Obnova lásky v rodině

MUDr. Taťjana Horká

Na první pokus jsem se na medicínu nedostala. Dělala jsem tedy uklízečku na gynekologicko-porodnické klinice v Bohunicích. Dostala jsem se také na porodní a operační sály. Tam mě oslovilo rození dětí a pomohlo mi to k tomu, že jsem se medicíny nevzdala. I když jsem chtěla studovat dětské lékařství, nakonec jsem dala na radu zkušenějších, zvolila všeobecné a zůstala mu po celé studium věrná. Během něj jsem si ovšem přivydělávala jako pomocná sestra na dětské ortopedii a to mě zase ovlivnilo v pozdějším rozhodnutí zůstat v Dětské nemocnici Brno.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Interna, léčebny dlouhodobě nemocných. Říkala jsem si tehdy, že se začnu intenzivně věnovat právě seniorům, gerontologii. Promovala jsem ovšem až v roce 1994, neboť ve čtvrtém ročníku medicíny jsem otěhotněla a přerušila studium, narodila se nám prvorozená dcera. Vlastně jsem tedy studovala 9 let a vše nakonec dopadlo trochu jinak...

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Kdepak, místo na interně pro dospělé, o které jsem usilovala, jsem nezískala a skončila na pracovním úřadě. Tam mi s humorem říkali, ať se rekvalifikuji na listonošku, což mě celkem pobavilo. O několik měsíců později jsem se od doktorky Marie Macků dověděla, že na kardiologii v dětské nemocnici hledají zástup za lékařku na mateřské dovolené. Kardiologii jsem přitom nikdy dělat nechtěla, připadala mi jako příliš náročný a těžký obor. Když jsem tam nakonec skončila, říkala jsem si, zda to vlastně není nějaká výzva. Srdce jako symbol lásky a já byla na oddělení chorob srdce. Musím dodat, že jsem tam potkala své budoucí a mému srdci milé přátele.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

V roce 1999 mě oslovila kolegyně doktorka Eliška Šejnohová z dětské nemocnice s tím, že na oddělení dětské a dorostové psychiatrie hledají pediatra s 1. atestací z dětského lékařství. Já mezitím v rámci předatestační přípravy pracovala u praktické lékařky Věry Zmrzlé, na což také ráda vzpomínám. A přinášelo to komické situace při telefonních hovorech, protože jsem se hlásila: „Doktorka Horká, ambulance doktorky Zmrzlé.“

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Ano a tehdy jsem si uvědomila, že moje cesta k pacientovu zdraví povede přes slovo. Byl to pro mě zásadní obrat, když jsem se z klasické somatické medicíny postupně začínala orientovat na psychiatrii a ještě spíše na psychoterapii. Nechtěla jsem být klasickým psychiatrem, který jen píše léky. Protože mě lákala psychoterapie, chtěla jsem absolvovat nějaký výcvik a našla jej v Praze. Těšila jsem se, že uvidím pracovat dětského psychiatra Jana Špitze. Podala jsem si přihlášku, bohužel pár měsíců před zahájením výcviku v rodinné a systemické psychoterapii tento renomovaný lékař a psycholog zemřel. Ale měla jsem štěstí na učitele a mými výcvikovými terapeuty byli doktorka Gjuričová a magistr Kubička. Z tohoto výcviku čerpám ve své každodenní praxi dodnes.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

V dětské nemocnici je psychiatrie vložena do komplexní péče. Chodily tam děti, které měly nějaké psychické potíže, nemoci, ale bylo to často spojeno s tělesnou složkou. Od somatické medicíny jsem tedy úplně neodešla. V oboru psychiatrie mne velmi pozitivně ovlivnily moje dvě mentorky – profesorka Drtílková a docentka Malá. Po atestaci jsem se stala konziliářkou a chodila po různých odděleních. Zvláště na onkologii jsem si markantně uvědomila, jak klíčová je funkce rodiny a jak je důležité s ní spolupracovat. Když jeden ze členů onemocní, mění to celou rodinu a každého to může zasahovat jinak. Tehdy jsem také absolvovala stáže v Masarykově onkologickém ústavu, kde mne velmi zaujala jejich výtvarná dílna. V dětské nemocnici ještě zavedena nebyla a mně se to moc líbilo. Vypracovala jsem tedy projekt výtvarné dílny, se kterým mi pomohly doktorka Romaňáková a doktorka Tichá. Projekt dostal dotace z ministerstva zdravotnictví, realizoval se a letos dílna oslavila desáté výročí. Je to opravdu příjemné místo, kde se nemocné děti uvolní a mohou na chvíli zapomenout na nemoc.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

