Nelze koupit, půjčit, ani ukrást
Vždy jsem chtěla pracovat s lidmi, a tento sen se mi vyplnil. Nejprve jsem pracovala na standardním oddělení jako sestra, od února loňského roku jsem vrchní na neurologickém oddělení. Vrátila jsem se do zdravotnictví po 14 letech, které jsem trávila doma s ratolestmi. Byla jsem vždy odhodlaná se sem vrátit, i když jsem z toho měla trošku obavy. Za celou dobu jsem ale ani chviličku návratu nelitovala, kontakt s lidmi a péče o ně je posláním, které se vrací dvojnásob v radosti z uzdravení a ulehčení od bolesti a utrpení.
Na naše neurologické oddělení jsou přijímáni pacienti nejen starší, ale i mladší, a zvláště ti, kteří zde nikdy nebyli, mají určité obavy: Na jakém pokoji budu asi ležet? Co se mnou budou provádět? Jaký asi bude doktor? Jaké budou sestry? Obavy se ale maličko rozplynou, když jsou vlídně přijati sestřičkou, která je usměvavá a klidná a snaží se s každým vést rozhovor, který je informativní jak pro ni, tak pro samotného pacienta.
Ale hlavně je tady něco, co můžeme dávat zdarma a plnými hrstmi, nestojí to ani korunu a může to dávat i ten největší chuďas. Nevíte, co to je? Tak vám to prozradím - je to Úsměv. Nic nestojí a mnoho přináší. Obohacuje toho, kdo ho přijímá, aniž by ochuzoval toho, kdo ho daruje. Je přirozeným lékem na každou bolest a je dobře, že ho nelze koupit, půjčit, ani ukrást, protože má hodnotu okamžiku, ve kterém je darován.
V dnešní uspěchané době je důležité, aby člověk uměl dávat a přijímat. Dávat úsměv, říct slovo, které pohladí na duši a zahřeje u srdíčka, a hlavně naslouchat druhému človíčkovi. Chtěla bych poděkovat všem sestřičkám, které pracují na našem neurologickém oddělení - na ambulanci i na oddělení. Všechny, s nimiž pracuji, jsou usměvavé, mají dar naslouchat a pomoci v těžké chvíli.
Hana Becková vrchní sestra, neurologické oddělení Slezská nemocnice Opava, p. o.
Jedna jediná?
Znáte to také? Celý den je v práci pohoda, sloužíte s fajn kolegyněmi, vzájemně se doplňujete (mnohokrát i beze slov), slova jako „týmová práce“ vám dávají opět smysl (i když na oddělení anesteziologicko-resuscitačním by to mělo být samozřejmostí a pravidlem). A pak vás přijde vystřídat noční služba a jedna kolegyně, „jedna jediná“ vás úplně rozhodí, kritizuje vaši práci (troufám si tvrdit, že neoprávněně), chce po vás odpovědi, ale přitom vás nepustí ke slovu.
Vím, že co člověk, to originál. Vím, že co člověk, to jiná povaha (u žen to platí dvojnásob). Ale už i svým dětem vštěpuji, že jak se budou chovat k druhým, tak se i druzí budou chovat k nim. Já jsem klidné, mírné povahy, uznávám autority a ani po téměř šesti letech práce na ARO si nedovolím kritizovat práci druhých (natož takovým způsobem). A pokud jsou po nějaké službě nedostatky, jsem naučená práci dodělat, a to bez napadání jakékoli kolegyně. Tak, jak mě to učila má školitelka, když jsem na ARO nastoupila.
Že bych byla moc citlivá? Ano, jsem a vím to. A vědí to i ostatní kolegyně. Ale jen „jedna jediná“ toho zneužívá. Prý si teď „vybrala mě“! Mám být tedy necitlivá? Budu tím lepší sestra? Anebo mám kvůli „jedné jediné“ sestře z oddělení odejít? Nemohu uvěřit tomu, že uvažuji o odchodu z oddělení, na kterém jsem roky toužila pracovat. A to kvůli „jedné jediné“! Naštěstí je na mém pracovišti i pár sester, které mě dokážou podržet a hlavně pochopit to, jak se cítím. Možná i ony samy něco podobného prožívaly. Naštěstí mám také rodinu, která mi pomáhá.
A naštěstí mám práci, kterou miluji a která mě nesmírně baví. Takže mám vlastně mnohem víc, než ta „jedna jediná“, která dokáže způsobit, že se vám zadrhne hlas, rozbuší srdce a svírá žaludek, jenom když se objeví ve vaší blízkosti. A v tomhle stavu se vracíte po dvanáctihodinové službě domů. A vaše vlastní děti vás učí tomu, že ve světě to funguje jinak. Že jak se druzí chovají k vám, tak se máte i vy chovat k nim. A já se učím! A bojuju! A budu bojovat! Už kvůli práci, která byla odjakživa mým snem, a kvůli kolegyním, se kterými stojí za to pracovat. Ale hlavně kvůli té „jedné jediné“! Prosím, držte mi palce! Na závěr bych chtěla citovat Antona Pavloviče Čechova: Všechno zlo v životě pochází z duševní prázdnoty, nudy, lenosti, a to vše je nevyhnutelné, když si člověk zvykne žít na účet druhých.
Renata Dratvová
Nesrovnatelné pracovní podmínky
Vážená redakce, děkuji za časopis, který jsem si ráda přečetla a u čtení s nostalgií vzpomínala na dobu, kdy jsem pracovala jako vrchní v nemocnici. Nesrovnatelné pracovní podmínky, „hluboká historie“, v některých případech až „období temna“. Je až úžasné, jak velkým tempem dnes jdou věda a medicína dopředu. Věřím, že dokonce může nastat čas, kdy slepí uvidí a imobilní budou chodit. Jen morálka je o bohužel několik stupňů pod úrovní slušnosti. Kalendář seminářů jsem darovala mladičké sestřičce v našem domě. Aby věděla, jaké má možnosti růstu v profesi a v zajištění perspektivy v oboru. Zdravím všechny v redakci,
Marta Štablová Orlová
Dětská pohotovost v Dačicích byla obnovena - dobrá vůle zvítězila
Přišlo e-mailem: Pane řediteli, dneska jsem obdržela pravidelný sesterský odborný časopis SESTRA a pod kolonkou JEDNOU VĚTOU bylo doslova o naší nemocnici napsáno: „Dětská pohotovost byla od 1. ledna 2008 zrušena v nejvýchodnějším cípu Jihočeského kraje v Dačicích, nejbližší nyní funguje až v jindřichohradecké nemocnici vzdálené asi 40 km.“ Myslím si, že za stávající situace by bylo vhodné se ohradit a vysvětlit čtenářům (protože časopis čtou převážně sestry-matky), jaká je současná situace a jaká tomu předcházela jednání.
Dana Široká
E-mailová odpověď: Na základě iniciativy starosty a místostarosty Dačic se podařilo získat příslib hejtmana Jihočeského kraje dr. Zahradníka pro finanční podporu provozu dětské pohotovostní ambulance v tomto městě. Ordinační hodiny byly sice omezeny pouze na víkend, ale díky tomuto opatření se za přispění PP Hospitals, s. r. o., jako provozovatele dačické nemocnice podařilo zajistit dostupnost lékařské péče pro děti v regionu každý den. A když k tomu přidáme i ochotu skupiny lékařů-pediatrů, mohou být klidnější rodiče dětí nejen z Dačic a jejich okolí, ale třeba i z Telče, Jemnice a Slavonic.
Leoš Dostál
