Dárcovství pupečníkové krve
Ráda bych reagovala na příspěvek v Sestře 05/2010 NF Kapka naděje podporuje projekt Banka pupečníkové krve ČR. Tento článek mne zaujal a velmi oceňuji všechny aktivity, které Kapka naděje podporuje, a velmi obdivuji paní Svobodovou za veškeré její pracovní počiny i osobní sílu.
Jenže co se týká darování pupečníkové krve, o této problematice mám poněkud rozporuplné informace. Bylo by skvělé, pokud by se našel někdo kompetentní, kdo by celou situaci osvětlil nejen mně, ale také ostatním maminkám – potenciálním dárkyním – a odborné i laické veřejnosti.
V článku se píše, že je třeba provádět osvětu, seznámit s tímto projektem širokou veřejnost, vzbudit zájem o darování, podpořit darování pupečníkové krve pro vybudování široké databáze dárců atd.
Když jsem se v těhotenství zajímala, kde a jak mohu pupečníkovou krev bezplatně darovat, byla jsem odkázána do konkrétních porodnic, kde se odběry provádějí.
Vybrala jsem tedy tu nejbližší a vydala se tam s otázkami. Dozvěděla jsem se ale, že o pupečníkovou krev není zájem. Prý je krve i dárců dost, potřeba není tak veliká, náklady spojené s odběrem a uchováním jsou velmi vysoké, a tedy mou pomoc nepotřebují. Prý když se už odebírá, pak jen nějaký předem určený den, pokud bych tedy zrovna rodila v ten den a zrovna se jim hodila moje skupina, že by mi pupečníkovou krev MOŽNÁ odebrali! Nevzali si na mne však ani kontakt, údaje o zdraví, krevní skupině, termínu porodu… Tato moje zkušenost je z roku 2006, kdy jsem rodila první dítě, poté jsem se „zlehka“ otázala ještě jednou v roce 2008, kdy jsem rodila druhé dítě – se stejným efektem. Takže jsem krev nedarovala ani jednou, nikoli proto, že bych nechtěla pomoci, ale proto, že pomoc nebyla chtěná.
V té době se o tuto problematiku zajímalo mnoho mých těhotných kamarádek a kolegyň z různých koutů republiky, žádná z nás pupečníkovou krev nakonec nedarovala, neboť o ni nebyl zájem.
Jedna z mých kolegyň z vysoké školy chtěla psát na téma Darování pupečníkové krve bakalářskou práci. Oslovila proto personál porodnice, kde pupečníkovou krev odebírají, a při zjišťování bližších informací jí kdosi z povolaných poradil, aby toto téma nechala raději být.
Ráda bych se proto dozvěděla, jaká je situace, proč tolik těhotných, které znám a které jsme chtěly krev darovat, bylo odmítnuto, jak tedy dochází k rozšiřování registru dárců v České republice a tím i mezinárodně, když nikdo darovat „nemůže“. Možná že se někdo povolaný najde a celou situaci mi vysvětlí, abych neměla pocit, že se o tomto tématu jen naprázdno mluví a ve skutečnosti se nic nekoná. Bohužel, zkušenosti mé a mých kolegyň mluví opačně. Vezmu-li zhruba 25–30 těhotenství ve svém okolí, žádná z nás maminek krev nedarovala, byť chtěla. PROČ???
Osobně si myslím, že základní povědomost o této problematice je u většiny maminek dostatečná, ty, které mají větší zájem, se určitě ptají u svých gynekologů či v porodnicích. Jistě bychom ale všechny uvítaly nějaké letáčky v ordinacích gynekologů, kontakty na registr či porodnice, kde se pupečníková krev odebírá, a jak je dále využívána.
