… si k tomuto účelu vybrali námi nabízené Fórum. Vážíme si toho a věříme, že také pro ostatní čtenáře jsou zde publikované příspěvky zajímavé (a někdy třeba i trochu „povědomé“).
Svoboda myšlení – nejen sester
Každý člověk žijící ve svobodné zemi má právo říci svůj názor nahlas. Neuspokojení jakýchkoli potřeb na pracovišti vede k deprivaci. Proto je důležité uvědomit si, že je vždy několik možností, že nikdo nemusí dlouho, ať už z jakýchkoli důvodů, vyčkávat s tím, aby se obrátil na člověka, který to vše může změnit – na svého zaměstnavatele. Promluvit si s ním je prvním krokem k úspěchu. Pokud se vám i poté nebude něco líbit, proč setrvávat stále v tomtéž zaměstnání?
Popisuji své vlastní zkušenosti se zaměstnáním ve zdravotnictví ihned po ukončení studia na vysoké škole. Jde jen o můj vlastní názor, nikomu ho nevnucuji, jsem svobodně smýšlející člověk, který má svou práci rád a dělá ji dobře, a zároveň také očekávám stejně pozitivní zpětnou vazbu. V zaměstnání to mají těžké všichni – zaměstnanci i zaměstnavatelé. Spíše se ale zabývám těmi věčně si stěžujícími zaměstnanci, sestřičkami. Už si nestěžujte, udělejte své nespokojenosti přítrž a dělejte, co opravdu chcete!
Minulý rok jsem úspěšně ukončila vysokoškolské studium, a nyní tedy používám titul bakalář. Zpočátku jsem si myslela, že to bude mou výhodou, ale mnohdy byl opak pravdou. Když jsem zpočátku sháněla zaměstnání, většinou jsem vyslechla tuto větu: „Buď budete pracovat za plat zdravotní sestry s maturitou, nebo vás nemohu přijmout…“ Jelikož chci v budoucnu založit svou ošetřovatelskou firmu, naskytla se pro mne zajímavá nabídka – koordinátorka služeb v jednom nejmenovaném centru sociální pomoci v Praze. Práce byla skvělá, měla jsem na starost tým ošetřovatelek a k mému údivu mě i navzdory mé nízké praxi i věku všechny přijaly a vzorně vykonávaly mé pokyny. Líbilo se mi také, že jsem měla přislíbený na začátek své praxe i slušný plat.
Často jsem v práci byla déle a zapisovala do počítače různé statistiky, vypisovala smlouvy a věnovala se starým, mnohdy nezdvořilým lidem, kteří ani neklepali a sedli si ke mně do kanceláře. Začali mi vyprávět různé příběhy a já neměla sílu je vyhodit. Tak mi práce „stála“ na později. S ošetřovatelkami jsem se často setkávala a probírala, co by chtěly změnit, co by požadovaly, ale zároveň i co já požaduji od nich. Vždy jsme se domluvily. Chodily za mnou i se soukromými záležitostmi a já byla ráda, že mám jejich plnou důvěru. Myslím si, že je to velmi důležité.
Ovšem i já se musela někomu zodpovídat, ale také já jsem od svého zaměstnavatele něco požadovala. Požadovala jsem modernizaci služeb, nové uniformy pro ošetřovatelky nebo očkování. Po mně bylo požadováno, abych s pečovatelkami tak nekamarádila – prý „odsud posuď“. Pamatuji si, že po tomto rozhovoru jsem byla mírně vykolejená. Zůstala jsem s vyraženým dechem ještě dlouho po odchodu své vedoucí. Dodnes nechápu její počínání. Samozřejmě jsme se nedomluvily, pokaždé když jsem něco potřebovala, např. rádio do kanceláře, mi bylo sděleno, že prostě ne, a to bez jakéhokoli důvodu.
Byl to státní podnik a myslím si, že právě to bylo kamenem úrazu, každý si tam dělal, co chtěl. Člověku, kterému podnik patří, pak záleží na tom, co se s ním stane. Navíc při pohledu na výplatní pásku mi došlo, že nebude vše tak, jak mi bylo přislíbeno. Za vedoucí postavení, za titul, za práci mi na výplatní pásce blýskla částka něco přes 14 tisíc hrubého! Ano, nemám praxi v nemocnici na lůžkovém oddělení, ale svou práci jsem dělala dobře a zodpovědně!
