Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj patří mezi ty nadnárodní šťouraly, kteří tu a tam přijdou s doporučeními pro jednotlivé státy v různých oblastech. A je třeba říci, že zrovna OECD málokdy pálí zcela mimo terč. Nečiní tak ani v případě čerstvé studie kvality zdravotní péče v Česku.
Vedle pozitivních a povzbudivých dat o vývoji péče o české pacienty v běhu doby, například pokud jde o zásadní snížení úmrtnosti v důsledku infarktu myokardu, zpráva obsahuje také několik varování a doporučení. Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček slibuje, že se doporučeními bude „určitě řídit“, protože – světě, div se – „kvalita zdravotní péče v naší zemi je pro resort zdravotnictví jednoznačnou prioritou“.
První linie v poslední řadě
Skutečnost však zdaleka tak růžová nebude, na to lze vsadit lec-cos. Klíčová doporučení OECD totiž neomylně míří na neuralgické body českého zdravotnictví, s nimiž se žádný z mnoha posledních ministrů nedokázal uspokojivě vyrovnat. Nejlepším příkladem je důraz autorů nadnárodní studie na pri-mární péči. Tou se zaklínaly zdravotnické kapitoly všech nedávných vládních programových prohlášení, ale když došlo na lámání politického chleba, praktici vesměs ostrouhali.
Stačí se podívat na úhradové vyhlášky z minulých let. Když už se někde vyškrábly peníze, které bylo možné někomu přidat, vítězily nemocnice. Silný vliv zdravotnických odborů, především Lékařského odborového klubu, a sympatie, které k odborářům chová Česká lékařská komora, byly příčinou upřednostnění nemocniční péče před ostatními segmenty, které v nejlepším případě příjmově stagnovaly, v horším tratily.
Dětští praktici navrch před pár lety přišli o příjem z regulačních za návštěvu lékaře, což jim politická reprezentace opomněla kompenzovat. Vstřícný přístup k primární péči zůstával v českém zdravotnictví vždy jen na papíře. Ostatně ani při podpoře primární péče takříkajíc z druhé strany se politikům nedařilo. Třeba návrhy individuálních pojistných plánů, které by zvýhodnily pacienty dbalé preventivních prohlídek, vždy narážely na neprostupnou politickou zeď.
Kde najít sílu a odvahu
S dalšími doporučeními OECD je to v českém politickém kontextu podobně problematické. Studie volá po jasném, komplexním a kontinuálním systému akreditace zdravotnických zařízení. Při vší úctě ke snaze, kterou v Česku vyvíjí Spojená akreditační komise, nelze o uceleném systému akreditací a hodnocení kvality hovořit ani náhodou. Akreditace probíhají na zcela dobrovolné bázi a slouží spíše jako prestižní nálepka než systémový prvek v hlídání kvality péče. Veškeré pokusy o vyčerpávající hodnocení kvality péče končily fiaskem, stačí vzpomenout na nejslavnější žebříček nemocnic z pera Davida Ratha, v němž vyhořela brněnská úrazovka, protože vykazovala radikálně větší úmrtnost pacientů než například všechny porodnice.
České zdravotnictví má kvalitativní a bezpečnostní rezervy, to je jasně patrné už jen z posledních mediálně propraných případů. Stejně tak jistě má potenciál velkých úspor při rozumném nakládání s prevencí a primární péčí. Není těžké to pochopit a jen málokdo by k tomu skutečně potřeboval studii nadnárodní organizace. Problém je přimět politiky, aby našli politickou sílu a odvahu s těmito chronickými problémy pohnout. Na to ovšem OECD žádná doporučení nedává.
Martin Čabanpoplatků