* Privátní zdravotnická zařízení – máte na to žaludek?
Ráda bych se podělila o vlastní zkušenost a v žádném případě netvrdím, že je situace všude stejná. Sestřička by po ukončení vzdělání měla investovat sama do sebe a jít pracovat do nemocnice. Skoro si myslím, že je jedno, jestli je to nemocnice soukromá nebo státní. Jednoduše kvůli praxi. Aby se jí deset let po škole neklepaly ruce, když nastane akutní situace anebo má prachobyčejně zavést intravenózní kanylu. Pár let v nemocnici považuji za velice užitečných. Sestřičce to zvedne profesní sebevědomí a při hledání vhodného dalšího „uhnízdění“ tato léta jistojistě ocení, minimálně při sepisování životopisu.
Soukromé firmy berou kteroukoli sestru s praxí. Vlastně i kteroukoli bez praxe. Když ji máte, budete velice cenným zbožím a budete zahrnuty zlatem, nebo spíš pozlátkem. I když sestřičky bez praxe vlastně také. I bez praxe to jde. V soukromé firmě vám ukážou, jak se stále usmívat, papírovat, a pak hlavně nezapomenout všechno řádně zaúčtovat… „Jen tu akčnost a ty kanyly byste měla mít, sestřičko, tak nějak už sama pod kůží. Na našich pacientech si to přece nemůžete zkoušet… ale vlastně i tak najdeme řešení, pošleme vás do soukromé odběrové laboratoře a tam už to do vás nějak ,nahustěj’. V naší honosné soukromé ordinaci vám ta týdenní praxe na odběrovém místě musí stačit. A když náhodou přijde nějaký pacient se špatnými žílami, tak je tady zkušenější kolegyně anebo ho za poplatek vezmeme do zmíněného soukromého odběrového střediska, kde ho holky naberou… ono se to poddá.“ Jiným druhem jsou sestřičky, které praxi mají a která není úplně špatná.
„Takové sestřičky si budeme považovat, vtlučeme jí do hlavy naši teorii a pak bude dokonalá. Hlavně aby moc nestrkala čumáček do našich intrik, držela pusinku a krok. Naučí se naši taktiku, pronikne do systému a přinese nám nové poznatky. Sestřička z nemocnice malou ordinaci ,nakopne’, zavede nové režimy, protože fakt nechápe, jak ta ordinace bez tohohle mohla vůbec existovat… vždyť je to přece základ, aby se později dozvěděla, že stačí mít vlivné známé a teploměr v lednici (který tam vlastně ani fyzicky být nemusí) a pak už bude všechno fajn – jak naivní, že?“ Ovšem pozor! Nepleťte si státní zařízení s privátním!
V privátu prostě musíte mít dobrou náladu a usmívat se na pacienta, i když zrovna zvrací (jen ta emitní miska by měla být přinesená ještě dřív než ve státním), vždyť tady se za to platí! „Čajíček i kafíčko je samozřejmostí, nebo je libo sušenku, co jsem si přinesla na svačinu? On totiž šéf šetří… a pacient má zrovna hypoglykemii. Přece ho nenechám dotáhnout to až na ARO kvůli tomu, že se šéf obává, že bychom ty sušenky místo pacientů jedly ke svačině my, obyčejné sestřičky.“ Zkušená i nezkušená sestřička přijde dříve či později na to, že je to všechno tak trochu divadlo. Že tady platí pravidlo „Zkasíruj ho, dokud je mu zle“, že ve finále pacient stejně cestuje za státním odborníkem apod. Na druhou stranu je privátní praxe dobře placená.
Obecně: bude-li hodně pacientů, budou prémie. A ne malé. Ale jakmile je okurková sezona a nejsou pacienti, můžou sestřičky přerovnávat všechny karty, drhnout povrchy a dávat do kupy resty, jak chtějí, ale šéfové nikdy nebudou spokojení… a nedají ani prémie. Práce navíc = peníze navíc. Pokud firmě vyděláte, platí vás zlatem. Ale běda, když pacienti, pardon, klienti, nejsou! To vám šéf vyčte i kalhoty zmačkané od sezení (jako byste mohla ovlivnit denní příchod pacientů). Máte-li dobrý žaludek, tak směle do toho! Člověk se nesmí obávat. Sestřičky vždycky byly holky od rány a nikdy se nedaly. Peníze dneska vládnou světem a vy musíte platit nájem a životní výlohy a v soukromí vám ty peníze dají. Při přechodu do soukromého zařízení jsem se hrozně bála. Uspěji? Co když nemám dost praxe? Co když pro ně nebudu dost dobrá? A víte co? Byla jsem. A vy také budete. Jen do ničeho moc „nešťourejte“, nemá to cenu. Zbytečně byste přišly o ideály…
(anonymní příspěvek)
* Opět ty naše kredity
Téměř všechny sestry se vzdělávají a sbírají kredity k registraci. Je mnoho možností, které asi všechny znáte, proto je nemusím jmenovat. Já bych se s vámi ráda podělila o své zkušenosti s internetovými učebnami. Pracuji už několik let jako sestra se zaměřením na internu a péči o její nemocné. Vystudovala jsem čtyřletou zdravotní školu, úspěšně odmaturovala a vrhla se na práci. Člověk s věkem dospívá a já začala mít potřebu dalšího sebevzdělávání a většího proniknutí do tajů medicíny. I z těchto důvodů jsem po pár letech práce začala dálkově studovat PSS. Byli tam přísní, ale příjemní školící a já nakonec úspěšně udělala závěrečné zkoušky. Všechno se ale časem mění a změnil se i systém vzdělávání. Přišel rok 2006 a s ním i nutnost stát se „registrovanou“ sestrou. Začal kolotoč absolvování kurzů, ověřování vysvědčení, osvědčení, placení kolků a poštovních služeb. Nicméně se dílo zdařilo a mně přišlo tak dlouho očekávané osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu. Úleva.
