Problém s registrací
Maturovala jsem ještě za socialismu jako dětská sestra s vyznamenáním. V té době to byl prominentní obor, ale taky velmi přísná a těžká škola. Manžel ukončil školu a my se stěhovali na Moravu. Práci jsem našla v Ostravě, ale nechtěla jsem opustit firmu, která mi pomohla, když ještě neměli náhradu. Po čase jsem pro dojíždění z Ostravy odešla a hledala něco dostupnějšího. A tak jsem byla na úřadu práce (ÚP). Vzápětí jsem otěhotněla. To byl rok 1999. V té době bylo důležité, aby na sebe veškeré doklady navazovaly – ÚP byl jen přestupní stanicí. Mezitím proběhlo další stěhování kvůli manželově práci. Když byly dceři 3 roky, ve školce nebylo místo, až rok poté se uvolnilo a já si mohla začít hledat práci. Ale ani pak to nebylo snadné – malé dítě, nutnost dojíždění – neměla jsem možnost hlídání, takže práce na směny také nepřicházela moc v úvahu.
A tak jsem skončila opět na ÚP. Ne vždy se člověk dostane na ÚP vlastní vinou. Život přináší situace, kdy nenacházíte jiné řešení a doufáte, že ÚP pro vás bude pouze přestupní stanicí. Ne všichni, kteří potřebují tuto instituci, musí být automaticky „vyžírky“, se kterými je třeba zatočit. Později se nám narodilo druhé dítě, a když jsem byla na mateřské, přišla povinnost registrace. Nevěděla jsem, jakou práci se mi podaří najít a zda ji vůbec seženu, ale přesto jsem se nakonec zaregistrovala. Tím, že jsem byla doma s dítětem, jsem neměla možnost získat kredity z nemocničních seminářů. Získávala jsem je tedy z placených konferencí, kongresů apod. Nakonec jsem potřebný počet splnila. Po skončení mateřské jsem byla ještě nějakou dobu na ÚP a zanedlouho už jsem konečně nastoupila do práce. Našla jsem zaměstnavatele, který mi umožnil pracovat na zkrácený úvazek, nacházel se v místě bydliště a toleroval moje rodinné potřeby.
Nastoupila jsem v prosinci 2009 jako registrovaná sestra, aniž bych tušila, co mě čeká za problémy. Absolvovala jsem i nástupní praxi a moje nadřízená mě shledala schopnou samostatné práce. V dubnu 2010 jsem požádala o prodloužení registrace a následovalo velké překvapení. Z důvodu neodpracování 1 roku v době posledních 6 let mi bylo prodloužení zamítnuto. Začala jsem si ověřovat dostupné informace a dozvěděla jsem se, že podle pracovníků MZ, s odvoláním na zákoník práce, jsem vlastně na žádné MD nebyla, protože jsem na ni nastoupila z ÚP a technicky vzato se mi tato doba nemůže započítat.
První možnost, jak situaci řešit, je odpracovat 1 rok. Z celé situace vyplývá následující: od prosince do dubna jsem navzdory dlouhé mateřské dovolené mohla pracovat jako registrovaná sestra, ale po čase, který mi chybí do 1 roku, tuto schopnost náhle ztratím – vše zapomenu, nebudu zodpovědná a schopná samostatného rozhodnutí. Dává to smysl?
Druhá možnost je praktická zkouška nahrazující ten rok. Kdo z nás se v pohodě a bez stresu nechá po 20 letech od školy přezkoušet před komisí? Proč tuto zkoušku nemohu vykonat na pracovišti a musím pouze do Brna? Vím, že je to akreditované pracoviště, ale kdo zná moji práci nejlépe? Snad moje staniční sestra? Nebo není dostatečně erudovaná, aby poznala, zda jsem schopná určit pacientův stav a naplánovat ošetřovatelskou péči? Není snad v první řadě věcí zařízení, které vás zaměstnává, aby formou nějaké nástupní praxe zhodnotilo, zda jste pro jeho zařízení dostatečně kvalitní? Jak mi tato zkouška pomůže (ošetřovatelská péče, plán atd.) v akutním případě řešení krizové situace? Ošetřovatelský proces a s ním související papírování je jistě někde nezbytnost, ale nemyslím si, že je to zásadní důvod, proč bych nemohla pracovat jako plnohodnotná sestra.