V roce 2000 za námi do dětské nemocnice přišel Američan Gary Edwards, který u nás zdravotní klauny zavedl. Ptal se, jestli by nešlo zařídit, aby tito klauni mohli navštěvovat dlouhodobě nemocné děti u nás. I to se povedlo. Tehdy začínal sám. Dnes už jich je 66 a chodí navštěvovat i seniory v domovech důchodců. Jsem přesvědčena, že je to velmi přínosná a podpůrná záležitost, humor k životu patří. Na druhé straně jsme ovšem společně s magistrem Pilátem iniciovali také založení nové kaple nejen pro věřící rodiče, ale i pro lidi, kteří hledali tiché místo k rozjímání. Člověk zde může pobýt sám nebo třeba nechat sloužit bohoslužbu za uzdravení.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Manžel mi říkal, že jsem v nemocnici pořád, což byla pravda, protože zmíněné projekty zabíraly spoustu času. A v posledních letech jsem byla i v pozici vedoucího oddělení dětské a dorostové psychiatrie a psychologie. Ptal se mě, proč si tedy nezaložím soukromou ambulanci, kde budu svobodnější a budu si moci uspořádat čas podle svého. Můj muž je lékař, který úplně odešel z oboru po první atestaci a stal se manažerem. Takže přistoupil manažersky i k této situaci a já jsem mu za to velice vděčná, protože dnešní zázemí, které mám, vzniklo právě díky němu. Pomohl mi, abych se mohla realizovat, a vždy mi byl oporou.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Řekla jsem si, že odejdu z nemocnice, požádám pojišťovny o smlouvy a budu mít soukromou psychiatrickou ordinaci, kde by mohl být i psycholog a speciální pedagog. Představovala jsem si malé soukromé psychiatrické centrum. A hlavně jsem doufala, že si odpočinu.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

První řízení bylo pojišťovnami zamítnuto, druhé taky, protože v Brně byl stav psychiatrických ambulancí naplněn. Tak jsem se rozhodla, že budu pracovat za přímou úhradu. To pro mě samozřejmě bylo něco nového. Musela jsem sestavit nabídku služeb, ceník a přemýšlet nad tím, zda budou klienti ochotni za moji péči zaplatit. Měla jsem z toho zpočátku velmi nepříjemný pocit. Jenže pak začaly chodit první faktury za plyn, elektřinu, telefony. Bylo jasné, že to za mě nikdo nezaplatí. Realita se přihlásila o slovo a já se podle toho musela zařídit. Než jsme však projekt rozběhli, trvalo to minimálně jeden rok. Myslím, že se mi podařilo nakonec uspět houževnatou prací, ale nešlo to rychle.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Nemám. Když už se klient za mnou rozhodne přijít, ví, že za službu zaplatí, je to jeho svobodná volba.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Je to hlavně práce s rodinou, rodinná terapie. Většinou rodiče přijdou s tím, že dítě má nějakou starost – úzkost, strach. Nebo problémy s chováním, které už jsou natolik alarmující, že je nutné vyhledat pomoc. Ale pracuji s klienty i individuálně nebo v páru. Psychiatrické služby jsou v rozsahu takzvané malé psychiatrie – úzkosti, nutkavé myšlenky, deprese a tak dále.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Příčin je mnoho, ale často bývají v rodině. Při rodinném nesouladu může dítě symptomem nemoci reagovat například na situaci ve vztahu matky s otcem.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Ano, pak je dobré pracovat s rodinným systémem. V rodinné terapii společně hledáme cesty a změny k lepšímu. Použiji metaforu auta. To auto řídí rodina, a pokud mi to dovolí, mohu se dívat, kam a jak pojedou, nebo také mohu upozornit, že při couvání riskují, že narazí do sloupu. Mohu se jich ptát, kdo řídí, komu je tam dobře, kdo má obavy, kdo by chtěl jet pomaleji nebo rychleji...