Bc. Hana Tomášková
(hannah85@seznam.cz)
Existence únavového syndromu
Působím již deset let jako praktická lékařka pro dospělé na Šumavě ve Volarech. Pamatuji si doby, kdy se diagnóza únavového syndromu uváděla u každého snad pátého pacienta. Již tehdy byla jeho příčina nejasná, spíše vázla diagnostika, takže bylo stanoveno deset kritérií, která musela tato diagnóza splňovat. Pacient měl únavový syndrom, když splňoval alespoň čtyři až pět kritérií. Zrovna tak nejasná byla léčba. Většinou, když se člověk do této škatulky dostal, už mu ji nikdo neodpáral. Musím ale říci, že většině pacientů tento stav zcela vyhovoval. Otázka únavového syndromu se zkoušela u státnic, atestací, posudkové komise rozdávaly pacientům s touto diagnózou invalidní důchody.
Od začátku své praxe moc nerespektuji podobné „souhrnné“ diagnózy, které spíše popisují klinický stav či subjektivní pocity a nemají žádný objektivní, hmatatelný podklad, respektive mají, ale není diagnostikován.
S počátkem svého působení v ordinaci praktického lékaře pro dospělé proto pečlivě sleduji zastoupení všech akutních onemocnění v rajonu, jejich následky, dobu léčby a rekonvalescence. Dále se snažím vždy verifikovat onemocnění kultivačními či sérologickými testy, abych měla validní podklady pro další léčbu. Za deset let praxe ve své ordinaci jsem zjistila, že průměrně dvakrát ročně dochází v mém rajonu k malé „epidemii“ infekční mononukleózy jak EBV virem, tak CMV virem. Na základě tohoto propukne u poloviny pacientů tzv. čistý únavový syndrom s významným poklesem imunity, který trvá několik měsíců bez kauzální léčby, několik týdnů léčený. Druhá polovina se dělí na pacienty s následnou thyreoiditis a poruchou funkce (většinou hypofunkce) a pacienty s izolovanými projevy (porucha vegetativního nervstva oka, zánět sluchového nervu, depresivní syndrom, záněty sítnice, kožní exantémy, hepatopatie, potravinové alergie…).
Zajímavé je, že EBV virus je tzv. hepatotropní virus, ale jen velice málokdy zastihneme při odběru krve elevaci jaterních testů. Ještě zajímavější ale je, že kauzální léčbou je podle mé zkušenosti vždy hepatoprotektivum (sylimarin) a vitaminy skupiny B.
Dříve se nemocní s prokázanou infekční mononukleózou hospitalizovali na infekčním oddělení. Nebylo jich moc, jelikož přesná diagnostika padala do rukou specializovaných pracovišť. Kdyby se dnes měl každý pacient s diagnostikovanou infekční mononukleózou v terénu hospitalizovat, nestačily by nám všechna infekční lůžka ve státě. Navíc se domnívám, že není důvod izolovat takového nemocného. Nakazil se v nějakém kolektivu, ve kterém existuje denně. V tomto kolektivu virus očividně koluje a izolovat by se musel celý tento kolektiv. Hlavně většinou v době stanovení diagnózy již infekční nebývá.
Pro mne je důležité i to, že jsem prakticky ověřila, že na infekční mononukleózu nevzniká imunita a že pacient, který dříve tuto chorobu prodělal, ji může klidně prodělat znovu a znovu.
Pozitivem je fakt, že takto vzniklý únavový syndrom je léčitelný. Jenom nepodceňujme hlavně následky tohoto onemocnění a z tohoto důvodu se věnujme svědomitější sérologické diagnostice.
Jelikož jsem již několikrát narazila na zcela, podle mého názoru, scestné názory „kolegů“ na nutnost sérologického testování zejména sporných pacientů, považovala jsem za nutné připomenout tato fakta z praxe. Nepoužívám grafy ani tabulky, ani přesná čísla. Mými zdroji jsou lékařská dokumentace, oči, uši, ruce.
MUDr. Michaela
Neumanová Volary
Quo vadis, nelékaři?
