OTÁZKA:
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
Václav Smetana: Pocházím ze živnostenské rodiny, kde všichni byli buď obchodníci, hospodští nebo podnikatelé a také sportovci. Otec závodil v Sokole, maminka byla cvičitelka. Jeden ze strýců je slavný fotbalista Josef Bican a další strýc Míla Luka, rovněž slavný hráč Slávie, trénoval po válce národní fotbalové mužstvo. Od narození kolem mě byla spousta sportu a sám bych bez něj nemohl být.
V roce 1947, když mi bylo třináct let, jsem ale na žňové brigádě ve snaze pomoci sedlákovi šlápl na válu mlátičky na snop, uklouzl a zapadl do zubů ústrojí. Z nohy zbyla rozemletá drť. Kvůli nečistému prostředí došlo k zánětlivým komplikacím, sněť rychle postupovala a noha byla třikrát reamputovaná. Život mi vlastně zachránil penicilin. Byl jsem jedním z prvních pacientů u nás, který ho dostával. Teď se musím smát, když si představím, že mi k vyléčení stačilo 60 000 jednotek krystalického penicilinu, což je dávka, která by dnes nepomohla ani miminku. A tak amputace skončila pod kolenem.
2.6.2010 11:00:13
OTÁZKA: * Ani po takovém úrazu jste ale se sportem neskončil. Jak jste to dokázal?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Moje rodina i kamarádi mi po návratu z nemocnice velmi pomáhali, a to i v návratu ke sportu. Ve škole se mne tělocvikář po dvouměsíční absenci zeptal, kdy přijdu do hodiny, a tak jsem i přes lékařské potvrzení, že jsem částečně osvobozený od tělocviku, začal s protézou hned sportovat. Hrál jsem volejbal, basket a plnil Tyršův odznak zdatnosti. Všichni mě vedli k tomu, abych se snažil dělat všechno jako dřív. Od začátku jsem sám začal jezdit na kole, znovu jsem se naučil s pomocí otce lyžovat.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * A ještě jste si vybral studium fyzicky náročného oboru medicíny...
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Nebýt mého úrazu, tak jsem za komunistů asi nevystudoval a lékařem nebyl. Místní organizace KSČ rodiče velice nenáviděla a bylo mi písemně sděleno, že i přes své postižení nikdy studovat nesmím. Ovšem ředitelka gymnázia, u jejíchž rodičů doma na Žižkově údajně spal Lenin, prohlásila, že to tak nenechá, a díky ní jsem mohl jít na univerzitu.
O medicíně jsem uvažoval už dávno, ale do značné míry o tom rozhodl právě pobyt v nemocnici. Do té práce jsem se prostě zakoukal. Promoval jsem v roce 1958, po promoci jsem se oženil se svou kolegyní z ročníku a nastoupili jsme spolu v Náchodě. Já na místo chirurgického sekundáře, ona na dětské oddělení. Měl jsem vynikajícího primáře, který ale zpočátku nevěřil, že bych mohl stát celý den na sále. Operovat jsme začínali v devět hodin dopoledne a končili o jedenácté nebo půl dvanácté v noci. Když primář viděl, že to vydržím, začal mě respektovat.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * K jakým výkonům jste se v Náchodě dostal?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Od začátku jsem dělal celou chirurgii, od močového měchýře a karcinomu prostaty přes slepé střevo, žlučníkové kameny a resekce žaludku až po běžné úrazy. Průpravu jsem měl hodně bohatou, protože na 110lůžkovém oddělení působil jen primář a tři doktoři, z čehož jeden musel být na ambulanci ve městě, druhý na ambulanci na oddělení a třetí z nás asistoval primáři u všech operací toho dne nebo je s asistencí primáře prováděl. Operovalo se denně, i v sobotu, kromě Velkého pátku a Štědrého dne.
