„Pět bývalých a současných zaměstnanců tkáňové banky z Fakultní nemocnice Brno-Bohunice a syn jedné lékařky čelí žalobě z toho, že posílali tkáň z mrtvých lidí do nizozemské orgánové banky Euroskinbank. Peníze, které měla z ciziny dostat brněnská nemocnice, inkasovali na soukromé účty,“ shrnul žalobu státní zástupce Ivo Hahn. Aktérům případu za to hrozí až osmileté vězení.
Pozoruhodný na případu „kšeftování“ s lidskou kůží je fakt, že vedení brněnské nemocnice nemělo o jednání svých podřízených nejmenší tušení. Kůže přitom putovala do zahraničí od září 2002 do října roku 2003. „Nikde nebyl jediný záznam o tom, že tkáň vyvážejí do Nizozemska. Proto zřejmě neexistoval důvod, aby se vedení nemocnice zabývalo pochybením zdravotníků. Všechno sedělo a nic podle dokumentů ani nechybělo,“ řekl bývalý náměstek ředitele Fakultní nemocnice Brno Jaroslav Peprla, který se od podřízených distancoval.
Mezi odebranou tkání od mrtvých lidí a posléze vyexpedovanými kožními štěpy tak byl nesoulad. Alespoň podle předsedy senátu brněnského městského soudu Aleše Dufka. „To je zajímavé. Inventura seděla, ale přes šest set tisíc centimetrů čtverečních kůže bylo pryč. Snad to někdo soudu při dalším jednání osvětlí,“ poznamenal Dufek.
Obžalovaní zdravotníci porušili také zákon o transplantacích. Od září 2002 nesměla Fakultní nemocnice Brno vyvézt do zahraničí ani gram lidského orgánu. Důvod? Nemocnice neměla povolení od ministerstva zdravotnictví. Přestože právníci nemocnice o této skutečnosti věděli a údajně na fakt upozornili zaměstnance, lidé z tkáňové banky čile obchodovali s Nizozemskem. „Nikdo mi nedal pokyn, abych se zahraničím nespolupracovala, a že mám případnému vývozu zabránit,“ hájila se Dagmar Hrůzová. Ta byla pravou rukou hlavního aktéra příběhu - Jiřího Adlera.
Policisté sledovali skupinu lékařů několik měsíců. Svědčí o tom i mnoho hodin odposlechů. V nich si obžalovaní vyprávějí o penězích, které jim z Euroskinbank putovaly na účty. Když jejich jednání „prasklo“, dostali všichni strach a byli nervózní.
„Dušane, nic neposílej do Holandska. Ráno na mě čekala před barákem kriminálka. Odvezli mě na stanici a pak domů, kde prohledali úplně všechno,“ telefonovala Anna Tejkalová svému synovi, který jí podle žaloby zařídil devizový účet. Na ten poslala Euroskinbank bezmála sedm tisíc eur. Syn pak matce poradil, ať policii nic neříká.
Verdikt v případu padne zřejmě do konce roku.
Inventura odebraných tkání a oficiálně vyexpedovaných štěpů seděla. Přes šest set tisíc centimetrů čtverečních kůže bylo přesto pryč.
Pavel Mokrý, Regionální deník
