někdo přidá, možná se článek dostane do rukou někoho „tam nahoře“, kdo má srdce a rozum. A možná se opravdu dočkáme toho, že povolání sestry bude zase posláním a sestra bude zase ten anděl, který přinese úlevu duši a úsměv na rtech nemocného.
Závěrem jen to, že jsem tento článek nenapsala proto, abych někoho poškodila nebo urazila. Chtěla jsem jen poukázat na nedostatky v naší legislativě, na to, jak to opravdu funguje. Také na to, že reforma zdravotnictví a sociálních služeb je důležitá a že i zaměstnanci ve zdravotnictví a sociálních službách jsou jen lidé a každý jednou bude nějakou tu pomoc potřebovat.
H. S. Ostrava
Reakce na článek
Dovolte, abych reagovala na krátký příspěvek Extremiter léčí poruchy prokrvení končetin, zveřejněný v rubrice Informační servis v odborném časopise Sestra 2/09. Z pozice sestry pracující v elektroléčebném sále rehabilitačního oddělení Nemocnice v Kyjově bych chtěla reagovat na zprávu o přístroji Extremiter, kterým se pyšní Nemocnice v Podlesí. I já bych chtěla přispět k diskusi svými několikaletými zkušenostmi s tímto přístrojem, který patří už sedmý rok do vybavení naší rehabilitace. Musím konstatovat, že s ním za ta léta máme velmi dobré zkušenosti v léčbě prokrvení dolních i horních končetin, ať u diagnóz diabetické angiopatie či poúrazové stavy s otoky končetin. Po několika aplikacích se u pacientů dostavuje úleva z hlediska bolestivosti a viditelně ustupuje otok. Naše rehabilitace má velkou vybavenost elektroléčebného sálu těmi nejnovějšími přístroji, jako je například laser, VAS 07, Phyaction a mnoho dalších. Proto velkou měrou přispívá v komplexu s ostatními rehabilitačními metodami k vysoké úrovni naší rehabilitační péče.
Irena Formánková Kyjov
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny a nevyjadřují stanovisko redakce.