Nechápu, jak například sestra, která má sice léta praxe, ale svou práci nedělá tak zodpovědně a dobře, je za to oceněna lépe. Místo toho, abych pracovala někde v nemocnici, jsem vystudovala školu, vždyť to přece všichni po sestrách chtěli… Po třech měsících jsem odešla, protože bych takové jednání stejně dlouho nestrpěla. Odešla jsem do soukromé firmy, kde jsem zase uvěřila pouhým řečem.
Při vstupním pohovoru mě informovali o zvyšujícím se platu a o benefitech, které budu moci čerpat za tři měsíce po nástupu. Nejen, že mi nepřidali peníze, ale ani benefity. Bylo mi řečeno, že je mohu čerpat za další tři měsíce. Pracovala jsem v kardiologické ambulanci, kde se mi moc líbilo, ale přesto jsem odešla, protože jsem odmítala pracovat za víceméně 15 tisíc hrubého, což je směšné. Práce tam se mi líbila, ocenila jsem také silný kolektiv lidí.
Nyní jsem spokojená, opět dělám v ambulanci, nyní ovšem na alergologii. Sice v oboru, který mě nikdy moc nezaujal, ale musím říci, že i přesto, že je tady hodně zodpovědné práce, někdy až stresující, když mi zároveň zvoní telefon a v kartotéce se mi hromadí karty, jsem trochu nervózní, ale to patří k práci sestry. Po finanční stránce jsem také spokojená a mám možnost zvyšování platu po třech měsících, což je pro mne příjemná motivace.
Možná někomu přijde zvláštní, že myslím jen na to, abych si vydělala hodně peněz. Ale o tom to také je… Nejsem ten typ, který pořád brečí a nijak problém neřeší. V závěru chci říci všem sestrám, které si stěžují: „Máte na výběr, máte nespočet nemocnic i ambulancí, možnosti jít si dálkově rozšířit znalosti nebo i jazyk, kdyby to bylo nutné… Jestli se vám nelíbí fyzická práce na oddělení, můžete se poohlédnout po jiné práci, např. v soukromé ambulanci nebo jako recepční, operátorka call centra a podobně.“
Je opravdu hodně možností a je skutečně na každém, co si vybere. Já jsem změnila práci již třikrát a vůbec se za to nestydím, je to normální trh práce: nabídka – poptávka. Nebudu přece někde, kde se mi nelíbí, nebudu chodit domů zničená a mračit se na všechny, protože jsem nespokojená… Prostě mám na výběr – buď budu trpět, nebo si najdu něco lepšího.
Bc. Alena Kovaříková
BIO-PATH s. r. o., imunologie, alergologie, Praha (alenka@thcom.cz)
„Empatie, moudrost, profesionalita“
Jenom chvíli jsem přemýšlela, zda napsat, kdo jsem a kde pracuji. Odhalit svou identitu, poukázat na praktiky jednoho pracoviště? Nakonec jsem se ale přece jen rozhodla popsat skutečnosti neadresně…
Asi čtrnáct dní jsem měla bolesti v prsu, a abych věděla, na čem jsem, navštívila jsem odborné pracoviště svého velkého zaměstnavatele. Telefonicky jsem se objednala a vzali mě ihned. Na ambulanci visel nápis „ambulance pro choroby prsů“, lékař je docent. Výborně, říkám si, tady to budou umět. Pan docent se sice tvářil, jak když šťovíku ukousl, ale o sobě vím, že dovedu být také nepříjemná a přitom mám smysl pro humor. Tady mi ale došel. Lékař mě vyzval, abych dala ruce v bok, pak vztáhl k mé žláze tři prsty – palec, ukazovák a prostředník – jak vánek se dotkl a už psal žádanku na sono s tím, že mám cystu a je třeba ji odčerpat. Uklidněná jsem čekala, až budu vyzvána do dalších dveří na vyšetření.
Na sonu byla o něco příjemnější paní doktorka, ale jen zdánlivě. Položila jsem se, dala ruku nad hlavu a už lékařka jezdila ogelovaným snímačem inkriminované místo. Bavily jsme se, kde v areálu pracuji a kde jsem byla předtím. Náhle zvýšila hlas a důrazně pronesla: „Tak tohle teda není cysta!“ Zvedla se ze židle a někam běžela. Mně v té chvíli bylo nejblíže úsloví „jako když ji opaří“, pulz zhruba na dvoustovce. Doktorka se vrátila s docentem a ukazovala mu na sonografu můj nález.
