O rozvržení pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel, jak stanoví ustanovení § 81 nového zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění). Pracovní doba se zpravidla rozvrhuje do pětidenního pracovního týdne, ale není vyloučeno, aby byla rozvržena i na jiný počet dnů. Její začátek a konec a rozvrh pracovních směn stanoví zaměstnavatel. Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že způsob rozvržení pracovní doby, včetně toho, zda se jedná o rovnoměrné či nerovnoměrné rozvržení a rozvrh směn, včetně stanovení jejich začátku a konce je dáno na rozhodnutí zaměstnavatele.
Zaměstnavatel přitom vychází ze svých podmínek provozu a na základě toho vypracovává pracovní režimy pro co nejlepší využití zařízení zaměstnavatele a jeho zaměstnanců a v neposlední řadě i potřeb pacientů. Tyto pracovní režimy však musí respektovat všechna ustanovení zákoníku práce týkající se rozvržení pracovní doby, zejména nepřetržitý odpočinek zaměstnance mezi dvěma směnami a nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu.
Podle § 90 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Tento odpočinek může být zkrácen až na osm hodin po sobě jdoucích během 24 hodin zaměstnanci staršímu 18 let za podmínky, že následující odpočinek bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku, mimo jiné v nepřetržitých provozech, při nerovnoměrně rozvržené pracovní době a při práci přesčas a při poskytování služeb obyvatelstvu ve zdravotnických zařízeních a v zařízeních sociálních služeb.
Podle § 92 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl nepřetržitý odpočinek v týdnu během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů v trvání alespoň 35 hodin. Nepřetržitý odpočinek v týdnu nesmí činit u mladistvého zaměstnance méně než 48 hodin. Pokud to umožňuje provoz zaměstnavatele, stanoví se nepřetržitý odpočinek v týdnu všem zaměstnancům na stejný den a tak, aby do něho spadala neděle.
V případech a) nepřetržitých provozů, při nerovnoměrně rozvržené pracovní době a při práci přesčas, b) při poskytování služeb ve zdravotnických zařízeních a zařízeních sociální péče, c) u naléhavých opravných prací, jde-li o odvrácení nebezpečí pro život nebo zdraví zaměstnanců, d) při živelních událostech a v jiných obdobných mimořádných případech, může zaměstnavatel rozvrhnout pracovní dobu zaměstnanců nad 18 let tak, že doba nepřetržitého odpočinku v týdnu bude činit nejméně 24 hodin, s tím, že zaměstnancům bude poskytnut nepřetržitý odpočinek v týdnu tak, aby za období dvou týdnů činila délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin.
Při respektování všech výše uvedených ustanovení zákoníku práce o pracovní době a době odpočinku zaměstnavatel zpracuje rozvrh pracovní doby, přitom musí dodržet ustanovení § 84 zákoníku práce, které stanoví, že zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby (tzv. harmonogram směn) a seznámit s ním zaměstnance nejpozději dva týdny před začátkem období, na něž je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem jinak a dále, že týdenní pracovní doba bez práce přesčas nesmí u nerovnoměrného rozvržení pracovní doby překročit v průměru stanovenou týdenní pracovní dobu za období, které může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích.
Jen kolektivní smlouva může vymezit toto období nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích. Je věcí zaměstnavatele, jaké vyrovnávací období (v násobku kalendářních týdnů) zvolí, tj. stanoví optimalizaci pracovních režimů tak, aby rozdíl průměru vypočteného z odpracované doby od stanovené týdenní pracovní doby byl co nejmenší.
Respektování tohoto ustanovení však činí ve zdravotnictví značné obtíže a často se setkáváme se zásadními nesprávnostmi, např. zaměstnavatelé nerespektují základní požadavek, že délka pracovní doby je stanovena v hodinách za týden, ne za měsíc, a dále, že písemný rozvrh stanovené týdenní pracovní doby je závazný pro zaměstnance i zaměstnavatele. Uložení povinnosti vypracovat písemný rozvrh stanovené týdenní pracovní doby a seznámit s ním zaměstnance nejpozději dva týdny před začátkem období, na které je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, chrání zaměstnance. Zkrátit období lze pouze po dohodě se zaměstnancem.
Pokud tedy zaměstnavatel rozhodne, že jeho zaměstnanci budou pracovat v určitém pracovním režimu (jednosměnném, dvousměnném, třísměnném nebo nepřetržitém), musí zaměstnanci takovéto rozvržení pracovní doby respektovat. Zaměstnanec je povinen pracovat ve směnách, které jsou mu rozvrhem určeny. Kdyby však bylo v písemné smlouvě dohodnuto, že bude pracovat jen v jednosměnném pracovním režimu, což jsou výjimečné případy, musí zaměstnavatel toto ujednání respektovat. Tento právní stav lze změnit pouze změnou pracovní smlouvy.