Hodně jsem se naučil i od tamních obvodních lékařů. Tehdy ještě každý míval doma z předkomunistického období rentgen, mikroskop, uměl sešít ránu, rodit... Právě v té době se jim to zakázalo. Také píchali bubínky při otitidě, řezali peritonzilární absces za mandlí... Abychom při službě nemuseli volat kolegy z ORL, tak mě tito erudovaní obvoďáci všechno naučili.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Jak jste se dostal do Prahy?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: V Náchodě jsem zůstat nechtěl, protože tam zima trvala moc dlouho a nedělala mi dobře na prostou chůzi. Přihlásil jsem se na konkurz na místo ortopeda, ačkoli jsem ortopedii neměl v plánu, a v roce 1962 nastoupil na pražskou II. ortopedickou kliniku k profesoru Otakaru Hněvkovskému. Začátkem 60. let byl rozdíl oproti chirurgii velký jak v operativě, tak ve výsledcích. V chirurgii se většinou všechno dobře zahojí a dobře dopadne, kdežto v ortopedii docházelo ke spoustě komplikací, především při kostních operacích, a to z důvodu špatných dlah, technicky nedokonalého šroubování a šroubů. Bylo to příliš náročné a moc se neoperovalo. Když jsem nastoupil na kliniku, dělalo se tak 500 operací ročně. Dnes se udělá stejný počet přibližně za dva měsíce, někdy i za kratší dobu.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Jaká vlastně byla ortopedie za vašich mladých let a jaká je nyní?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Největší rozdíl je v tom, že postaru byla medicína propojena s celým životem pacientů. Byl jsem vychovaný ortopedickou školou profesorů Hněvkovského a Popelky, která prosazovala. aby ortopedičtí pacienti zůstávali našimi pacienty po celý život. Je postiženo pohybové ústrojí, které neustále používáte, tak je to logické. Dnes se ale vše roztříštilo. Pacient se jinde připravuje k operaci a po operaci se zase předává jiným odborným pracovištím. My jsme na klinice měli vlastní přípravu, svoji operativu v celém rozsahu - dětskou, dospělou, od páteře až po konce prstů horních a dol
ních končetin; a především svou rehabilitaci. Pacient od nás neodešel, dokud nebyl natolik rozpohybovaný, aby dokázal to, co jsme od něj chtěli, nebo aby byl alespoň schopen sebeobsluhy. Na klinice u profesora Hněvkovského jsme měli na 109 pacientů 5 až 7 rehabilitačních pracovníků, masérku a dva fyzikální terapeuty. Rehabilitační pracovníci byli na vysoké úrovni, většinou to byly profesorky ze střední zdravotnické školy. Vodily k nám své žákyně, takže pacienti měli stále pohyb.
Měli jsme tam také pedagogy - mateřskou školu i první a druhý stupeň školy, protože tam dětští pacienti pobývali dlouhou dobu. Pamatuji si, že děti nejvíce milovaly velice obézní, těžce se pohybující starou dámu, která je učila malovat a kreslit. Dlouho u nás byla ředitelkou školy pracovnice, která pak byla vedoucí vzdělávání dětí v celé motolské nemocnici. Jeden z našich učitelů, František Kábele, se později stal prvním profesorem defektologie.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Jak dlouho u vás děti většinou pobývaly?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Ty s vadami páteře se na operaci připravovaly různými trakcemi a eventuálně i dýcháním v železných plicích tak měsíc, pak se odoperovaly, následovala dlouhodobá fixace a poté se rovněž dlouhou dobu rehabilitovalo. Čili děti tam někdy strávily i čtyři měsíce a ty konzervativně léčené až půl roku. Kromě pedagogů se dětem věnovali i ostatní pracovníci. Sestry odpoledne četly pohádky a přicházeli i lékaři z různých oddělení. Profesor Popelka chodil na dětské oddělení takřka denně, hrával dětem na kytaru nebo jim předváděl kouzla. Kolektiv kliniky hrál dětem v posluchárně divadlo, kulisy maloval sám profesor Hněvkovský. Mikulášská se tam pořádala vždy, ať byla nebo nebyla povolená. I já několikrát dělal Mikuláše a o krásné anděly nebyla na klinice nikdy nouze. Celé léto se za pěkného počasí děti vyvážely odpoledne na terasu na střeše s výhledem na Hradčany a profesor Kábele jim tam hrál a zpíval. Myslel jsem, že to dnes už neexistuje, ale když jsem byl za svou tetou ve švýcarském Bernu, tak tam odpoledne také vyváželi pacienty na terasu na střeše, aby si užili čerstvého vzduchu. Mnozí pacienti dodnes vzpomínají na zvláštního rodinného ducha, který klinika na Karlově náměstí, kde se říkalo „u Hněvkovských“, měla. Sebelépe vybavená nemocnice v Motole na mě dnes dělá dojem fabriky, byť je mezioborová spolupráce jednodušší.