Postavení nelékařských zdravotnických pracovníků se v systému českého zdravotnictví za posledních pár let výrazně změnilo. Tytam jsou doby, kdy sestra poletovala v mundúru, s čepcem na hlavě a odznakem kahanu hrdě připnutým na hrudi. Doba si jistě žádá změnu, a to nejen v designu oblečení, ale i ve vymezení postavení nelékařských zdravotnických pracovníků. Bezesporu jedním z největších průlomů v postavení zdravotníků byl a je zákon č. 96/2004 (zákon o nelékařských zdravotnických povolání), jehož uvedením v platnost dosáhlo zdravotnictví řady změn. Nelze přesně říci, zdali výskyt vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, poskytujících ošetřovatelskou péči, přednemocniční neodkladnou péči či péči rehabilitační je v důsledku již výše zmíněného zákona, nebo se jedná o trend do značné míry ovlivněný dobou a ctižádostí nelékařských zdravotnických pracovníků být vysokoškolsky vzdělán.
Vysokoškolské nebo vyšší odborné vzdělání je bezesporu již nezbytnou podmínkou k vykonávání profese nelékaře (viz zákon č. 96/2004). S úrovní vzdělání jde ruku v ruce i emancipace. Osvojení základů managementu a řízení zdravotnických zařízení vedlo a vede k tomu, že se čím dál častěji setkáváme s fenoménem, že místa ve vedoucích pozicích zdravotnických zařízení jsou obsazována nelékaři, kteří si osvojili výše zmíněné základy.
Troufám si tvrdit, že oblast kvality zdravotní péče je prakticky v režii nelékařů. I přes tyto úspěchy, které se podařilo některým nelékařským pracovníkům dosáhnout, je důležité se zamyslet nad stále upadajícím zájmem mladých lidí o povolání nelékařského pracovníka. V roce 2000, když jsem se hlásila na střední zdravotnickou školu, bylo povolání všeobecné sestry povolání prestižní. K tomu, aby se mladý člověk na školu dostal, musel projít sítem přijímacího řízení. Realita dnešních dnů je poněkud jiná. Na školu se dostane prakticky každý a absolventi se do praxe příliš nehrnou. Zájem o navazující studium všeobecné sestry má také sestupnou tendenci. Nalezneme jistě mnoho důvodů nezájmu mladých lidí o zdravotnickou profesi.
Jedná se například o velkou zodpovědnost, jež povolání nese, nepřetržitou pracovní dobu, práci fyzicky a psychicky velice náročnou, finanční ohodnocení, které je nižší než u leckterých dělnických profesí. Podíváme-li se na příčinu nezájmu o zdravotnické povolání z pohledu filozofie, nabízí se nám možné vysvětlení v tzv. teorii morálního relativismu. Teorie říká, že v dnešní společnosti neexistují žádné absolutní morální hodnoty, a tím je do značné míry ohrožen hodnotový systém současného člověka. Převedeme-li si výše zmíněnou větu na pracovníka ve zdravotnictví, nezbytnou podmínkou k tomu, aby svou profesi vykonával zdravotník správně, je, aby měl nastaven hodnotový systém. Absence morálních hodnot je spjata s nezájmem o obor, který je postaven na hodnotách morálních.
Jak se výše uvedená skutečnost odrazí v praxi? Známým mottem českého zdravotnictví je: Poskytovat zdravotní péči kvalitně a bezpečně, v souladu s platnými standardy na základě aktuálních medicínských a ošetřovatelských poznatků. Jak dalece jsme ale schopni být v praxi s tímto mottem zajedno, když se na řadě pracovišť potýkáme s nedostatkem nelékařských zdravotnických pracovníků? Sestry a jiní nelékařští pracovníci pracující ve zdravotnickém zařízení v mnohých případech slouží prakticky nepřetržitě s mnohonásobným překročením standardní pracovní doby. A důvod? Ten je zřejmý – sestry zkrátka nejsou a nové se do zdravotnictví příliš nehrnou. Jedním z cílů, které si ministerstvo zdravotnictví předsevzalo, je stabilizace počtu nelékařských zdravotnických pracovníků. Zcela jednoznačně je to krok správným směrem, pouze se nabízí otázka, do jaké míry budou tato opatření úspěšná a za jak dlouho se stabilizace odrazí v reálné praxi. Teprve v okamžiku, kdy pracovníků bude dostatek a budou dostatečně finančně motivováni, stane se motto realitou všedních dní.
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.
O autorovi: Mgr. Hana Reichelová, Anesteziologicko-resuscitační oddělení, Nemocnice Valašské Meziříčí a. s.