Má pro mne taková zkouška smysl, když nejbližší termín je 2 měsíce vzdálen a doba vyřízení se může protáhnout až na další 2 měsíce, respektive 60 dní? To jsou celkově 4 měsíce, přičemž za necelých 6 měsíců mi vznikne nárok na klasický způsob prodloužení registrace? Proč za tuto zkoušku musím platit? Neznám jiné středoškolské profese, ve kterých musí dotyčná prokazovat, že je schopná pracovat ve svém oboru i když se vrací po jak chce dlouhé době. Snad ani architekti, konstruktéři a jiné VŠ obory ne.
Nastávající maminky, pozor! Pokud chcete dítě, tak ne, když jste vedená na ÚP. Raději volte variantu, že budete lhát u vstupního pohovoru o tom, že dítě nechcete, protože když připustíte možnost, že se nechráníte a o dítě usilujete, určitě vás nebudou vítat s otevřenou náručí. Tolik malé varování.
Je mi jasné, že praxe je nutná, ale nemyslím si, že když někdo absolvuje maturitu v oboru a má už za sebou nějakou praxi, není schopen na svou práci navázat. Reflexy, které získáváte praxí, se nezapomínají. Můžete být pomalejší, ale opět budete reagovat jako sestra. U tohoto obtížného povolání, kde pracujete na směny, v infekčním prostředí, s lidmi a za nízké finanční ohodnocení, je hlavním motivem přesvědčení, že se má lidem v nouzi pomáhat. Kdo takové přesvědčení nemá, ten obvykle z oboru sám odchází.
A teď k registraci samotné. Možná by stálo za to vyvolat na toto téma nějakou anketou diskusi. Myslím, že většina sester, které pracují v základní pozici bez ambicí získat titul, dělat staniční setru nebo vysoce odbornou práci na úzce specializovaném oddělení, nemá potřebu registrace. Nebo alespoň ne v této podobě. Člověku to lehce může připadat jako pouhé tahání peněz z našich kapes, případně z kapes zaměstnavatelů.
Kdo bude dělat běžnou práci, až budou mít všichni diplomy a tituly? Možnost svobodného rozhodnutí omezuje zákon – musíte sbírat kredity. Kdo z té mánie kolem kreditů nejvíce profituje? Jaký přínos má například hematologický seminář pro setru z geriatrie, chirurgie apod.? Člověk by měl jistě preferovat takové vzdělávací akce, které mají vztah k oboru, ve kterém pracuje. Nabídka vzdělávacích akcí je samozřejmě mnohde dosti omezená. Nebylo by tedy rozumnější, kdyby si vzdělávací akce řídily nemocnice, kliniky či oddělení? Organizace takových akcí a nároky na administrativu jsou jistě zajímavým argumentem, ale od čeho tedy máme vedoucí pracovníky?
Navrhované prodloužení registrace na 10 let je určitě rozumné. Nároky na erudici zaměstnanců si přece zaměstnavatel může regulovat sám – delší nástupní praxe, povinné, avšak hrazené kurzy apod. Bohužel stále aktuální zůstává i finanční otázka. Průměrná cena kreditu činí asi 100 Kč a celkem jich musíte nasbírat 40. K tomu připočtěte nutné cestovné, stravu, případně ubytování a v některých případech, jako je například ten můj, i hlídání dětí. Dále máme kolky na žádost i na žádost o prodloužení, úřední ověření dokladů, rejstřík trestů atd.
Vím, že touto úvahou nic nezměním, ale možná se vyšší úředníci zamyslí nad tím, že místo toho, aby sestrám jejich práci ztěžovali neustále narůstající byrokracií, mohli by své bystré mozky zaměřit na to, jak celý systém zjednodušit a zpřehlednit tak, aby se předešlo zbytečným komplikacím při zaměstnávání sester. Nebo jich snad máme tolik, že si můžeme dovolit jimi plýtvat?
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.