Úvaha k zákonu č. 96
Vstup naší republiky do EU byl jistě velmi důležitým krokem a všichni jsme věděli, že s tím souvisí obrovská spousta administrativních i legislativních změn. Co se týká zdravotnictví, včetně odborné přípravy na toto náročné povolání, je jistě hodně věcí, které nás trápily a na3e republika byla jednou z posledních postkomunistických zemí, kde odborná příprava sestry na SZŠ končila v 18, eventuálně 19 letech.
Není to tak dávno, kdy jsme řešili problém, že hlavní sestry nemohou být zařazeny jako zdravotničtí pracovníci, ale jako technicko-hospodářští (týkalo se to i ředitelů a LPP náměstků), přestože mají pouze zdravotnické vzdělání, protože pouze metodicky řídí zdravotnický personál. „Díkybohu“ je to snad za námi (zákon č. 96 § 4 odst. 1).
No a je tu „konečně“ zákon, který řeší sestry a ošetřovatelství jako obor zcela samostatně a odděleně, máme dokonce, na rozdíl od jiných oborů, svou vlastní koncepci - Koncepci ošetřovatelství. Takže se potvrdilo již dávno proklamované, že ošetřovatelství je svébytný a samostatný obor tak, jak jej naše nestorka Florence Nightingalová nastolila. Již v době Krymské války musely sestry „bojovat“ o své postavení a prokazovat svou nezastupitelnost.
Vždyť máme i svůj Den ošetřovatelství. Už nebudeme závislé jen na tom, co pan doktor naordinuje, můžeme poskytovat ošetřovatelskou péči na základě ošetřovatelského procesu samostatně, můžeme vést svou ošetřovatelskou dokumentaci, vydávat desítky ošetřovatelských standardů, studovat na středních, vyšších, ale i vysokých školách, takže jsme zkrátka nelékaři, většina z nás pracuje bez odborného dohledu, takže samostatně. Lékař a sestra jsou tedy rovnocenní partneři, sestra je spolupracovnicí lékaře a o pacienta se staráme společně, každý podle svých kompetencí a vzdělání.
A kdo může provádět odborný dohled nad ošetřovatelskou péčí? Přece zákon č. 96 § 4 odst. 4 říká, že zase pouze a jen ten, kdo získal způsobilost, má oprávnění k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu! Ano, všem je nám to jasné. Ale… Jak to vlastně probíhá v praxi?
Začnu „odspodu“ - řadová sestra, staniční sestra jsou podřízeny vrchní sestře a ty pak všechny dohromady jsou podřízené primáři či vedoucímu oddělení, který zároveň s lékařskou péčí zodpovídá i za ošetřovatelskou (oni ale nemají ani odbornou způsobilost a ani osvědčení týkající se poskytování ošetřovatelské péče). Primář nebo vedoucí oddělení podléhá náměstkovi LPP, tedy opět lékaři, a zároveň je mu podřízena hlavní sestra (asi ještě ve většině nemocnic), která sice za celou ošetřovatelskou péči plně zodpovídá v rámci celé nemocnice, ale řídit ji smí pouze metodicky a bez potřebných kompetencí. Nemusím těm, kteří vědí, o čem mluvím, vysvětlovat, že ne vždycky se tento, přinejmenším netradiční způsob řízení neobejde bez komplikací. Hlavní sestra sice udává strategii ošetřovatelství v daném zařízení, někde je i členkou vedení, ale prosazovat některé věci do praxe přes náměstka LPP, ekonoma, primáře, vedoucího lékaře je mnohdy opravdu těžký, ale hlavně zdlouhavý a neefektivní způsob řízení.
A kdo vlastně řídí vrchní sestru? Primář, nebo hlavní sestra, či oba? Vůbec se nedivím, že některé toho mohou i zneužívat a řídí se prostě takovým pokynem, který je v danou chvíli pro ni příjemnější, byť to byl pokyn hlavní sestry, která může jen doporučit (metodické řízení). No a někdy je jí bližší rozhodnutí primáře. Je to trénink vysoké diplomacie, nebo vychytralost či zkrátka léty vžitá praxe, se kterou se nikomu nechce nic dělat? Nebo snad z etických a morálních důvodů jsou vrchní sestry spíše nakloněné názorům hlavní sestry a je jim bližší, ale pana primáře přece „poslouchat musejí“!
