Odchod do zahraničí – jediná možnost mladého lékaře? II. díl: Do českého zdravotnictví může nastoupit jen samaritán

2. 6. 2009 9:59
přidejte názor
Autor: Redakce
Česká republika se začíná potýkat s nedostatkem lékařů. Jsou unaveni, znechuceni a zklamáni poměry ve zdravotnictví. Někteří svou profesi opouštějí, jiní odcházejí do zahraničí. Přinášíme příběhy mladých lékařů, kteří se rozhodli uplatnit v Německu. Poslední najdete na našem serveru zítra...


Česká republika se začíná potýkat s nedostatkem lékařů. Jsou unaveni, znechuceni a zklamáni poměry ve zdravotnictví. Někteří svou profesi opouštějí, jiní odcházejí do zahraničí. Přinášíme příběhy tří mladých lékařů, kteří se rozhodli uplatnit v Německu.

Do českého zdravotnictví může nastoupit jen samaritán

Když jsem skládal přijímačky na medicínu, dobře jsem věděl, že české zdravotnictví je plné problémů a že lékaři nejsou nejlépe ohodnoceni. Bylo mi 19 a naivně jsem si myslel, že zatímco budu studovat, „něco“ se změní, a až nastoupím do praxe, budou se už lékaři mít dobře.

MUDr. David Major

Ano, něco se skutečně změnilo, ale k horšímu. Například získat specializaci v oboru je v menších nemocnicích téměř nemožné, pokud lékař nechce podepsat smlouvu s ďáblem, ve které je vedení nemocnice na 10 let vydán na milost a nemilost. Důležité je, že ani vteřinu nelituji, že jsem se stal lékařem, rozhodl bych se tak určitě znovu. A kdyby mi bylo 19, možná bych si znovu myslel, že než dostuduji, „něco“ se změní. K horšímu se však věci mění zejména pro pacienty, které nebude mít kdo léčit, až generace zkušených lékařů odejde do důchodu a mladí do zahraničí či jiného odvětví.

Moje práce mě velmi baví a uspokojuje, nic jiného bych dělat nechtěl. Energii mi naštěstí dodává skutečnost, že znám několik cizích jazyků a že práce lékaře je téměř v celé západní Evropě žádaná, vážená a adekvátně ohodnocená. Příležitosti jsou nezměrné a možnosti fascinující. Stačí jen zvednout pohled za Krušné hory. Po 20 měsících v českém zdravotnictví jsem se těchto příležitostí rozhodl využít i já a odcházím pracovat do Německa. Zde totiž není na co čekat.

„Sponzoři“ v bílých pláštích

Přiznávám, že každá výplatní páska, kterou jsme dostal v české nemocnici, pro mě představovala silnou motivaci k odchodu. Nestudoval jsem vysokou školu proto, abych si ve třiceti, kdy chci být schopen zajistit rodinu, nemohl dovolit vlastní auto, natož bydlení. Považuji za nehoráznost, abych si za den práce, kdy nepřetržitě rozhoduji o nemoci a zdraví svých pacientů, nevydělal na instalatéra, který přišel na chvíli něco opravit. Zatím ještě relativně dobrá úroveň našeho zdravotnictví je sponzorována z platů lékařů, které jim nikdy nepřišly na účet.

Lékaři sponzorují zdraví lidem, kterým se zdá příliš zaplatit usmolených 30 korun regulačního poplatku. Podobné nářky patří ke koloritu lékařských pokojů snad od doby, kdy jsem poprvé viděl bílý plášť. Ale bohužel jsem nabyl dojmu, že většině těch, kteří bílé pláště nosí, stačí ke spokojenosti právě jen to naříkání. Dokud budeme za podobné almužny ochotni pracovat, lepší to nebude. Ano, medicína je poslání, ale nevylučuje se s nárokem na důstojný život.

Průtokový ohřívač

Zdaleka to ovšem není celé jen o penězích. Už když jsem nastupoval do prvního zaměstnání, jsem neměl příliš iluzí, o které bych mohl přijít. Přesto mě pokročilost stadia rozkladu zaskočila. Okresní nemocnice dnes fungují na principu neustálého průtoku absolventů, „stabilní tým“ je na této úrovni pojem z říše sci-fi.