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Například s hyperaktivitou, poruchami chování, separační úzkostí, strachy, nespavostí, poruchami příjmu potravy či spojenými se školním výkonem.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Terapeut nemá v popisu práce, aby radil a přikazoval, spíš prostřednictvím otázek společně s rodinou objevuje jiné způsoby „jízdy rodinným autem“, třeba aby se při tom někomu pořád nedělalo špatně. Kdyby dostali radu, jak mají své auto řídit, mohli by přijít a říci: „My jsme to udělali, ale vůbec to nezabralo.“ V tomto kontextu recept neexistuje, auta jsou různá a řídí je různí lidé. My terapeuti bychom měli společně hledat a ukazovat možnosti kam jet a ptát se, co by se stalo, kdyby nastala určitá situace. Jinou roli má psychiatr, ten přímo vydá recept s lékem a radí jak jej užívat, upozorňuje na rizika.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Někdy stačí tři, čtyři setkání a například úzkost je zažehnána. Při poruchách příjmu potravy to však může trvat i léta.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Ano. Mimo jiné je to dáno naším způsobem života a tím, jak se svým životem nakládáme. Asi bychom měli mít rovnováhu v práci, odpočinku, relaxaci a práci na sobě.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Existují genetické dispozice, ale příčin bychom našli mnoho. Někdy se k vnitřním, genetickým faktorům přidají vnější. I tělesná nemoc může být příčinou deprese, například choroba štítné žlázy. Pak je třeba komplexní vyšetření, které příčiny odhalí.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Takto jednoduše se to nedá říct. Záleží případ od případu. Pokud nezafunguje psychoterapie, můžeme nasadit farmaka – určitě tam, kde je člověk poruchou ohrožen, nebo dokonce existuje riziko smrti.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Jak k tomu došlo? S paní doktorkou Prekopovou jsem se potkala na jejích brněnských přednáškách. Na té první si mě vybrala na pódium a chtěla na mně ukázat terapii pevným objetím, které ve zkratce říkáme TPO. Po přednášce jsme se seznámily blíž. Když zjistila, že pracuji jako rodinná psychoterapeutka, říkala, že by bylo skvělé, kdybych mohla tuto terapii sladit s TPO. Nabídla mi výcvik. Odolávala jsem dva roky, namítala jsem, že je to způsob terapie přes dotyk a to já ve své praxi nedělám. Ale ona mi ho stále trpělivě nabízela, až jsem se pro něj před 4 lety rozhodla. Hlavní důvod byl, abych mohla vidět pracovat paní doktorku. Letos výcvik ukončím a TPO považuji za velmi účinnou terapeutickou metodu, kterou propaguji i ve své vlastní praxi.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Při této léčbě musí terapeut zvládnout množství práce na sobě – doktorka Prekopová tedy hodně pomohla i mé vlastní rodině, změnilo mi to nejen profesní, ale též osobní život a moje rodina je za toto osudové setkání vděčná. Celá terapie je zaměřena na vztahové rodinné konflikty, které zpracovává přes emocionální konfrontaci v pevném objetí, kdy obě dvě osoby, například partneři, manželé, rodiče, rodič a dítě, vyjadřují za účasti terapeuta svoji bolest tělo na tělo, od srdce k srdci, tváří v tvář, dokud se jedna do druhé nevcítí tak, že se mezi nimi opět může rozproudit bezpodmínečná láska nebo alespoň naděje na znovuobnovení lásky.

Důležitou roli zde hraje empatie – na tomto místě bych chtěla upozornit, že u pokusných krys, opic, lidoopů, kojenců, batolat, dětí i dospělých lidí je tento typ reakce na stres příslušníka vlastního rodu stejný. A díky pozitronové emisní tomografii, funkční zobrazovací metodě umožňující zkoumat činnost živého lidského mozku, vidíme, jak reaguje mozek člověka, který prožívá bolest – aktivují se korové oblasti pravé mozkové hemisféry a u pozorovatele této bolesti se objeví empatická aktivace korových oblastí levé mozkové hemisféry. I nevidomé děti empatizují stejně jako děti vidící, informace mohou přijímat sluchově, doteky... právě dotek je velmi informačně bohatý pro „čtení“ bolesti, utrpení.

