Lékařský odborový klub ohlásil druhou vlnu odchodů, prý další stovky. Ministr zdravotnictví Leoš Heger se zuby nehty snaží v systému najít další cca dvě miliardy. Pacienti a potenciální pacienti (= úplně všichni) na exodus doktorů zírají s obavami.
Zdraví většina z nás považuje za nejdůležitější statek. Vzadu číhá strach ze smrti. Lékaře bereme nejen jako pomocníky v akutní nouzi, ale taky jako oddalovače neodvratného konce. Problém zdravotnictví není jen ekonomický, je otázkou hodnot.
Na vzbouřence lze hledět všelijak. Ekonomický pohled: za dvacet let si nedokázali prosadit vyšší platy. Až dosud byli slabou, neaktivní skupinou. Slabší než policajti, dokonce i než učitelé. (S výjimkou pedagogů vysokoškolských. Ti berou uboze málo, podobně jako vědci. Zřejmě proto, že chceme být „vzdělanostní“ společností.)
Bílý stav trpí i další chorobou - díky pokusům předělat lékaře na podnikatele mezi nimi existují značné rozdíly. Část doktorů je velmi bohatá (naučili se v dnešním systému hbitě pohybovat), část je poměrně chudá. Ekonomicky mají bouřící se nemocniční lékaři pravdu: berou málo.
Nástupní plat 17 tisíc korun je v poměru k jejich odpovědnosti směšný. Etický pohled: léčení je služba, povolání, nikoli pouhé zaměstnání. Jenže lékař se brání, aby byl nazýván léčitelem.
Léčitel, to je dnes šarlatán, který míchá fyzické či psychické zdraví, tedy cosi čím dál víc materiálního, s prvky nemateriálními. Lékař už není léčitel. Nevykonává povolání, není vyslán lidem pomáhat proto, že byl obdařen zvláštním nadáním.
Lékař je náročná profese, jež následuje po těžkém studiu. Něco jako advokát, bankéř. (Jenže advokáti a finančníci si v systému vydobyli mnohem lépe ohodnocenou pozici.) Neplatí to obecně. I dnes narazíte na lékaře, který léčí, který je orientován na vás, když k němu vejdete do ordinace, ne na sebe. Předpokládám, že z těchto lidí neodejde z nemocnic ani jeden jediný.
Něco u nás nefunguje. Lékař je náročná, vysoce odpovědná profese, ale stát ho mnohdy platí méně než policajta. Vlády na lékaře dvacet let kašlaly. Teď se mluví o exodu, ale ten už dávno nastal. Plno skvělých českých lékařů odešlo. A plno špatných zůstalo… Až masivní, jak říkají viníci, „vyděračská“ akce přitáhla k mužům a ženám v bílém pozornost.
Bránit lékařům v odchodu nejde. Narodili se v Česku, vystudovali tu, ale necítí po dvacetiletém nezájmu zřejmě žádnou hlubší vazbu. Mnozí se nejspíš ani necítí být nositeli nějakého poslání. Dobře, jestli odejdou. Vláda bude konečně muset něco s chaotickým zdravotnictvím udělat.
Ministr Heger říká, že po masivních odchodech budou některé nemocnice zavřeny. Ty malé. Škoda. Bývají dobré. Znám jednu šumavskou. Nemají tam nejmodernější přístroje, ale o pacienty pečují až jaksi domácky a kvalitně. To ve velkých fabrikách na zdraví často nezažijete.
Byl jsem minulý týden v jedné fakultní nemocnici v Praze: posprejované výtahy, zašlé stěny natřené lakem, pach, všude reklamy na farmaceutické lektvary, jež vám zaručí zuby šavlozubého tygra i dlouhověkost. Tíseň. Lékař si stěžoval: neví, co bude. Popsal mi, jak ředitelka ten den vyhodila lékaře - profesora a rytíře lékařského stavu. Je fit, leč v důchodovém věku. Zíral jsem. To by se v Německu nestalo.
Nejsem expert na zdravotnictví. Nevím, kam z něj mizejí miliardy. Zato vím, že perfektně prosperují farmaceutické firmy a ani mnohé pojišťovny rozhodně nestrádají. Taky vím, že plno lékařů vám cpe léky po pytlích, i když je odmítáte a nepotřebujete. Zřejmě vědí proč. V nemocnicích jsou léčeni neléčitelní. Mnohdy to není léčení, ale nákladné oddalování smrti. To by mělo přestat.
Možná existuje prostý recept, jak vyléčit české zdravotnictví: vrátit je zpátky k léčení. V centru zájmu nemá stát pojišťovna, prodej preparátů, nákup nejdražších přístrojů, ale nemocný člověk. S plným vědomím, že naše existence je konečná.
Odchod lékařů z nemocnic není žádný malér. Mají právo jít za penězi. K nám se posunou lékaři z východu, kde se platí ještě hůř než u nás. Ale chceme to tak?