Česká republika se začíná potýkat s nedostatkem lékařů. Jsou unaveni, znechuceni a zklamáni poměry ve zdravotnictví. Někteří svou profesi opouštějí, jiní odcházejí do zahraničí. Přinášíme příběhy tří mladých lékařů, kteří se rozhodli uplatnit v Německu.
Důvodem mého odchodu z českého zdravotnictví nebyl pouze nízký příjem lékaře, který často nedosahuje příjmu obsluhy čerpací stanice, svou roli sehrálo i mnoho dalších věcí.
MUDr. Martin Smutný, Ph. D.
Za studií na lékařské fakultě jsem si odchod do zahraničí vůbec nedovedl představit. Chtěl jsem být českým lékařem pracujícím v českém zdravotnictví. To, že po fakultě nastoupím na pracoviště, kde si udělám atestaci a stanu se odborníkem na určitou oblast, a až do důchodu budu pracovat v některé české nemocnici, mi přišlo samozřejmé.
V klatbě za publikační aktivitu
Po fakultě jsem získal místo doktoranda ve fakultní nemocnici na úvazek 0,1 a samozřejmě jsem vykonával práci, která odpovídala plnému úvazku. Bylo mi opakovaně slíbeno, že „atestace se nějak zařídí“. Nezařídila. Ve stejném postavení jako já pracovalo na klinice mnoho doktorandů. Přistoupili na tyto ponižující podmínky, protože chtěli získat atestaci. Na klinice jsme plnili funkci levné pracovní sily. Většina už ani nevěděla, jaké je téma jejich postgraduální práce. Když na to pohlížím zpětně, pokládám si otázku, zda ze strany zaměstnavatele nedošlo k naplnění skutkové podstaty některého trestného činu.
Pro školitele z řad docentů a profesorů zas doktorandi byli jediným zdrojem výzkumných dat (pokud vůbec nějaký výzkum probíhal), které mohli prezentovat na kongresech v rámci bohaté kongresové turistiky. Jelikož se žádná slibovaná příprava na atestaci nekonala a vše zůstávalo pouze u slibů, rozhodl jsem se dokončit doktorandské studium. Zorganizoval jsem výzkum a jeho výsledky publikoval v časopisech včetně zahraničních, impaktovaných. Netušil jsem, kolik nepřátel si tím vyrobím, kolik řevnivosti to způsobí a že nakonec upadnu v nemilost. Díky mé publikační aktivitě mi pak jednoho dne přednosta kliniky sdělil, že svou prací nezapadám do kolektivu a do budoucna se mnou nepočítá…
Na další pracoviště jsem nastupoval již s titulem Ph. D. a slušnou publikační „anamnézou“. Převzal jsem výukové a výzkumné povinnosti od docenta, který se od té chvíle mohl věnovat jen a pouze placené práci pro farmaceutické firmy. Ubíhaly měsíce a slibovaná příprava na atestaci se opět nekonala. Publikační aktivita kliniky se po mém příchodu zdvojnásobila. „My vás tu vlastně ani nepotřebujeme,“ řekl mi docent po roce, když jsem opět vznesl požadavek, že se chci připravit na atestaci, jinak že budu muset hledat místo jinde.
Za přesně definovanou práci přesně definovaná odměna
Postupně jsem nabyl dojmu, že v České republice je lékař a vědec k tomu nežádoucí osobou. Získání pracovního místa v německé nemocnici pak bylo mnohem snadnější, než jsem si dovedl představit. Překvapil mne profesionální a věcný přístup zaměstnavatele, s jakým jsem se v Česku nikde nesetkal. Za přesně definovanou práci přesně definovaná odměna.
Přestože jsem v Německu začal pracovat jako cizinec, zaznamenal jsem ze strany zaměstnavatele neporovnatelně lepší přístup než doma. Český postoj typu „buďte rád, že u nás můžete pracovat“ v Německu nenajdete. Pracovník i zaměstnavatel jsou si vědomi toho, že se vzájemně potřebují, jejich vztah je vyrovnaný a korektní.
