Pracuji v oboru klinické biochemie jako analytik. Částečný úvazek mám na Ústavu klinické biochemie a hematologie ve Fakultní nemocnici v Plzni a rovněž částečný úvazek ve výzkumném centru, které patří k lékařské fakultě. Obě pracovní pozice mají přesto svá specifika.
Začněme „jednodušší“ pozicí, tedy zdravotnictvím jako takovým, tzn. fakultní nemocnicí. Jelikož si dodělávám nutné atestace (ano, i analytici mají své povinné atestace v oboru), mám možnost se podívat také na jiná oddělení. Ministerstvo je v požadavku co do počtu stáží i dní strávených v nemocnici velmi štědré. Hematologie, transfuzní oddělení, mikrobiologie, nukleární medicína, imunologie, genetika. Na většině oddělení se setkávám vždy se stejnou reakcí: „A z jakého jste oddělení?“ „Z biochemie.“ „Aha, tam se jen strkají zkumavky do stroje“.
V tu chvíli mám chuť zavýt jako poraněný šakal. Fascinuje mě, jak lidé zasvěceně mluví, jako by měli patent na rozum, ačkoli o daném tématu či oboru neví nic. Kdyby alespoň tušili, tak by nikdy nemohli obdobnou větu říct. A tady bych si ráda dovolila vyvrátit první mýtus - zastrkávání zkumavek.
Jen strkání zkumavek do stroje?
Ale abych mohla smyšlenku přesvědčivě vyvrátit, musíme na chvíli zabrousit do rozdělení laboratorních metod neboli vyšetření. Samozřejmě, že existuje více způsobů dělení, ale zde je podstatné roztřídění podle typu metod, a to na základní, speciální a vysoce specializovaná. Mezi základní patří požadavky, které najdete na rutinní žádance, tedy enzymy (AST, ALT, CK,…), sacharidový metabolismus (glukóza, laktát, glykovaný hemoglobin), lipidový metabolismus (triacylglyceroly, HDL a LDL cholesterol), minerály (Na+, K+, Cl-, Ca2), bílkoviny (albumin, haptoglobin, transferin) a mnohá další.
Do speciálních vyšetření spadají vyšetření virových hepatitid typu B a C pomocí PCR, testy na zjištění lékových hladin či návykových látek při otravách nebo zjišťování hladiny těžkých kovů pomocí atomové absorpční spektrofotometrie. Vysoce specializovaná vyšetření se provádějí v Národní referenční laboratoři, kde se konfirmují pozitivní výsledky (Národní referenční laboratoř pro HIV/AIDS, Národní referenční laboratoř pro virové hepatitidy a mnohá další).
Je pravdou, že většina základních (rutinních) vyšetření opravdu sestává jen z vložení zkumavky do biochemického analyzátoru. Nicméně i to má svá úskalí. Lipemické (chylózní) sérum se musí vyčeřit, aby se analýza vůbec dala udělat (i přesto lze stanovit jen některé analyty). Při příliš vysokých koncentracích se vzorek musí naředit a potom zpětně vynásobit ředěním. Číhají na vás nástrahy v podobě tzv. „hook efektu“ (nadbytek antigenu vychytá všechny dostupné protilátky a výsledek je falešně negativní), hemolýzy (spektrofotometrické metody dávají při hemolýze falešné výsledky), anebo dostanete vzorek, v němž je nějaký analyt (např. glukóza) naprosto extrémní, a vy musíte šetrnými dotazy na sestřičku zjistit, zda náhodou neodebrali krev z katetru, do něhož pět minut předtím dokapala infuze.
Specifické zpracování metod
Mimo uvedená rutinní vyšetření, která se dělají na biochemickém analyzátoru, existuje spousta takových, která vyžadují své specifické zpracování. Biochemické vyšetření mozkomíšního moku, elektroforéza bílkovin séra, vyšetření močového sedimentu mikroskopicky, hodnocení močových kamenů, ELISA metody na průkaz rozličných protilátek či antigenů, stanovení těžkých kovů ve vlasech či chloridů v potu. Každá z těchto metod potřebuje svou zvláštní péči, předpřípravu i vyhodnocení.
