S nemocným na rodinném pokoji
Ráda bych se podělila o svoji zkušenost s tzv. rodinným pokojem a reagovala tak na příspěvek v Sestře 7-8/2010 Facebook „časopis Sestra“: Tři příběhy o umírání, který vyšel v rámci rubriky Fórum. Píši ze zkušenosti ve vlastní rodině, navíc se 40letou praxí ve zdravotnictví, kde jsem působila jako sestra. O čem veřejnost asi málo ví, je možnost pobytu nemocného spolu s rodinnými příslušníky v nemocnici na rodinném pokoji. V dnešní uspěchané době a příliš konzumní společnosti většina z nás ani příliš nevnímá onkologicky nemocné kolem sebe. A když se taková nemoc v rodině přihlásí, teprve pak přehodnocujeme své priority a začínáme shánět všechny možné dostupnosti léčby a ošetřovatelské péče. Chceme přece, aby náš rodinný příslušník nad touto zákeřnou chorobou zvítězil nebo alespoň důstojně přežil co nejdéle v kruhu svých blízkých a přátel.
Rodinný pokoj se nachází v prvním patře doléčovací a rehabilitační jednotky (DRJ) v areálu nemocnice v Pelhřimově. Je velmi vkusně zařízen nábytkem domácího typu a to, že jste v nemocnici, vám připomíná pouze polohovací postel, zvonek a přívod kyslíku. Pro rodinného příslušníka je zde k dispozici válenda, pohodlné křeslo, konferenční stolek, TV a video, lednička, varná konvice, mikrovlnná trouba a barevné povlečení. Sprcha a WC jsou zvlášť, ale máte od nich stále klíče u sebe. Návštěvy ostatních rodinných příslušníků jsou možné kdykoli. Pro pobyt na tomto pokoji je vhodná přítomnost rodinného příslušníka, který pomáhá nemocnému překonávat překážky při léčbě.
Denně chodí na vizitu lékař a sestra. S nabídkou jídel přichází každý den dietní sestra, podle potřeby dochází fyzioterapeutka. Odbornou péči provádějí sestry DRJ. Ošetřovatelskou péči vykonávají sestry ve spolupráci s rodinným příslušníkem. Také časté návštěvy rodinných příslušníků dodávají nemocnému sílu bojovat s nemocí, a to zejména po psychické stránce, což je u těchto nemocí velmi důležité, neboť nemocný vidí snahu, péči a zájem o svou osobu. Je to pro něj další velký náboj v boji s touto zákeřnou chorobou.
Sama jsem měla možnost tento pokoj dvakrát využít v době těžké nemoci mého manžela. Hospitalizaci na tomto pokoji si lze vyžádat u ošetřujícího lékaře ve spolupráci s lékařem z DRJ. V našem případě na tomto pokoji byla desetidenní v roce 2009, po předchozí hospitalizaci na interním oddělení. Po tomto pobytu manžel přešel do domácí péče. Druhá hospitalizace byla pětidenní v roce 2010, také po předchozí krátké hospitalizaci na interním oddělení, kdy začal nastupovat terminální stav nemoci. Bohužel pátý den této hospitalizace zákeřná choroba zvítězila. Byla jsem velmi ráda, že v této těžké době s ním mohli být všichni rodinní příslušníci.
Ráda bych ještě jednou touto cestou poděkovala všem, kteří mi toto umožnili, a já mohla mít pocit, že jsem udělala vše, co šlo, a manžel byl do poslední chvíle obklopen všemi, které měl rád a kterým věřil, že ho neopustí v jeho těžké nemoci. Možnost této péče by si zasloužili všichni onkologičtí pacienti. Skláním se před úsilím všech pracovníků nemocnice, kteří tento pokoj vybudovali a umožnili již řadě klientů tuto službu využít.
Věra K.
