Bezmála třetina Hippokratovy přísahy se týká vzdělávání. Lékaři již v dávnověku věděli, že v medicíně se bez výměny zkušeností a poznatků není možné obejít. Zároveň je to jediné místo přísahy, kde se nějakým způsobem hovoří o ekonomických otázkách.
„Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři. Pokud znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.“
Loajalita k lékařskému stavu a k rodině hraničící až s jakousi kmenovou výlučností může dnes i u poněkud formálně přijímaného kodexu překvapit. Smutnější je, že systém často nakládá s lékaři právě v souvislosti se vzděláváním tak, že je pro ně těžké nějakou jinou loajalitu hledat.
Mýtus otevřeného systému
Koncept bezplatného vysokého školství je socialistický spíše z ohledem na rovnost příležitostí než jako výraz investice do vytvoření odborníka, který svou prací společnosti tuto investici nějak vrátí. Stejně jako umístěnky a argumenty o „studiu za peníze lidu“ bylo velmi rychle zapomenuto, že od lékařů nelze požadovat ani péči o své školitele, ani to, že budou brát jen na svá bedra starost o vzdělávání svých nástupců.
Tuto investici je však někdy možné poměrně rychle odepsat. Platí to bohužel z perspektivy systému, který právě další vzdělávání již téměř „hotových“ lékařů nepotřebuje. Lékař se dostává do velmi nevýhodné situace, kdy naopak nutně potřebuje příležitost navázat na něco, co jinak bude mít výrazně menší hodnotu.
Velmi rychle mohou jít stranou i zdánlivě nezlomné principy. „Náklady na výuku studenta medicíny jsou ve Velké Británii až 250 tisíc liber. Kapacita lékařských fakult v zemi se zvyšuje a s tím přichází i situace, kdy se stáváme soběstační. Pokud nemohou naši absolventi absolvovat specializační vzdělávání kvůli velkému počtu zájemců mimo Evropské unie, je potřeba situaci nějak řešit, “ prohlásil nedávno britský ministr zdravotnictví Alan Johnson. Mýtus o otevřeném systému, kde mají šanci ti nejschopnější, je pryč a zdá se, že pozvání platilo pouze na omezenou dobu pro vykrytí personální potřeby.
Nebýt bezprizornými nosiči vody
Lékaři před atestací se ale zprávu, že „potřeba pominula“, mohou dozvědět i u nás. Ať již bude přijata kterákoli novela, budou postaveni do situace, kdy musí své preference přizpůsobovat požadavkům systému. Rozdíly v návrzích ministerstva a ČLK ukazují snahu lékařů vymezit se jako suverénní partner systému a naopak tendenci ministerstva mít nad rozdělením, ať už podle specializací nebo částečně i lokálním, co největší kontrolu. Zda bude možné efektivně udržet lékaře, kteří využili ke svému specializačnímu vzdělávání prostředky přidělené dané nemocnici prostřednictvím kvalifikačních smluv, ukáže až čas. Není možné vyloučit ani to, že díky rozšířené možnosti samostatně pracovat, nebýt již „bezprizornými nosiči vody, jak expresivně prohlásil ministr Julínek, to pro menší nemocnice bude způsob jak vylepšit svoji personální situaci. Situace, kdy je lékař placen za práci, která je současně jeho studiem, může přinést nejrůznější snahy o zneužívání.
Obava ze snížení standardů
Nemocnice po transformaci na akciovou společnost odkládá vzdělávání na druhou kolej, jak ukazuje i článek o peripetiích specializačního vzdělávání praktických lékařů (viz rubrika Kariéra v tomto čísle). Obavy ale vznikají i u pregraduálního vzdělávání a transformace fakultních nemocnic. V souvislosti s fakultkami rovněž zaznívá názor, že je neudržitelné, aby bylo vzdělávání placeno z plateb veřejného zdravotního pojištění.
Otázkou je také, zda se stát v případě krizového nedostatku nepokusí navýšit počet kvalifikovaných lékařů snížením standardů. Jako varování může podle představitelů 1. lékařské fakulty UK posloužit radikální snížení kvalifikačních nároků, ke kterým došlo především kvůli obavám z nedostatku stomatologů. Potřeba pokračovat v získávání kvalifikace i po studiu LF je v tomto případě ponechána výhradně na absolventech. Excesům by zde však měla opět zabránit legislativa EU.
Potřeba konzistentního přístupu
Rozhodnutí VZP bonifikovat lékaře za získání akreditace ke vzdělávání a za školení budoucích praktických lékařů působí jako ideální příklad, jak může být systém účinně budován prostřednictvím finanční motivace. Pokud jsou v některých místech v naší republice praktičtí lékaři dostupní jen díky ochotě starších lékařů přesluhovat, jde již do značné míry o opožděnou reakci. Situace, jež postihla praktické lékaře, kteří splnili podmínky pro akreditace, nicméně mohou o slíbené prostředky přijít, protože přidělení dokladu vázne v aparátu ministerstva, příliš motivační nebude.
Přijímání novely provází spěch, provázený hrozbou sankcí EU kvůli pomalému přizpůsobení naší legislativy. Ministerstvo zdravotnictví přichází s pozměňovacími návrhy rovnou do poslanecké sněmovny a obchází tak legislativní radu vlády a odbor kompatibility. Na nedokonalosti a rozpory právního prostředí si bohužel často zvykají nejen lékaři, ale celá společnost. Pokud ale opakované změny pravidel, které často přichází „uprostřed hry“, odradí lékaře od rozhodnutí vzdělávat se v oborech odpovídajících potřebám našeho zdravotnictví, bude to velmi nešťastné. Příprava kvalifikovaného odborníka je však dlouhodobá záležitost, stát by měl ale u vzdělávání snad ještě více než jindy dbát na to, aby k němu přistupoval konzistentně.
Michal Janků, Zdravotnictví a medicína
