Nemáte obavy, jak by se k vám lékaři po tom dramatickém konfliktu chovali, pokud byste nešťastnou náhodou potřeboval jejich pomoc?
Když jsem začínal jako ředitel v nemocnici v Hradci Králové, tak jsem říkal svým příbuzným, ať raději vystupují inkognito, aby se na nich nikdo nechtěl mstít. Ale to je hloupý vtip. Myslím, že ani já ani, moji kolegové bychom s tím neměli problém.
Mimochodem, ve které nemocnici byste se cítil nejlíp, kterou považujete za nejlepší?
To se nedá říct. Vždycky jsem tvrdil, že nejlepší je taková nemocnice, kterou člověk zná a kde jsou lidé, kteří znají jeho.
Pak je to takové víc domácké. Vždycky jsem tak všechno řešil u nás doma, po příbuzných a blízkých, a nikdy jsem s tím neměl žádný problém.
Byl bych okamžitě sesazen
Nepokazil ten vyhrocený spor vaše osobní vztahy s přáteli, kteří jsou lékaři?
Bojím se, že ano. Nastoupil jsem do ministerské funkce bez zkušeností z vládní úrovně, a tak mi trvalo, než jsem se v tom zorientoval. Považoval jsem jejich protest za jednu z běžných nátlakových akcí, kterých jsem zažil mnoho, protože ve zdravotnictví stále nejsou peníze a stále je někdo chce. Evidentně jsem se mýlil, ale bylo to tím, že pro mě protest lékařů byl devalvovaný jejich hlavním argumentem, kdy tvrdili, že odejdou do ciziny. Vždycky jsem říkal, že v takovém případě půjde nanejvýš o stovky lidí, a to ještě bude naprostý zázrak. Což se ostatně potvrdilo. Špatně jsem ale odhadl možnost odchodu lékařů ve formě hromadných výpovědí.
Dobře, ale jak to tedy poškodilo vaše osobní vztahy s lékaři? Měl jste s tím nějaký osobní problém?
Nejpozoruhodnější byla ta proměna u lidí, které jsem znal a pokládal je za lidi jiného charakteru. Byli to úspěšní lékaři, z nichž někteří neměli nijak skandálně malé platy a byli velmi slušní. A náhle mi říkali, že se ta současná situace podobá sametové revoluci, kdy chodili na náměstí s klíči. Najednou z nich byli aktivní odboráři, kteří jdou velmi razantně za svým cílem.
Už na začátku protestu jsem ale říkal, že požadavky lékařů samozřejmě chápu, že jsou docela oprávněné. Ne že by výše platů nemocničních lékařů byla na naše poměry katastrofální, ale je pravda, že se pár let předtím výrazně zlepšily poměry v soukromé zdravotnické sféře, což protestující lékaře popuzovalo. A hlavně spousta peněz v nemocnicích šla do nových technologií, ve kterých se ztratila podstatná část zdrojů a naopak přibylo hrozně moc práce. Lékaři tedy byli nespokojeni celkem oprávněně, i když ten způsob zvoleného protestu byl přehnaný.
Lze vaše vzájemné vztahy napravit, nebo už jde o nevratnou změnu?
Jde to napravit. Protest lékařů skončil v jejich obrovském semknutí a obrovské solidaritě, která by nevznikla za okolností, kdy by se jednalo jen o výši platů a nic jiného. Ten komplex problémů, proti nimž protestovali, byl tak složitý, že je svým způsobem téměř zfanatizoval.
Jestliže ale budou mít naději, že se jejich podmínky zlepší, věřím, že se vzájemné vztahy napraví. Snad dostanu aspoň na chvíli šanci, abych mohl prokázat, že chci svou práci, reformy dělat slušně a bojovat i proti korupci a rozplést ten gordický uzel. Je mi přitom jasné, že mě lékaři budou sledovat a že za půl roku budu muset skládat účty.
Říkal jste, že jste zpočátku nečekal, že se protest bude vyvíjet tak dramaticky. V˙čem konkrétně jste se mýlil?
V tom odhadu, že je to jeden z desítek běžných nátlaků, kterých byly ve zdravotnictví spousty. Když jsem dělal ředitele nemocnic, chodila za mnou procesí lékařů, kteří říkali, co všechno potřebují koupit, že nemají ten a ten přístroj a jinde už ho mají. Jiní mluvili o lécích, další o materiálu a byla samozřejmě i odborářská skupina, která hovořila o platech.
A já, který jsem se pohyboval nad tím systémem a měl jsem v těch požadavcích dělat arbitra, jsem musel najít vyvážený postup, aby se naplnilo to důležité.
A v tomto principu se mi zdálo, že jde o jeden z podobně běžných požadavků.
Celý rozhovor si můžete přečíst v dnešním vydání týdeníku Respekt.