Chceme mít prestižní povolání?
Při otázce, jaké zaměstnání je prestižní, nebo ještě lépe, jaké povolání byste chtěli, aby vykonával váš potomek, málokdo odpoví: nelékařský zdravotnický pracovník, respektive sestra…
Nemůžeme však veřejnosti mít za zlé, jak si nás vykresluje. Vždyť i mnohé z nás své ratolesti od tohoto povolání odrazují. Abychom povznesli prestiž našeho povolání, musíme si nejdříve vážit sami sebe.
Co je prestiž? Prestiž je dobrá reputace jedince či skupiny spojená s úctou a vlivem. Prestiž je spolu s příjmem, vzděláním, životním stylem, mocí základním ukazatelem sociálního statusu jedince. Za hodnocením prestiže povolání často stojí plat a sociální postavení.
Domnívám se, že si lidé sice našeho povolání váží, nepovažují jej ale za prestižní. Profese zdravotní sestry se objevuje v hodnocení prestiže povolání prováděném Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR až v roce 2008. Na žebříčku prestiže jednotlivých povolání se nacházela sice na čtvrtém místě, je však třeba podotknout, že každoročně je v seznamu povolání uvedeno pouze 26 profesí. (V roce 2008 na seznamu nově přibylo povolání zdravotní sestry a stavebního dělníka, kteří vystřídali povolání opraváře elektrospotřebičů a soustružníka.) Na jaké pozici se nacházejí jednotliví laboranti, terapeuti a porodní asistentky? Veřejnost nás všechny zařazuje do jedné skupiny. Často nemá ani povědomí o jednotlivých stupních vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků, natož o jejich kompetencích a kvalifikacích. Osobně se mi velmi často stává, že si mě klientky neumějí „zařadit“.
Obraz veřejnosti o povolání zdravotní sestry je doplněn představami utvořenými tuzemskými televizními seriály – Nemocnicí na kraji města počínaje, Ordinací v růžové zahradě konče. Kolik času je ve zmíněných seriálech věnováno pacientovi/klientovi a kolik zaměstnancům nemocnice? Jaké kvalifikační dovednosti „sestry“ představují? Kolik z nás zmiňované seriály sleduje? Kolik z nás si připouští, že obraz jednotlivých protagonistek je často přisuzován i nám v reálném životě? Porovnáme-li naše seriály se zahraničními, domnívám se, že rozdíl je patrný a odráží i pohled společnosti na zdravotnická povolání.
A co my sami? Jak bereme své povolání? Mnoho z nás nastupovalo do školních lavic plno ideálů a očekávání. Tyto často přetrvaly i v prvních měsících našeho pracovního života. Dříve či později se však rozplynuly. Když se dnes optáte na vysokých školách budoucích bakalářek, kolik z nich je si stoprocentně jisto, že bude dlouhodobě vykonávat studované povolání, nepřihlásí se zdaleka ani polovina.
Prestiž nám nezvýší ani označení „střední zdravotnický personál“. V čem jsme „střední“ – kdo je nižší a kdo vyšší? Dnes již většina z nás má „vyšší stupeň vzdělání“. V současné koncepci vzdělávání nebude za pár let existovat nelékařský zdravotnický pracovník se středním stupněm vzdělání.
Zdravotnictví je jedním z oborů, kde je spolupráce nedílnou součástí dobrání se společného cíle. Nelze hodnotit, čí práce je důležitější, neboť teprve součinnost všech umožňuje kvalitní výsledek. Samotné operační řešení nepříznivého zdravotního stavu by jen stěží skončilo pozitivním výsledkem bez kvalitní předoperační přípravy, analýzy potřebných odběrů laborantem, bezchybné práce instrumentářky na sále, péče „jipové“ sestry, uvaření čaje sanitářkou a spolupráce s celou škálou pracovníků ve zdravotnictví.
Bohužel toto si uvědomuje málokdo z nás. Jistě teď při čtení těchto řádků mnohé z nás napadne řada situací vztahujících se k našim nadřízeným, obzvláště k lékařům. Ale co my sami? Naše chování ke studentům, pomocnému personálu, kolegům/kolegyním z jiných oborů? Vážíme si jich?
S chováním lékařů mnoho udělat nemůžeme. Toto je na lékařských fakultách, individuálním přístupu každého absolventa k týmové spolupráci a v neposlední řadě osobním příkladu z řad kolegů/kolegyň ze stran lékařů. Co však udělat můžeme, je změnit své myšlení a přístup. Snažit se vytvářet harmonické prostředí založené na týmové spolupráci a kolegialitě.
A co děláme my sami pro zvýšení prestiže našeho povolání? Je důležité nenechat ze sebe dělat „služku“, pracovníka s minimálními znalostmi a úsudkem – zároveň bychom ani my neměli stavět nám podřízený personál do pozice „poskoků“. Abychom povznesli prestiž našeho povolání, musíme si nejdříve vážit sami sebe. Nebát se, neostýchat se ukázat své dovednosti a znalosti. Naučit se být zodpovědní za výkony a požadovat rozšíření samostatně prováděných výkonů a svých kompetencí. Důležitá je i naše pozitivní prezentace na veřejnosti, nebát se vystupovat, prezentovat a rozšiřovat komunikační dovednosti.
Pokud se naučíme sami sebe vážit, brát svou profesi jako prestižní a jedinečnou, můžeme očekávat i od okolí, že k nám začne vzhlížet s úctou, a na fakultách přibude zájemců o studium naší profese.
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.
O autorovi: Mgr. Andrea Maryšková, porodní sál, Krajská nemocnice Liberec, a. s. (andrea.maryskova@centrum.cz)