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Po celou dobu jste vedle zaměstnání ještě sportoval?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Na klinice jsem strávil sedmnáct let a měl jsem štěstí, že tam působil právě profesor Kábele, který byl jedním ze zakladatelů sportovních aktivit pro invalidy u nás. Přes Československý rozhlas se dozvěděl, že volejbalové mužstvo tělesně postižených z Cách hledá kontakt na sport tělesně postižených v Československu. Jelikož jsem hrál volejbal za naši kliniku, přihlásil mě a já si splnil svůj sen závodit. K našemu překvapení jsme ze šesti mužstev skončili na 2. místě. Psal se rok 1965. Pro nás to bylo obrovské povzbuzení a vedle plavání, atletiky a stolního tenisu vedlo k založení volejbalové ligy tělesně postižených a mistrovství republiky. Později jsem se zúčastnil dalších mezinárodních soutěží a získal řadu medailí, třeba dvě zlaté v plavání na světových hrách v Budapešti. Vybojoval jsem i nějaké v atletice a několik mistrovských titulů ve volejbale. Stal jsem se zároveň funkcionářem v organizaci pro handicapované sportovce. Sport mi přinesl spoustu pozitivních věcí, včetně společenských a lékařských styků. Díky němu jsem navázal přátelství po celé Evropě, naučil se pohybovat na mezinárodní půdě a organizovat různé společenské a sportovní akce. Byl jsem členem několika mezinárodních organizací a po předchozím dvouletém jednání jsem se v roce 1988 účastnil i založení Mezinárodního paralympijského výboru.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Se sportem bylo spojené i dětství syna?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
Pavel Smetana: Sportoval jsem odmalička. S bratrem jsme měli od rodičů stanovené pravidlo: Museli jsme být doma dříve, než se rozsvítí pouliční lampy. Takže jsme skoro do tmy trávili všechen volný čas na hřištích. Nejvíce jsem hrál fotbal, ale v podstatě jsem dělal jakýkoli sport, který mě bavil. Stolní tenis, tenis... Nedosahoval jsem žádných velkých úspěchů, ale vše jsem dělal aktivně a rád. Nyní už jsem sport opustil, což je dané pracovním vytížením.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Vaší rodinnou tradicí je spojení se Slavií...
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: V roce 1993 jsem se stal členem fotbalového výboru Slavie. Slavii jsem miloval od dětství a ve vedení pracuji dodnes. PS: Já s ní začal spolupracovat v roce 1996, kdy jsem nastoupil jako lékař B týmu. Vlastně jsem se s fotbalem, ačkoli mi odebíral volný čas, hodně naučil. V roce 2002 jsem díky Dušanu Fitzelovi a Romanu Pučelíkovi navázal spolupráci s národním mužstvem, kde jsem setrval do roku 2005, a byly to moc příjemné chvíle aktivního odpočinku. Staral jsem se sice o sportovce, ale i tak mi zůstával dostatek času na zábavu s nimi a na sport. Vždy jsem býval tak na dva měsíce vtažen do víru příprav fotbalové sezóny, čímž jsem se dobil a získal spoustu energie. Pak jsem mohl zase hezky pracovat.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * A teď se dobíjíte čím?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
PS: Ani si nepamatuji, kdy jsem se sportem skončil... asi někdy okolo toho roku 2005. Nikdy jsem si nemyslel, že budu jenom pracovat, což je dané i situací ve zdravotnictví. Základní příjem člověku nemůže stačit, a tak jsem hledal ještě jiné způsoby výdělku. Jednu dobu jsem měl čtyři zaměstnání. S nástupem do Příbrami jsem si říkal, že bych si ten život mohl nově uspořádat. Ale zatím k tomu nemám sílu... Nastoupil jsem letos v únoru a vše si musím nejprve patřičně zorganizovat.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Váš strýc byl vášnivý sportovec. Jaký je váš vztah ke sportu?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
Martin Smetana: I já jsem sportovním „nadšencem“. Od dětství jsem měl sport rád v aktivní i pasivní podobě. Začínal jsem sportovní gymnastikou a přes stolní tenis jsem se přesunul k biatlonu, u něhož jsem již zůstal. Od roku 1985 do současnosti jsem aktivním závodníkem a pravidelně se zúčastňuji nejvyšších republikových soutěží v biatlonu včetně mistrovství České republiky. Ve sportovním prostředí jsem se seznámil i se svojí manželkou, která je bývalou reprezentantkou v biatlonu.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Letos jste byl jako lékař české biatlonové reprezentace na zimních olympijských hrách v Kanadě...