Stejně jako má mikrobiologie své kličky a transfuzní lékařství své křížové testy, tak i klinická biochemie má své speciální metody, které opravdu nejsou jen o strkání zkumavek do analyzátoru, ale poctivou laboratorní prací. Nedegradujte naši práci na pouhé roboty zasouvající zkumavky do analyzátorů.
Uděláte nám biochemku?
Dostávám se k mé druhé pracovní náplni, kde člověk přichází do styku zejména s výzkumníky. Ti se dělí na tři skupiny. První pracují čistě ve výzkumu, druhou je skupina obojetných, tedy pracující jak v nemocnici, tak i ve výzkumu. Třetí skupinou jsou zaměstnanci čistě nemocniční, kteří dělají výzkum přímo na svém oddělení. Ať už se jedná o kteroukoli z uvedených skupin, všechny mají jedno společné - mylnou představu o metodách, přípravě laboratoře na výzkum i přípravě podkladů.
První zkouška psychické odolnosti nastává, když se zeptáme, co chce dotyčný vlastně stanovit.
„Uděláte nám biochemku?“ je dotaz dosti všeobecný a práci biochemikům příliš neusnadní. Když se tedy doslova opancéřujete trpělivostí a požádáte, zdali by to nešlo konkretizovat, dozvíte se většinou: „No jaterky.“ Výborně, jsme tedy o krok blíž kýženému požadavku.
„Dobře, takže ALT, AST, bilirubin, a ten chcete konjugovaný nebo nekonjugovaný?“ „Já nevím, který je lepší?“ „No, to záleží, o co v experimentu jde,“ načež se dozvíte spoustu nic neříkajících pojmů.
Podotýkám, že většinu žadatelů je nesmírně těžké telefonicky dohnat, takže komunikace probíhá převážně písemnou formou, což samozřejmě znamená čekat na odpověď i několik dní. A když čekáte na odpověď třeba čtyři dny a najednou přijmete telefonát:
„No paní magistro, co se děje? Vy mi neodepisujete!“ tak jen zíráte a horečně přemýšlíte, jak jste e-mail mohli přehlédnout a máte oči navrch hlavy, jak dlouho chudák dotyčný čeká na odpověď. Běžíte tedy do kanceláře, abyste zjistili, že odpověď máte v mailu celých 21 minut, což jste nemohli vědět, protože poslední dvě hodiny jste „strkali zkumavky do stroje“.
V tu chvíli vám jde pára nejen z nosu, ale i z uší, vzteky vystřídáte všechny barvy duhy, tlak vystoupá do závratných výšin a tep se ani nedá spočítat. Jen mačkáte sluchátko ze všech sil, abyste na dotyčného hystericky nezaječeli, že na odpověď čekáte několik dní a že nesedíte celý den v kanceláři. Takže ne, opravdu jste nevěděli, že vám odpověď už přišla.
Práce konečně může začít
Teprve teď jste se konečně dopátrali, co po vás vlastně dotyčný chce, a právě nyní začíná vaše práce, tj. zjištění ceny, rozpočítání na jednotlivé odběry a mnoho dalšího. Jsou to většinou informace, které nedokážete vysypat jako kouzelník králíky z klobouku. Tohle vše se ve vaší mysli odehraje během několika vteřin. Pak naprázdno polknete, zhluboka se nadechnete a mile žadateli oznámíte, že odpověď opravdu přišla a že se omlouváte, ale potřebujete aspoň tři dny na zpracování, protože musíte oslovit firmy, které také neodpovídají hned. Nic netušícího začátečníka může zaskočit další z typických dotazů: „Na to jako nemáte nějaké tabulky, jo?“ Ostřílený biochemik jen rezignovaně odvětí, že opravdu nemáme, zatímco elév vytřeští oči a snaží se porozumět, co se po něm vlastně chce.