Empatizace dovoluje emoční a pocitovou odpověď na emoční stav druhého člověka a umožňuje jeho bolest niterně modelovat, prožít, spoluúčastnit se. Empatizace není schopna vytvořit stav „mám radost, že tě to bolí“.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Jistě. Jen u velmi malých dětí přebírají zodpovědnost rodiče, kteří se musí rozhodnout, zda chtějí do TPO jít, a terapeut, který posoudí, zda není přítomna například nějaká zdravotní kontraindikace. Dítě během TPO může být rozzuřené, kope do mámy a říká, že ji nechce. Jakoby od ní utíká pryč. Matka v tomto případě vyjádří jasně svoji bolest a dítěti okamžitě zamezí v kopání, zároveň mu dovolí vykřičet se ve své náruči, vyplakat, vyvzdorovat, aby ta aktuální emoce byla bezpečně zpracována, oběma se ulevilo a vcítili se do sebe.

Tím pevným objetím matka dává dítěti zpětnou vazbu, že ho neopustí ani v jeho bolesti, vzteku, pláči, smutku, mlčení, ale je tady s ním. Dítě se na ni může spolehnout, ona jej respektuje a bezpodmínečně přijímá ve své vlastní náruči se vším, co se v něm nyní děje. Tím také zabrání další agresi dítěte vůči sobě. A konečnou fází TPO je proměna zlosti do bezpodmínečné lásky.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Několik sezení, kdy se probírá historie rodiny. Často se dostáváme až do čtvrté generace. Aby matka mohla své dítě pevně obejmout v terapii, musí být sama pevná a vysvobozená například od problémů ze své původní rodiny. Takže tato terapie je velice komplexní a zasahující hluboko do kořenů rodin a jejich traumat. Pokud se například zjistí, že jeden z rodičů byl na dítě agresivní a zneužíval ho, těžko může být jeho partnerem v pevném objetí. Tohle je přímo kontraindikace. A z toho vyplývá, že ne každá rodina je pro tuto léčbu vhodná. Terapie pevným objetím je léčebná metoda pro vztahy v rodině, naproti tomu běžné objímání lidí je součástí jejich životního stylu a nemá s terapií mnoho společného, jen vnější formu. TPO ovšem dle etiky doktorky Prekopové zároveň neslouží ani jako výchovný prostředek, drezúra nebo trest.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Klienti, kteří se pro TPO rozhodnou, podstupují podrobný anamnestický rozhovor a následnou přípravu k TPO, kde jsou seznámeni s průběhem terapie a pravidly, která mají dodržovat. Pokud terapeut neshledá žádné kontraindikace, například zdravotní problémy, jež nedovolují metodu použít, může se přistoupit k TPO. Je zapovězena agrese, vyjádřit se může kultivovanou formou – třeba vykřičet, praštit rukou do podložky, ale ne proti člověku v TPO. To si doma jen málokdo uvědomí, že při hádce se chováme spíš jako zvířata, od partnera utíkáme nebo s ním vedeme boj. Většinou se do něho vůbec nevciťujeme.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Předpokládám, že partneři vyhledávají terapii s cílem něco vyřešit. Řeknou si, že když už jsou u terapeuta, nebudou utíkat. Je to jejich svobodná vůle a rozhodnutí, že s tou situací chtějí něco dělat. Musí ale chtít oba. Pokud je jeden z partnerů k terapii přinucený a je už vlastně rozhodnutý nesmířit se, terapie se ani nedá realizovat, byla by zbytečná.

13.4.2010 15:27:53

MUDr. Taťjana Horká

Společně s řadou dalších žáků doktorky Prekopové bych se chtěla věnovat vzdělávacím programům „Obnova lásky v rodině aneb výchova láskou“. Jsou věnovány především rodičům, kteří již děti mají, ale také těm, kteří je plánují. A nejen rodičům, ale i všem, co mají o tyto programy zájem. Podotýkám, že se nejedná o terapii. Naopak je to vlastně podpora a prevence, aby chyby nás rodičů, pečovatelů, učitelů nebo adoptivních rodičů ve výchově nemusely končit terapií u psychologa, psychiatra nebo v ambulanci jiného lékaře. Samozřejmě, že drobné chyby se dít budou a děláme je všichni. Ale pokud mají zelenou facky, zneužívání, drezúra, izolace dítěte či nerespektování jeho jedinečnosti, tyto rány se jen těžko hojí. *

13.4.2010 15:27:53