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
MS: Spojení mé profese se světem sportu se přímo nabízelo - od roku 2002 působím u české biatlonové reprezentace, od roku 2007 jako její vedoucí lékař. Účastnil jsem se několika mistrovství světa v biatlonu a nyní olympiády ve Vancouveru. Ve sportovním světě nezastávám pouze roli sportovce a lékaře, ale byl jsem několik let i trenérem jednoho pražského biatlonového oddílu a v současné době se poměrně aktivně podílím na organizování republikových i mezinárodních soutěží - třeba olympiády dětí a mládeže konané v letošním roce v Libereckém kraji a mezinárodní zimní olympiády dorostu, která se bude v příštím roce konat opět u nás. Na tomto postu velmi úzce spojuji lékařskou a biatlonovou „profesi“, protože mívám na starosti jak zdravotní zabezpečení, tak organizaci soutěží. Po jistou dobu jsem byl i vedoucím lékařem organizačního výboru pro mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci v roce 2009; tento post jsem opustil spolu s ostatními manažery jednotlivých sekcí po násilné změně ve vedení přípravného výboru v roce 2007.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Co vám přináší „práce“ ve sportu?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
MS: Prostředí sportu je mi velmi blízké a většina mých mimopracovních aktivit je na něj nějakým způsobem navázána. Aktivní sportovní odpočinek je ideálem pro celou rodinu a v současnosti i obě mé dcery preferují sportovní aktivity. To, že spojuji svou profesi se sportem, mi kromě jistého „odpočinku“ od každodenního rutinního shonu ve zdravotnictví přináší i spoustu nových pacientů, protože léčení sportovce - a především vrcholového sportovce - je velmi specifické a musím přiznat, že ne každý lékař je ochoten přistoupit na změnu léčebných postupů a časových sousledností. Těší mě, když mi volají trenéři či sportovci i z jiných odvětví s prosbou o radu nebo o vyšetření a léčení, protože to znamená, že se někde dozvěděli o mém přístupu ke sportovcům a jejich problémům a ta informace musela vyznít pozitivně. Navíc ze své sportovní kariéry dokážu poměrně detailně pochopit potřeby sportovců a zapracovat je do lékařských postupů. Rovněž se mi lépe spolupracuje s fyzioterapeuty a maséry, když umím vzniklý problém popsat i z hlediska další tréninkové zátěže.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Pro výběr povolání vám byl vzorem strýc, nebo jste se inspiroval jinde?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
MS: Byl jsem ovlivněn z více stran. Matka byla dětská lékařka, strýc ortoped, teta praktická lékařka a i řada dalších příbuzných působila ve zdravotnictví, takže atmosféra tomu nahrávala. Já sám až do konce gymnázia nebyl vyhraněn a pro medicínu jsem se rozhodl až v průběhu 4. ročníku. Od začátku studia lékařství mi pak bylo jasné, že chci dělat chirurgický obor. Že to bude ortopedie, se opět projevilo až spíše ke konci studia, kdy jsem již měl dostatečný rozhled. Poměrně dlouho jsem působil jako sanitář na 1. chirurgické klinice v Praze, kde bylo široké spektrum operativy, a tam jsem se asi nejvíce ztotožnil s kostní chirurgií. Jelikož byl strýc v té době již vyhlášeným ortopedem, jistě to mou volbu ovlivnilo. Navíc jsem díky němu absolvoval několik stáží v nemocnici v Kolíně. PS: Ani já si nedovedl představit, že bych dělal něco jiného. Vždyť oba rodiče jsou lékaři. Přišlo to zcela samo a obor šel samozřejmě ruku v ruce s tím. Vždy mě zajímalo, co dělal tatínek.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Jak vzpomínáte na své první působiště po škole?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