Pelhřimov
Americká bitva o sestry
Pokud se jedná o nějakou bitvu o (zdravotní) sestry, pak to ve Spojených státech povětšinou znamená souboje nemocnic o kvalifikovaný personál, protože (zdravotních) sester je v této zemi již řadu let chronický nedostatek, který se Američané snaží (bez větších úspěchů) řešit „dovozem“ sester z nejrůznějších zemí, od Irska přes Filipíny až po Mexiko.
V poslední době se ale rozhořel jiný typ bitvy, o tzv. superkvalifikované sestry (povětšinou označované jako Advanced Registered Nurse Practitioner). Těch je relativně málo, stát Kentucky jich registruje 3700. Jejich postavení je kdesi mezi sestrou a lékařem. Státní orgány se snaží poněkud zmírnit omezení, která na jejich praxi klade zákon, až dosud zakazující předepisování léků, a některá další, víceméně administrativní zásahy (jako rozepisování dětských imunizací nebo podepisování neschopenek pro zaměstnavatele).
Tomu se ale začaly zuřivě bránit nejrůznější asociace kentuckých lékařů, které jsou přesvědčeny o tom, že se tyto sestry neustále snaží smazat hranici mezi středním zdravotnickým personálem a lékaři. Tyto sestry sice v praxi mohou léky předepisovat, ale musí předtím podepsat speciální smlouvu s lékařem, pod nímž pracují. To je ovšem poněkud podivný systém, protože lékař je nekontroluje, a dokonce nemusí být přítomen ani ve stejné budově (lékaři mají často několik úvazků, takže v dané nemocnici či klinice jsou pouze několik hodin týdně). Předpokladem je, že dotyčná sestra má patřičné odborné vzdělání, navíc musí mít minimálně titul „master“. Od roku 1996 mohou předepisovat léky, které jsou sice na předpis, ale nepodléhají kontrole (např. antibiotika), od roku 2006 pak mohou předepisovat téměř všechno. Pro každý typ léků musí mít sestra lékařův písemný souhlas.
Specializované sestry se brání poukazem na to, že ve většině případů nepracují ve velkých nemocničních centrech, kde je lékařů více než dost, ale poskytují péči v oblastech, kde je praktických lékařů nedostatek. Tím vlastně zaplňují díru, kterou na americkém venkově nedostatek praktických lékařů (daný relativně malou lukrativností) znamená.
Obě skupiny tak mohutně bojují za schválení/ zamítnutí předloženého zákona. Senátor Tapp, který celý zákon předložil, přitom nevycházel z odborných znalostí či statistik, ale jednal čistě na základě dobrých zkušeností jednoho svého příbuzného, který se nemohl včas dostat k lékaři a kterému specializovaná (zdravotní) sestra zachránila život.
Sestry obzvláště irituje povinnost získávat od lékařů podpis na smlouvě, protože značná část lékařů za podpis žádá finanční úhradu - buď jednorázovou, nebo ve formě procenta ze zisku. V některých doložených případech se jedná až o 6 tisíc dolarů ročně. Pro tyto sestry je přitom vydávání receptů nutností, protože povětšinou pracují v malých ordinacích v odlehlých vesnicích, odkud je to k lékaři značně daleko (a na domácí návštěvy si američtí lékaři nehrají již hodně dlouho).
Lékaři se přitom bojí, že jim specializované (zdravotní) sestry budou odebírat pacienty, kteří raději půjdou do ordinace, kde sice není lékař, ale kde zaplatí výrazně méně. Průměrný plat těchto sester se pohybuje kolem 90 000 dolarů ročně. V porovnání s tím je průměrný plat registrovaných sester (Registered Nurce) 60 200 dolarů (po 8 letech praxe). A tak v celém sporu jde, jako v oblasti zdravotnictví tak často, o peníze. Zatímco lékaři na specializovaných (zdravotních) sestrách bezpracně vydělávají (a ještě nemusí otevírat praxe v oblastech, do kterých se jim nijak nechce), specializované sestry se chtějí zbavit řetězu, který jim dosavadní zákon omotal kolem krku.
Dr. Václav Větvička, Ph.D.
Univerzita Lousville, Kentucky, USA
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.