Je mi jasné, jakou tíhu na sobě každý zodpovědný pracovník má, ale o to těžší ji má ten, který k tomu nemá ani dostatečnou kompetenci a nemůže ovlivnit zcela jasné a někdy i logické kroky a rozhodnutí jen proto, že o nich rozhodují lidé, kteří jim, promiňte, tolik nerozumí, protože je nestudovali, nemají na ně kvalifikaci a ani je nedělají (myslím tím např. základní i specializovanou ošetřovatelskou péči). Každý přece máme nějaké vzdělání, nějakou náplň práce, kompetence, zodpovědnost, nemusíme a ani nemůžeme umět všichni všechno…
Musím ale s povděkem konstatovat, že některé nemocnice mají již organizační strukturu, která odpovídá filozofii samostatného oboru ošetřovatelství tak, jak ji chápu já a domnívám se, že i některé mé kolegyně a mylně jsem se domnívala, že i zákon č. 96/2004 bude jasně a jednotně řešit tuto problematiku. Myslíte si, že bychom nemohli opustit léta zavedené zvyklosti a začít důvěřovat a dát šanci sestrám, které mnohdy mají již nejen dostatečně dlouhou praxi, dobré výsledky, dostatečnou erudici, ale i vysokoškolské vzdělání v oboru ošetřovatelství, pedagogiky, psychologie, managementu? Kdy už konečně povolání sestry bude mít takovou hodnotu, úroveň a prestiž, jakou si opravdu zaslouží? Co všechno ještě musíme dokázat, abychom mohly řídit přímo a s plnou odpovědností, ale i kompetencemi a dokázat, že jsme rovnocennými partnery a členy týmu, rovnocennými vedoucími pracovníky, kteří, mimo jiné, řídí největší skupinu zaměstnanců ve zdravotnických zařízeních, bez které se žádná nemocnice prostě neobejde.
Možná o to tragičtější je skutečnost, že ony to vlastně všechno dělají, jen bez potřebné kompetence a náležitého umístění v organizační struktuře. Vždyť to jsou pořád „jen sestry“.
Někdo může namítnout, že je to všechno v lidech. Ve spoustě nemocnic tento způsob metodického řízení funguje bez problémů, hlavní sestra se domluví se všemi výše citovanými…, ale já myslela, že když už máme samostatný zákon, že můžeme pracovat samostatně na všech úrovních vedení. Proč to nemůže být řešeno systémově a opět to je a bude v každé nemocnici jinak.
Bc. Hana Plachá hlavní sestra, Nemocnice Děčín
Práva ženy a dítěte
Při studiu na zdravotnické škole jsem viděla videozáznam interrupce. Plod jakoby instinktivně uhýbal před sondou, která se ho chystala zbavit života. Byl to velice silný zážitek a uvědomila jsem si, že bych se nechtěla dostat do situace, kdy bych musela o potratu uvažovat. Od nepaměti se však do ní dostávají ženy na celém světě a důvody, proč tomu tak je, jsou různé.
Žena, která nechtěně otěhotní, se dostává do těžké lidské, sociální či ekonomické situace, kdy se musí rozhodnout mezi odvěkým údělem rodit a vychovávat děti a situací, pro kterou dítě nechce nebo nemůže mít. Pak je tu také společnost, která ženu bude odsuzovat za to, že je matkou v nestandardní situaci, nebo že se dítěte zbavila. Společnost také někdy za ženu rozhodne a donutí ji jednat proti své vůli, např. zákonem zakazujícím interrupce, jako je tomu v Irsku a v Polsku.
Sama považuji interrupci za krajní řešení. Myslím, že rozhodnout, zda si dítě ponechá nebo ne, má právo jen žena samotná. Zákaz interrupce by vedl k rozvoji kriminálních potratů a množil by se problém složitého osudu nechtěných dětí. Snížení počtu potratů by mělo být výsledkem dostatečné osvěty možností plánovaného rodičovství. Ženy by také měly být více informovány o skutečném průběhu potratů, aby si uvědomily jejich závažnost. Měla by se také zlepšit ekonomická situace nastávajících matek a péče o svobodné, nezajištěné matky v nesnázích. Zlepšit by se měl i zákon o adopcích, aby se urychlilo a usnadnilo osvojování dětí náhradními rodinami, aby i děti, které jejich matky nechtěly, rostly v optimálním prostředí.
Mgr. Hana Janoušková Psychiatrická léčebna, Bohnice, Praha (hankajanouskova@centrum.cz)
Pozn. red.: Dopisy jsou redakčně kráceny a nevyjadřují stanovisko redakce Sestry.