Zavedení symbolických poplatků ve zdravotnictví jasně prokázalo, že jsme chodili k lékaři s každým „pčíknutím“. Ve chvíli, kdy nás však zabolí naše srdce, naše nitro, odbornou pomoc nevyhledáváme a jsme mistři v samoléčitelství (v článku se vyhýbám termínu „duše“, protože jej v našem českém kontextu považuji za nesrozumitelný a přetížený). Obzvlášť zdravotnický personál má velmi blízko k různým chemickým „berličkám“ (léky, alkohol a cigarety jsou vražednou trojkombinací)… A sahá po nich často, protože práce ve zdravotnictví je nesmírně obtížná a vysilující. Obrátit se na pomáhající profese se stydíme a přitom není žádnou ostudou požádat někdy o pomoc pro naše bolavé nitro.
Mnoho lidí – a to včetně zdravotníků – si není vědomo toho, že člověk je bytost bio-psychosociálněspirituální, a že proto potřebuje podporu na všech těchto čtyřech úrovních. Platí to o našich pacientech, stejně tak, anebo ještě více o těch, kteří se o nemocné starají.
Od pacientů…
V roce 2006 u nás nebylo vůbec samozřejmé, aby nemocnice zaměstnávala svého kaplana. V ÚVN k vytvoření pracovního místa přispěla armáda, zájem managementu a získaná mezinárodní akreditace. Začínal jsem od nuly, ale během několika let služby bylo i ze statistiky zřejmé, že zájem pacientů o tuto službu je. Dokladem je průměrně asi 600 vykonaných návštěv za rok (u hospitalizovaných pacientů) a spolu s dalšími povinnostmi k nemocnici i k armádě jde o maximum, které může jedna pracovní síla obsáhnout (do tohoto údaje nezapočítávám další stovky návštěv řadových duchovních z pražských i dalších farností).
Již ze zkušeností kaplanů Duchovní služby v Armádě ČR jasně vyplynulo, že o službu duchovního, pracujícího vně struktury církve, nežádají pouze tzv. věřící. Zkušenosti z nemocnice to jen potvrdily. Duchovní služba je určena pro všechny a pomáhá všem, kdo o ni projeví zájem. Moje služba v ÚVN je založena na její nabídce. Každý pacient by měl být sestrou o této možnosti při hospitalizaci informován. Ze začátku s tím sestry měly své problémy a musely se učit tuto službu nabízet. Vystoupit s nabídkou služby duchovního v „nevěřících Čechách“ totiž není úplně jednoduché. Ale systém se rozeběhl a zvykli si všichni.
Kaplan ve zdravotnickém zařízení slouží svou přítomností, je k dispozici pro rozhovor a blízkost. Také tělesný dotyk (podání ruky) je zvláště v případě těžce nemocných či umírajících pacientů téměř pravidlem. Křesťanům, na základě jejich výslovného přání, nabízí čtení z bible, modlitbu, svátosti. Vykonanou návštěvu potvrzuje svým podpisem a razítkem do chorobopisu v části pro edukaci. K návštěvám pacientů dochází prakticky na všech odděleních napříč celým spektrem nemocnice. Mimořádnou zkušeností je práce na intenzivních lůžkách a specifikem našeho pracoviště je také péče o zraněné vojáky z vojenských misí. Kaplan se podílí na řadě vzdělávacích programů v nemocnici i mimo ni.
K personálu…
A právě od těchto aktivit a postupného vzájemného seznamování se byl už pouze krůček k tomu, aby si i zdravotnický personál začal uvědomovat, že v případě vnitřní bolesti má „kam jít“.
Nejde to lehce a samo. Za bolest svého nitra se stydíme. Říci si o pomoc ještě víc. Požádat v naší zemi o pomoc faráře asociuje mnohým často „tu úplně poslední službu“ spojenou se smrtí. Požádat u nás o pomoc psychologa či psychiatra mnohým nahání strach, že budou shledáni „blázny“.
Proto tuto možnost péče o sebe samotné trpělivě a systematicky nabízím a buduji. Možnosti této péče jsem včlenil do několika programů – do vstupních seminářů pro nastupující personál, do seminářů pro mladé zdravotníky (zejména sestry), do přednášek napříč nemocnicí, přednášek na kurzech či konferencích, které nemocnice organizuje. Postupný nárůst žádostí o pomoc ze strany personálu dokládá, že je to dobrá cesta. Z těchto setkání a rozhovorů s personálem také vyplynulo, že je třeba více se věnovat tématu umírání a smrti, a o to se pokouším v poslední době. Reakce jsou víc než povzbudivé.
Kaplan jako člen týmu
Duchovní do nemocnic vždy patřili. Ostatně první organizované lazarety byly křesťanským vynálezem. Já jsem se ovšem během své kariéry mohl přesvědčit na vlastní kůži, jak rozdílné je přijít do nemocnice na návštěvu k pacientovi jako externí farář a jaké to je, když patřím k ošetřovatelskému týmu. Péče o pacienta je v druhém případě nesrovnatelně systematičtější. K jejímu výkonu mi velmi pomáhá podpora a důvěra ze strany lékařů i sester, kteří moji službu přijali. Je pro mě veliká radost a privilegium v ÚVN pracovat.
Pomoc personálu – jedině týmová práce
Péče o personál a její nabídka patřily k životu naší nemocnice samozřejmě mnohem dříve, než jsem do ní nastoupil já. O to víc jsem si vážil, že jsem byl do týmu přijat. Posledním viditelným projevem této spolupráce a jasným dokladem toho, že nemocnici není lhostejné, jak její zaměstnanci prožívají svůj profesní život, je letáček, který u nás spatřil světlo světa v minulém roce. Jde o společnou nabídku psychiatrického oddělení, ústředního lékařsko-psychologického oddělení a Duchovní služby ÚVN personálu. Schematický nákres postavy mající svěrákem „sevřenou hlavou“ a jednoduchý text nabídky signalizuje všem jasně: Bude-li vás bolet vaše nitro, bude-li se vám zdát váš život těžký, neřešte to sami, nestyďte se a neodkládejte řešení – máte kam „jít“ (adresně i anonymně). Právě široká a komplexní nabídka a s ní spojená týmová nekonkurenční práce je dokladem, že se nemocnice může dobře postarat nejen o pacienty, ale také a hlavně o ty, kdo jim jejich nemoci pomáhají snášet a řešit – a těmi jste vy, milé sestry…a bratři ?.
Přeji vám radost z vašeho poslání a také zdraví těla i duše.
O autorovi: mjr. Mgr. Pavel Ruml, kaplan, Ústřední vojenská nemocnice Praha (pavel.ruml@uvn.cz)