Několikrát jsem už napsal, že co nám strany v předvolebním zápase mohou slíbit, to nám nikdo na světě nemůže splnit. A jakoby na potvrzení těchto slov sdělil dvojctihodný (hejtmanposlanec) dr. Rath kraji a zemi, že pokud sociální demokracie nevyhraje říjnové volby, jeho kraj a jistě i ostatní kraje přestanou pacientům proplácet zdravotnické poplatky. Nebude totiž z čeho na ně brát.
Není podstatné, že doktorova slova vyznívají jako nedomyšlená volební agitace, to si jistě zhodnotí Lidový dům. Zatraceně podstatné jsou však dvě otázky, které ze sdělení poslancohejtmana derou se na jazyk chtějíce být vysloveny.
Na podzim vyhrála ČSSD krajské volby systémem tsunami na základě slibu voličům, že je od oněch poplatků osvobodí. A byl to slib jasný, nelimitovaný žádnými pakliže ovšem, jestliže a podobně. Takže moje dvě otázky.
Věděl dr. Rath a jeho straničtí přátelé už při dávání slibu, že jeho splnění nebude tak jednoduché, ba že to vlastně ani nebude možné? Pokud to nevěděli, šlo o trapný amatérismus, u partaje s vládními ambicemi takřka trestuhodný. Nebo to dr. Rath a jeho přátelé věděli, či alespoň tušili? Pak šlo o obyčejný podvod na voličích. Může-li pan hejtmanoposlanec nabídnout třetí možnost, rád si ji přečtu.
Toto není pláč za Julínkovými poplatky. Zejména v jejich původní podobě byly takřka brutálně asociální a nemravné. Vždyť na své zdraví si zpočátku připláceli i kojenci v inkubátorech a děti bez možnosti výdělku. A vůbec nešlo o pouhou „třicetikorunu“, jak se nám to snaží bulíkovat některá pravicová média.
Ty třicetikoruny se řetězily do stokorun, takže člověk, potřebující ošetření a léky pro sebe či své děti, musel si připadat, dámy dovolí, jako „serpenízek“.
Je dobře, že ČSSD proti julínkovnému nikdy nepřestala bojovat, měla však voličům zdůraznit: naším cílem je zrušení poplatků či jejich hrazení krajem, jen pokud na to bude. To by bylo poctivé. Když to dr. Rath říká až dnes, je to pozdní a dosti trapné honění bycha.
Jiná věc je, že žádná poříjnová vláda se nevyhne nutnosti přivést do zdravotnictví více peněz. Může to udělat zvýšením odvodů na sociální pojištění (to bych preferoval jako projev solidarity), nebo nějakou civilizovanou formou poplatků.
A může být ještě hůř. Možná bude nová vláda muset sáhnout i na mandatorní, to jest povinné výdaje. Třeba dočasným zrušením valorizace u všech sociálních plateb.
Proto jsem skeptický ke všem partajním slibům či úvahám některé tyto výdaje naopak navýšit, nebo naopak snížit daně. To by znamenalo roztáčet ruletu státního zadlužování do nebezpečných otáček a to už smrdí hazardem.
Někteří ekonomové sice tvrdí, že už vidí světélko na konci krizového tunelu. Je to možné, pravda však je, že právě před rozedněním bývá noc nejčernější. A kdo může říci, jak blízko už je Česko svítání?
Jiří Hanák, Právo