Vedení nemocnic si lékaře snaží zajistit tak, že po nich žádá takzvanou smlouvu o prohloubení kvalifikace. V ní se nemocnice zavazuje, že umožní lékaři získat specializaci v oboru, a na druhé straně se lékař zavazuje, že po jejím získání zde bude pracovat ještě nejméně 5 let, nebo uhradí poměrnou část nákladů vynaložených na své vzdělání. Čeho je moc, toho je příliš. I stability.

Nemocnice mají problém s tím, že v rámci specializační přípravy musí lékař strávit poměrně dlouhou dobu na vyšších pracovištích, což s sebou nese přímé i nepřímé náklady. Když pak lékař čerstvě po atestaci odchází, vedení nemocnice se to nelíbí. Upisovat se k setrvání na jednom místě, de facto nejméně na 10 let, však nemůže chtít nikdo po nikom. Zejména když vezmeme v potaz třeba možnost, že na oddělení se v průběhu specializační přípravy může změnit šéf, se kterým si mladý lékař prostě „nesedne“. Což se může stát velmi lehce. Stabilní personální sestavu na oddělení je zkrátka potřeba zajišťovat jinak než otrockou smlouvou. Jenže, najděte dnes v České republice nemocnici, která ji nebude vyžadovat. Cesta opět vede za hranice, kde se běžně počítá s jistou „edukační fluktuací“.

Bit je pacient i lékař

Nedostatek lékařů vede k nespokojenosti pacientů i lékařů, kteří ještě zůstali. Pacientům nejvíce vadí, že si déle počkají, protože to je efekt, který je nejnápadnější. To, že s úbytkem pracovních sil a tím pádem s nárůstem objemu práce pro ty zbývající zákonitě klesá její kvalita, již na první pohled tak dobře vidět není nebo ji nelze tak jednoduše změřit. A tento důsledek často zůstává skryt i ředitelům nemocnic, kteří o něm často vůbec nevědí, nebo se to alespoň pokoušejí předstírat. Může jim být jedno, že například na interním oddělení pracuje jediný atestovaný (primář) a s ním několik absolventů. Kolonku ve formuláři si vyplnit mohou, doktor jako doktor.

Pacienti chtějí být ošetřeni především rychle, a pokud se na ně dlouho nedostává, dokáží se náležitě ozvat – vždyť si celý život platí zdravotní pojištění, že? Nikoho nezajímá, že lékař, který je ošetřuje, trčí v práci již 32. hodinu a třeba toho ani moc nenaspal. Kdo si myslí, že takový člověk podává stejný výkon jako v pondělí v 8 ráno po volném víkendu, je asi idiot. Jsem profesionál, a když je ke mně pacient arogantní a sprostý (a že takoví jsou), nedám na sobě nic znát. Ale vzhledem k tomu, že pracuji téměř zadarmo, osobně se mě to dotýká. S adekvátní odměnou za odvedenou práci by byl nadhled jednodušší. V současných podmínkách je ale téměř nemožný.

Evropská unie je velká, příležitostí spousta

Do českého zdravotnictví může nastoupit jen samaritán, který dělá medicínu z čirého altruismu a navíc je mu jedno, v jakých podmínkách pracuje, nevadí mu, že je společností okrádán a ještě se na něm štípe dříví a dočká se jen nevděku. Pokud si chce přeci jen vydělat nějaké peníze, zcela rezignuje na osobní život, protože v práci stráví 300 hodin měsíčně. A pak za ním přijde nějaká redaktorka z deníku s výčitkou, že se málo usmívá…

Mám svou práci velmi rád, snažím se ji dělat dobře a chci se dál vzdělávat. Žádám ale důstojné podmínky a spravedlivou odměnu. A když se mi ani jednoho nedostává zde, jdu prostě jinam. Evropská unie je veliká a pracovních příležitostí spousta. V zahraničí to také bude zajímavá zkušenost, rád si rozšířím obzory a dobře se naučím cizí jazyk – to už jsou ale jen příjemné bonusy navíc. V cizině už pracuje několik mých kamarádů lékařů a zatímco tady si každý stěžuje, jsou tam všichni, alespoň pracovně, spokojeni.

Zdravotnictví a medicína č. 21/2009

Zítra si budete moci přečíst příběh MUDr. Martina Smutného, Ph.D.

Předplatitelé Zdravotnictví a medicína si všechny tři příběhy mohou přečíst ZDE

První díl s názvem Zatím budu zdravit Guten Tag najdete ZDE.

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?