Na dotaz odpovídá Mgr. Radek Policar
Občanský zákoník v § 433 odst. 2 stanoví, že pokud je s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, fyzické osobě za škodu na věcech odložených na místě k tomu určenému nebo na místě, kam se obvykle odkládají.
Pokud zdravotnické zařízení umístí do čekárny před ambulancí věšák, někdo si na něj umístí své svršky a ty mu „zmizí“, pak zdravotnické zařízení odpovídá za takto vzniklou škodu.
Tři podmínky
Tato úvodní zásada má však několik „ale“. Prvním je, že podle § 436 občanského zákoníku právo poškozeného na náhradu škody zanikne, pokud nebylo uplatněno nejpozději patnáctý den po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl. V případě soudního sporu je poškozený toto povinen prokázat.
Druhým „ale“ je, že za ztrátu cenností, mezi které se řadí i drahý kožich, se podle § 434 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá jen do výše stanovené prováděcím právním předpisem. Tím je nařízení vlády č. 258/1995 Sb.
Podle § 1 tohoto právního předpisu je onou částkou, do jejíž výše se odpovídá, pět tisíc korun českých. Výjimkou, která by znamenala, že se odpovídá neomezeně, by byl případ, kdy škodu způsobil někdo, kdo v provozu, kde škoda vznikla, pracuje.
Třetím „ale“ je nepochybně fakt, že v případě soudního sporu musí žalobkyně prokázat, že s sebou skutečně onen drahý kožich měla a jaká je jeho hodnota. Podle § 442 občanského zákoníku se totiž hradí skutečná škoda a při stanovení její výše se podle § 443 téhož zákona vychází z ceny věci v době jejího poškození, respektive její ztráty.