Podobným testem psychické odolnosti a odolnosti vašeho kardiovaskulárního systému jsou „výzkumníci-pohodáři“ a „výzkumníci-jsem velký šéf“ a vy uděláte, co já chci bez ohledu, zda to jde. Obě kategorie pojí jedna společná vlastnost - oznamování výzkumu na poslední chvíli - v lepším případě týden dopředu, v horším případě v den, kdy výzkum začíná a po vás se žádá spolupráce. První skupina na vás háže cukrbliky, úsměvy, tváří se kajícně, nevinně mrká a plácá vás po rameni, že vy jste borci a že to zvládnete. No zvládnete, leckdy vám totiž ani nic jiného nezbývá. Ale po obdobném dni jste zralí na měsíc v lázních s psychiatrickým stacionářem, což vám, samozřejmě, nikdo nedopřeje.
Druhá skupina je o to horší. Nejenže vyžaduje vše „teď a hned“, ale když si navíc jemně dovolíte upozornit, že to je problém, protože požadovanou metodu nemáte zavedenou, zaskřípe vám v uších v odpověď:
„Ale mě to nezajímá, od toho tady jste, takže to zařiďte!“ Potom stojíte a máte pocit, že vám zarostly nohy do země a že jste jen nějaký otravný hmyz, který dotyčného „výzkumníka-velkého šéfa“ obtěžuje podružnými detaily. Nikdo už nevidí práci, která za tím vším je.
Každý rozumíme tomu svému
Abychom si všechno shrnuli. Co biochemik musí udělat, aby se dala stanovit biochemická vyšetření potřebná k výzkumu. Nejprve musí zjistit, co po něm vlastně výzkumník chce, o co mu ve studii jde. Když má seznam požadovaných metod, musí oslovit firmy - něco spadá do rutinních metod, které lze bez větších potíží udělat na biochemickém analyzátoru, něco spadá do světa ELISA metod, něco do světa kapalinové chromatografie. Na speciální metody je třeba nastudovat materiál, oslovit firmy a poptat ceny, zda se musí zvlášť objednat kontroly a kalibrátory, zda lze daný kit použít na prase/potkana/ králíka. Výzkumníkům totiž často nedochází zásadní fakt, pokud lze něco stanovit u lidí, nemusí se to provádět stejnými kity i u zvířat.
Když jsou pak známy ceny, konzultuje biochemik s výzkumníkem, jestli na to vůbec má rozpočet. V ideálním případě finanční plán nekrvácí, výzkumník si nerve vlasy, že ho chcete zruinovat, a biochemikovi už zbývá jen poslední, leč nejdůležitější a nejpracnější část. Napsat stručný abstrakt, naplánovat kolik čeho a do čeho odebírat, kolik z daného materiálu udělat alikvotů, co zamrazit, co udělat hned, jak se budou jednotliví „pacienti“ a odběry značit, jak bude vypadat žádanka… Na závěr s tím vším musí obeznámit jak veškerý personál laboratoře, který bude vzorky zpracovávat, tak rovněž personál výzkumné skupiny, který bude vzorky odebírat a značit.
Chápu, že stejně jako já nerozumím chirurgii či anesteziologii, tak ostatní odbornosti detailně nerozumí mé biochemii. Od toho tady jsme, abychom poradili, vysvětlili, navrhli. Ale pokud kupříkladu číšníkovi řeknete, že máte hlad, aby vám doporučil, co si máte dát, a on vám bude nabízet steak, ačkoli jste vegetarián, což mu ovšem opomenete říct, nemůžete se zlobit na něj, že vám špatně poradil, ale jedině na sebe. Nedali jste mu totiž dostatečné vstupní informace, aby vám mohl správně poradit a usnadnit výběr. A stejné je to s námi. My často nerozumíme vašemu slangu, a vy zase našemu. Pokud ovšem chceme relevantní výsledky, jež posunou vědu zase o kus dopředu, pak je potřeba, aby spolu různé obory komunikovaly ve srozumitelném jazyce a fungovaly jako smysluplný celek. Je to jako s mlýnem - pokud není vše správně seřízené, klapou jeho lopatky naprázdno a z obilí nikdy mouka nebude.
O autorovi| Mgr. Blanka Florová, Laboratoř všeobecné biochemie a hematologie, Biomedicínské centrum LFP