Pan docent byl vtipný. Poskakoval, klaněl se lékařce, řka: „Klinika se vám co nejsrdečněji omlouvá a děkuje za vaši neomylnou diagnostiku.“ Paní doktorka se roztomile hihňala a znova a znova přejížděla ono místo. Teď jsem se vzchopila já a s knedlíkem v krku jsem se zeptala: „Myslíte, paní doktorko, že by to mohlo být benigní?“ A paní doktorka pravila: „To téměř vylučuji, a kolik tam vlastně teď máte lůžek, slyšela jsem, že snad budete nějaká redukovat?“ pokračovala v přerušeném rozhovoru o mém pracovišti. Pak už mě objednala na biopsii, přesně za týden! Ještě jsem měla zajít na mamograf, ale ten byl krátkodobě mimo provoz, musela jsem tam tedy zajít asi o hodinu později.
Šla jsem na své pracoviště, snažila se zhluboka dýchat, abych se nezadusila. Svěřila jsem se své nadřízené lékařce a ta mi doporučila jiné zařízení, což jsem s vděčností přijala. Vrátila jsem se na mamograf a čekala na chodbě na pana docenta z ambulance pro choroby prsů, který chtěl vidět výsledky. Vyšel ze dveří a za pochodu mi sdělil, že to tam je. Chtěla jsem vědět podrobnosti, a tak jsem se v chůzi dva kroky za ním ptala, zda je to ohraničené. Pokrčil rameny a deset metrů ode mne „hodil“ přes rameno: „Ono to nebude tak horký, jak to vypadá.“ To už jsem přidala do kroku, dohnala ho a sdělila mu, že se u nich léčit nebudu, že chci připravit výsledky, které jsou k dispozici, a odcházím se léčit na jiné pracoviště. Na to mi sdělil, že je to mé právo, ale důrazně mě varuje před šarlatány. Pomyslela jsem si: „Nejste právě vy jejich reklamou?“
anonymní příspěvek
Pacienti, nenechte se mýlit!
Vážená redakce, dovolte mi, prosím, abych se vaším prostřednictvím vyjádřila k článku Slávky Soukupové Výchova, či nevychová zdravotních sester, který vyšel v časopise Sestra 7–8/ 2009.
Vážená paní Suková, reaguji na váš článek, protože s vaším názorem nesouhlasím. Ve svém článku spojujete kvalifikaci sester s charakterovými vlastnostmi.
Jak jste dospěla k názoru, že na zdravotnických školách není zavedena etická výchova a výchova k ochotě a slušnosti? K výchově ke slušnosti, ochotě a úctě se učí děti již v rodinách, později samozřejmě na výchovu z rodiny navazuje škola základní, v případě profesní přípravy školy zdravotnické a v neposlední řadě univerzity připravující budoucí zdravotnické pracovníky.
Mohu vás ujistit, že příprava budoucího zdravotnického personálu je náročná, dlouhodobá záležitost, na které se podílí nejen řada pedagogů, ale i zdravotnických pracovníků, kteří včas rozpoznají, zda charakterové vlastnosti studenta se slučují s tak náročnou prací, jako je práce zdravotního asistenta či sestry. Charakterové vlastnosti jsou dány člověkem a výchovou, a ne stupněm dosažené kvalifikace v oboru.
Na zdravotnických školách etická výchova, výchova k empatii prolíná řadou odborných předmětů, zejména praktickou přípravou, kdy studenti pod vedením pedagogů či sester pracují s pacienty. Samozřejmě je možné, podobně jako je tomu i v jiných oblastech, že morální a charakterové požadavky, které jsou kladeny na studenta zdravotnických profesí, přesahují jeho možnosti.
V takových případech, pokud student dostuduje a nastoupí do prostředí zdravotníků brzy pozná, že práce s nemocným člověkem ho neuspokojuje, ba naopak obtěžuje, a profesi opustí.
Myslím si, že ochota, pracovitost, zdvořilost nejsou dány stupněm dosaženého vzdělaní a kvalifikací, ale výchovou a typem člověka. Domnívám se, že váš názor mohl vycházet ze zkušeností se zdravotnickými pracovníky, ale rozhodně ho nelze paušalizovat.
Takže pacienti by se neměli nechat mýlit článkem paní Sukové, škola také vychovává ke slušnosti, ochotě, empatii, laskavosti a pomoci. Škola také mimo jiné učí studenty všech zdravotnických oborů, jak pomáhat a komunikovat s pacienty, kteří mají k sestrám tak negativistické názory a postoje jako paní Suková.
Mgr. Taťána Janíková
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny a nevyjadřují stanovisko redakce.