Problém je, že nic netrvá věčně a mně se pomalu, ale jistě krátí čas platnosti tohoto osvědčení a jako většina z nás jsem opět na „lovu“ kreditních bodů, abych byla schopná si je v klidu posbírat, znovu nechat notářsky ověřit a znovu poslat na Ministerstvo zdravotnictví ČR. V klidu je velmi relativní pojem, protože většina z nás je zaměstnaná, většina z nás má rodiny, většina z nás nežije jen pro práci. Ale tohle už známe a naše argumenty, proč nesbírat kreditní body, jsou stejně nevyslyšeny. Takže hledáme, vybíráme, platíme a sbíráme.
Po dlouhém brouzdání světem internetu jsem se konečně usadila na stránkách ČAS a zjistila jsem, že se dá studovat i přes tzv. e-učebny a kredity za výuku si posbírat v klidu z tepla domova. Kontaktovala jsem několik internetových učeben a po domluvě a zaplacení požadované sumy jsem se vrhla na samostudium po internetu. Většina z provozujících jsou vlídní a trpěliví lidé, se snahou vyjít člověku vstříc. Přece jenom si jejich službu platíme, takže proč nad námi sestrami ohrnovat nos. Většina stránek je přehledná a profesionálně provedená. U většiny si můžete samy vystavit certifikát o úspěšném složení závěrečného testu. Ale v každém rybníčku se najde nějaká skvrna, v každém stádu někdo, kdo vyčuhuje. A tady se konečně blížím k tomu, proč jsem se rozhodla o kreditech napsat.
Vybrala jsem si e-učebnu – semináře a kurzy (úmyslně nepíšu celý správný název a nepřipojuji odkaz na stránky). Přivítala mě stránka s ilustrovanou usměvavou paní sedící u počítače a nad ní nápis: „Tady jsme, vaše kredity!“ Zajásala jsem a vrhla se na studium a následné testy. Vše probíhalo celkem hladce, teprve když jsem si chtěla vytisknout certifikát, jsem zjistila, že to nejde. Na stránkách jsem se dočetla, že mi přijde poštou. Pár dní se ale nedělo nic, a tak jsem se rozhodla e-mailem kontaktovat společnost s dotazem, kde je problém. Odpověď e-mailem mi skutečně přišla, ovšem nepatřila mně.
Omylem mi přišla odpověď, která patřila majiteli firmy, odpověď, která mě naprosto vykolejila a já pochopila, že jsme pro tuto instituci jakýmsi obtížným hmyzem. Cituji e-mail od slečny asistentky: „Petře, proč by jí měly jít 2 certifikáty. Podívej se na drzou opici.“ Vztek, který mě naplnil, se těžko dá vypsat. Vztek a bezmoc. Já, která se léta snažím kvalitně a zodpovědně pracovat s lidmi, a ejhle, v rámci dalšího vzdělávání jsem drzá opice pro slečnu od počítače. Jak se bránit proti někomu, kdo vás urazí a zřejmě o tom ani neví? Jak se bránit proti někomu, kdo se živí prací s počítačem a neumí odeslat ani správně e-mail? Odpověď je jednoduchá – těžko. Nějaké kroky jsem podnikla a jistě tento prohřešek, „paní od stolu“ bude ještě řešen, i když už se mi dostalo omluvy od majitele firmy. Věcí vedlejší je skutečnost, že mi opravdu dva certifikáty náleží, ale chápu, že se chybička vloudí. A proč to vlastně všechno píšu? Možná pro svoji úlevu, možná jako varování pro každou z vás, možná… Přeji hodně štěstí a trpělivosti nám všem při sbírání tolik vytoužených kreditů.
O autorovi: Markéta Vrajová (marketa.vraj@centrum.cz)
Pozn. red .: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny a nevyjadřují stanovisko redakce.