Jelikož jsem se vždy primárně učil anglicky, měl jsem obavy, zda moje němčina bude dostatečná. Ukázalo se, že kolegové počítají s tím, že ze začátku nebudu mluvit plynule, ale pokud vůle k dorozumění je, s jazykem není problém. Čeští lékaři mají na západ od našich hranic dobré jméno. Kromě Čechů a Slováků německé nemocnice zaměstnávají také lékaře z Afghánistánu, Uzbekistánu, Ukrajiny a dalších zemí. Kvůli demografické situaci je potřeba lékařů v Německu stále vyšší.
Silnější vědomí vlastní ceny
Německé zdravotnictví je dnes dokonce závislé na práci zdravotníků z bývalého východního bloku a jiných zemí. Stejný problém je již znatelný v Česku, které však na rozdíl od západnějších sousedů již nemá skoro žádnou šanci tyto posily získat. Lékař pracující v německé nemocnici atestaci nepotřebuje. Ta je nutná pouze v některých případech, pokud si například chce otevřít soukromou praxi. Více se hledí na dosaženou praxi a skutečné dovednosti. Praxe se často získává změnou místa – pokud se chce lékař v Německu dobře naučit kupříkladu gastroskopii, jde pracovat na pracoviště, kde se provádí a kde pracuje kolega, o kterém je známo, že ji umí dobře naučit.
Změnit místo není problém, volných je všude dostatek. Vyplývá z toho určitá svoboda, kterou čeští kolegové neznají. Když se já i moji kolegové pracující v zahraničí ohlížíme do minulosti, shodujeme se v některých podstatných věcech. Kvalita života se nám odchodem změnila výrazně k lepšímu. Kromě popisované svobody je zde i větší rozhled, silnější vědomí vlastní ceny. Situaci v Česku teď vnímáme jinak.
Vidíme neschopnost úředníků, nejasné podmínky získání odborné způsobilosti umožňující vydírání absolventů bez atestace, štvavé kampaně novinářů proti lékařskému stavu a směšné ohodnocení českých zdravotníků. Těžko se vrátíme zpět do českého zdravotnictví, kde budeme pracovat v daleko horších podmínkách za dvacet tisíc měsíčně, když se náš měsíční plat nyní pohybuje v přepočtu kolem 100 tisíc čistého.
Česko se blíží humanitární katastrofě
Když se dívám na své kolegy v České republice, jak se nechají zneužívat zaměstnavateli s vidinou něčeho, co stejně nepřijde, je mi jich líto. Odešli bohužel ti nejlepší. Již nyní se pacienti ptají, proč jsou některá oddělení zavřená. Přes neustálé lhaní politiků, že se vlastně nic neděje, je dostupnost zdravotní péče v Česku stále nižší. Kde jsou ti, kteří roky nákladně studovali, aby pronikli do tajů medicíny a uměli pomoci nemocným?
Jsou na západě od našich hranic, pracují u farmaceutických firem nebo se věnují zcela jiným aktivitám mimo obor. Vrátí se někdy? Těžko. Kdo je nahradí? Slábnoucí ročníky maturantů a absolventů, jež opouštějí české lékařské fakulty? Ze slabého ročníku lze vybrat pouze omezený počet maturantů, kteří se hodí na studium medicíny. Lékařské fakulty jsou personálně oslabené, asistenti se výuce studentů nevěnují dostatečně, náročnost studia – tolik oceňovaného v zahraničí – již bylo třeba snížit. Kde se absolventi stanou budoucími odborníky? V rozpadlých kolektivech přetížených nemocnic?
Lékaři jsou v zahraničí vnímáni jako mezinárodní komodita. Některé západní státy mají poměrně propracovanou politiku jak si je udržet a jak zachovat jejich potřebný stav a kvalitu. Situace v českém zdravotnictví pomalu vyúsťuje v humanitární katastrofu. Škody na personálním zázemí se stále zvětšují a nedají se napravit. Ke škodě českých pacientů.
Zdravotnictví a medicína č. 21/2009
Předplatitelé Zdravotnictví a medicína si mohou všechny tři příběhy přečíst ZDE.
První díl s názvem Zatím budu zdravit Guten Tag najdete ZDE.