Proto se zdravotničtí pracovníci nyní již neobejdou bez znalosti medicínského práva. Pacienti se stávají více a více partnery, paternalistický přístup k pacientům se mění na partnerský, v některých oborech až na klientský přístup. Někteří lidé uplatňují svá práva nejen před poskytnutím zdravotní péče, ale velmi často i posléze a některé vzniklé spory končí u soudů.
Na zvýšenou potřebu znalostí z oblasti medicínského práva reaguje Společnost medicínského práva, o. s., která ve dnech 27. 11. a 28. 11. 2008 uspořádala již třetí ročník Kongresu medicínského práva. Jednalo se o setkání předních odborníků z justice a medicíny. Na kongresu se sešli lékaři, právníci, manažeři a další, které téma medicínského práva zaujalo. V průběhu kongresu nebyly pouze předneseny přednášky, ale navíc přední odborníci hledali odpovědi na otázky, které se v praxi objevují a na něž není jednoznačná odpověď. Kromě příspěvků týkajících se zdravotního pojištění a léčivých přípravků se kongres zabýval Úmluvou o biomedicíně.
Od té byl krůček k tématům dříve vyslovených přání, neposkytnutí zdravotní péče na přání pacienta nebo k péči „lege artis“. S tím vším se zdravotničtí pracovníci dříve nebo později setkají. Jako zajímavé téma je jistě poskytování zdravotní péče „lege artis“. Současná právní úprava říká, že zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Při jednáních u soudů, ať se jedná o spory občanskoprávní nebo trestní, se vyjadřují znalci a následně soudci rozhodují o tom, zda bylo správně postupováno. Správný medicínský postup diagnostický a léčebný je předmětem zkoumání nejen u soudů, ale při stížnostech pacientů, které uplatňují u zdravotnických zařízení, úřadů a lékařských komor.
Takové posuzování není jednoduché, neboť vždy existuje více možných metod a medicínských postupů. V současné době je navíc možnost užití nejlepších dostupných poznatků lékařské vědy omezena. Je omezena ekonomickými možnostmi zdravotnických zařízení, omezeními geografickými a také omezeními v oblasti lidských zdrojů. Na každém zdravotnickém pracovišti nelze mít nejnovější zdravotnickou techniku a vyškolený personál. Limitujícím faktorem je také celkové financování zdravotní péče.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že současná právní úprava není zcela vyhovující a při stanovování toho, zda se v konkrétním případě jednalo o postup „lege artis“, je potřeba přihlížet ke konkrétním podmínkám a objektivním možnostem, za kterých byla zdravotní péče poskytována. V tento okamžik by se mohlo stát, že si položíte otázku, proč se tématem zabývat, když je toto věc lékařů. Je i není. Stále více a více výkonů provádějí dnes nelékaři, a to se stejnými právními důsledky v případě stížností a žalob ze strany pacientů a jejich příbuzných. Každý zdravotnický pracovník je právně zodpovědný za správný postup při provádění zdravotních výkonů, tedy i nelékaři.
Další zajímavé téma, které na konferenci zaznělo, bylo téma dříve vyslovených přání pacientů a právo pacientů nebýt léčen. Toto téma je pro právníky, jak se zdá, poměrně jednodušší. Pokud lékaři a zdravotnická zařízení splní zákonné podmínky při uplatnění práva pacientů nebýt léčen, nedojde k protiprávnímu jednání a naopak dojde k naplnění práva pacientů. Daleko hůře je naplnění práva pacientů nebýt léčen pochopitelné a realizovatelné ze strany lékařů a dalšího zdravotnického personálu.
Lékaři a zdravotničtí pracovníci znají důsledky rozhodnutí odmítnutí léčby, které v některých případech může mít za následek nezvratné zhoršení zdravotního stavu. Velmi dobře lze rozumět váhání a značným rozpakům lékařů, neboť i při splnění zákonných podmínek může pacient později změnit názor a při zhoršeném zdraví naopak začít chtít znovu léčit. Také může lékaře obvinit nejen on, ale i rodina, že měl více vysvětlit důsledky jeho předchozího rozhodování při uplatňování práva nebýt léčen.
A ačkoli po právní stránce bude naplněna podmínka řádně zpracovaného písemného informovaného souhlasu a zároveň půjde o rozhodnutí pacienta, jehož duševní stav umožňoval v dané chvíli odmítnutí léčby a reálné posouzení své situace, může lékaři, dalšímu zdravotnickému personálu a zdravotnickému zařízení vzniknout újma. Změna názoru pacienta nebo postoj jeho rodiny v případě zhoršeného zdravotního stavu nebo úmrtí pacienta může vést k pozdějším obviněním, stížnostem a až soudním sporům, které mají vždy pro zdravotnický personál negativní dopad i v případě, že nejednal protiprávně.
Problematické je splnění druhé podmínky, a tou je jistota, že v době rozhodnutí odmítnutí léčby byl pacient schopen racionálního rozhodnutí. Řada stavů a nemocí může rozhodování ovlivnit a vždy je zpětně velmi těžké posoudit, do jaké míry bylo či nebylo rozhodnutí pacienta odmítnout léčbu racionální. Zajímavé bylo také upozornění na skutečnost, že i situace, kdy pacienti nerespektují doporučený léčebný režim a neužívají předepsané léky, je vlastně odmítáním léčby. I když nedošlo k verbálnímu projevu odmítnutí, dochází k faktickému odmítání léčby. V takovém případě by lékař i zdravotnické zařízení mělo reagovat tak, že by mělo pacienta poučit o důsledcích takového jednání v podobě písemného záznamu.
Jak z výše uvedeného vyplývá, se změnou přístupu k pacientům se budou stále častěji zdravotničtí pracovníci dostávat do nových situací, které budou muset umět řešit tak, aby vyhověli možným přáním pacientů, nedostali se do rozporu s etikou a aby sami sebe neohrozili možností stížností a soudů. Medicínské právo je tedy nutné začít vnímat jako součást potřebného vzdělání, jako ochranu osobní i ochranu zdravotnického zařízení, ve kterém zdravotničtí pracovníci pracují.
Ing. Iva Merhautová, Městská poliklinika Praha (reditel@prahamp.cz)