PS: Moje první místo bylo shodou okolností v příbramské nemocnici. Působil jsem v ní od roku 1989 do roku 1993. Před revolucí tam byla ještě stará, klasická, hodně konzervativní ortopedie. Po desetiměsíční vojně jsem se ale vrátil na pracoviště, kde se mezitím stal primářem doktor Martin Zahradník, a najednou nastal obrat o 180 stupňů. Rázem jsem se ocitl na atraktivní ortopedii, na níž se k léčení přistupovalo hodně aktivně. Z mého pohledu tam primář Zahradník vybudoval moderní ortopedii a navíc se všem mladým věnoval tak, aby se od něj hodně naučili. Stejně tak mu v této práci pomáhal doktor Šedivý, který byl velice šikovný a nesmírně pečlivý. Měli s námi obrovskou trpělivost. Když někoho něco učíte, je to pro učitele docela náročná práce. V Příbrami byla taková rodinná ortopedie, i když se v ní pracovalo hodně a občas i hekticky. Bylo tam příjemné prostředí jak ze strany lékařů, tak sester. Samozřejmě, všechno špatné člověk zapomněl. Jistě si to trochu idealizuji, ale na toto období vzpomínám nejraději.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Vy jste také působil v příbramské nemocnici. Máte spolu shodné zážitky?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
MS: Začátky v příbramské nemocnici pro mě byly velmi důležité, atmosféra byla skutečně rodinná a prostředí bylo celkově opravdu hodně nakloněno zaučování mladých lékařů. Zážitky z té doby mám obdobné jako Pavel, navíc jsme tam asi rok působili společně - takže to byla opravdu doslova „rodinná“ atmosféra. Bohužel, postupem času se kolektiv lékařů rozutekl, takže na konci svého působení jsem zažil totální rozpad do té doby fungujícího oddělení. Byl jsem skutečně poslední lékař, který „zavíral“ dveře, od následujícího dne už tam nebyl nikdo... Pouze nově jmenovaný primář, kterého jsme do té doby nikdo neviděl.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Jakými cestami jste se dostal až do Liberce?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
MS: Po odchodu z Příbrami jsem půl roku působil v nemocnici v Kladně, od února 1996 pak na ortopedickém oddělení nemocnice v Liberci. To, že jsem se přesunul z okolí Prahy na sever Čech, je důsledkem mých sportovních aktivit a s tím související známosti s mou tehdy budoucí manželkou.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Jaká je vaše specializace v rámci ortopedie?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
MS: Žádnou specializaci v ortopedii nemám, na krajské úrovni se to tolik nerozděluje. Tak jako u řady jiných ortopedů je mou nejčastější operací v současné době endoprotetika velkých kloubů a samozřejmě i artroskopické operace. Tady se snad o jisté specializaci hovořit dá, protože díky svým kontaktům ve sportovním světě často ošetřuji následky sportovních úrazů kloubů a ty se řeší ve velké většině artroskopickou operativou.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Proč jste, pane docente, kdysi odešel z pražské kliniky do Kolína?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Trvale jsem odmítal vstoupit do KSČ a také jsem po roce 1968 vyjádřil svůj nesouhlas se vstupem vojsk armád Varšavské smlouvy na naše území. Znamenalo to zaražení postupu, což mi na můj dotaz sdělil sekretář fakulty. Když koncem 70. let hrozilo, že se klinika na Karlově náměstí rozdělí, její dětská část přesune do motolské nemocnice a dospělá dočasně zanikne, dal jsem výpověď a přijal místo primáře v nemocnici v Kolíně. Působil jsem tam deset a půl roku, od roku 1980 do roku 1990. Přechod byl těžký, ale jinak to byla jedna z nejkrásnějších etap mého života, protože jsem měl pocit, že jsem tam založil něco, co mělo význam, hodnotu a jméno. Na naši ortopedii jezdili pacienti nejen z Prahy, ale i z celého Československa. A vlastně nejen z něho... Přijížděli především na léčbu kostních zánětů nebo po některých těžkých úrazech. Tenkrát byla velkou novinkou zevní fixace. Z celé republiky za mnou jezdili také pacienti na prodlužování kostí, k čemuž jsem využíval Ilizarovovu metodu. Kromě toho jsme byli jedním z mála pracovišť okresního typu, které v té době smělo operovat umělé kloubní náhrady.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Tehdejší normalizační doba s sebou asi nesla řadu kuriózních situací...
