Můžeme se rozpočítat. Každý třetí z nás má jistotu, že onemocní rakovinou. A každý čtvrtý Čech na tuto obávanou chorobu zemře. Jen letos si od lékaře vyslechne ortel zhoubného bujení v těle kolem 75 tisíc nových pacientů.
Ze všech případů naléhavosti léčby tvoří onkologická onemocnění pětinu. Zároveň ale rakovina patří k chorobám chronickým, a tedy i dlouhodobým. Onkologové se kromě nově odhalených diagnóz v daném roce starají až o čtyři sta tisíc dalších pacientů.
Není žádným tajemstvím, že v České republice držíme pár smutných prvenství. Ve výskytu několika typů nádorů jsme mezi světovými premianty. Nejdramatičtější je situace u karcinomů tlustého střeva a konečníku. Ten se ročně prokáže u osmi tisíc lidí, a je tak druhým nejčastějším nádorovým onemocněním v zemi. Čtyři tisíce postižených mu podlehne. Čelné světové pozice držíme bohužel také u nádorů ledvin. Nejčetnější je v Česku karcinom prsu, u mužů dominuje vedle tlustého střeva nádor prostaty.
Rakovina patří k drahým onemocněním. Některá speciální léčiva mohou pro jednoho pacienta vyjít i na milion korun ročně. Přesné výdaje na péči o všechny onkologicky nemocné zdravotní pojišťovny neuvádějí. „Můžeme ale odhadnout, že se na ni vynakládá zhruba 15 procent ze všech peněz, které se ve zdravotnictví točí,“ vysvětluje senátor a uznávaný onkolog Jan Žaloudík. Což představuje čtyřicet až pětačtyřicet miliard korun ročně.
Špatně využité peníze
Počty nových pacientů se bohužel rok co rok zvyšují. Dobrou zprávou ale je, že se daří udržovat počet zemřelých již nejméně desítku let ve stejné absolutní výši. Čeští lékaři dokážou léčit rakovinu na úrovni světové špičky, což je radostná informace, přestože obor je dle jeho renomovaných představitelů přístrojově, prostorově a především personálně poddimenzován.
Radost ovšem poněkud kalí několik otevřených i skrytých bariér. Zaprvé se nedaří onemocnění diagnostikovat včas, v raných stadiích, kdy je vysoká naděje na dlouhodobé přežití. Selhává totiž prevence. Za to si lidé z velké části mohou sami. Nechodí k lékaři na pravidelné prohlídky a ignorují screeningová vyšetření.
Pak jsou tu ještě subjektivní meze. Ačkoli ze zákona mají všichni pacienti nárok na nejlepší péči, nedostane se bohužel každému, kdo ji potřebuje. Což znamená, že buď není kvalitně diagnostikován, nebo je léčen nevhodnou terapií. „To není o celkovém nedostatku peněz ve zdravotnictví, ale o tom, jak jsou využity,“ vysvětluje Žaloudík.
Nemocnice jsou zatím stále hrazeny paušální částkou vypočítanou na základě jejich nákladů minulých let, a peníze tak nejdou za pacientem. Velká centra s rozsáhlým spádem občas na svou proslulost doplácejí. Jako je tomu například na onkologii v pražském Motole. Přijímá pacienty pochopitelně nejen z Prahy, ale i ze středních Čech. Jenže za pověstí pracoviště se často táhnou nemocní i z dalších regionů.
„Mimorajonních pacientů k nám přichází kolem 30 procent. Jenže v těchto případech již pokulhávají peníze i kapacita. Peníze musejí jít za pacientem a je nutné tuto situaci vyřešit organizačně,“ zdůrazňuje motolská primářka Jana Prausová. Na její oddělení ročně doputují dvě tisícovky nových pacientů a těch rozléčených je násobně více.