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: To ano. Jednou jsem odoperoval komunistického okresního tajemníka pro styk s veřejností, kterého původně chtěli po úrazu převézt do SANOPZ, a ten nám pak z vděčnosti zařídil koupi vibrační pily, kterou jsme neměli ani v Praze na klinice, i dalšího technického vybavení... Vzpomínám také, jak si mne k sobě jednoho dne dopoledne zavolal ředitel a říká mi: „Podívej se, tohle už není možný. Operuješ pacienty z celého Československa, což je strašně drahé. Už to nemůžeme dělat. Budeš operovat jenom ty z okresu Kolín nebo ze Středočeského kraje.“ Bylo mi to sice líto, ale nemohl jsem jeho rozhodnutí nijak zvrátit. Ještě toho dne odpoledne mě opět zavolal k sobě a tentokrát povídá: „Heleď, před chvílí mi sem volal ministr dopravy. Tomu volal ministr dopravy z Maďarska, protože mu tam nějaký profesor v Budapešti řekl, že jediný ortoped, který může pomoci jeho dítěti, je prý nějaký Smetana v Kolíně. To dítě sem jede. Co mám dělat?! Já to své nařízení z dopoledne holt musím zrušit...“
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Jaká vlastně byla vaše cesta ke specializacím?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Na klinice u profesora Hněvkovského se tenkrát nechtěl nikdo starat o záněty kostí. Společně se specialistou na stafylokokové infekce, profesorem Výmolou z bakteriologického ústavu ve Vinohradské nemocnici (působil i jako odborník Světové zdravotnické organizace -WHO), a s chirurgem doktorem Budou, který připojil pohled na operování sympatického systému k rozšíření cév, jsme vypracovali novou metodu. Prakticky každý týden jsme měli několik pacientů se septickými záněty kostí. Prováděli jsme kombinované operace. U postelí pacientů stály dvou- až třímetrové tyče, na nich visely infuze, které jsme zaváděli do arteria femoralis, kudy jsme dostávali antibiotika do postižených, radikálně odoperovaných okrsků s užitím operačně měněných kolagenových výplní. Měli jsme s tím tehdy velké úspěchy, i když se panu profesorovi příliš nelíbilo, že mu z ortopedie dělám téměř jenom septické oddělení.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Velice mě zaujalo, že jste léčil i dětskou mozkovou obrnu.
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Profesor Hněvkovský se habilitoval na operační léčbu chabých obrn. Ještě před 2. světovou válkou se objevovaly epidemie obrny, které se nesmírně rozšířily okolo roku 1945 a ještě později, protože se děti většinou infikovaly při koupání v požárních nádržích, které zůstaly po dlouhou dobu v parcích a nikdo netušil, co to přinese. Přemýšlel jsem, co by se s následky této nemoci dalo dělat, a náhodou se účastnil výzkumu, při kterém mi jeden profesor pediatrie půjčil knížku, kde byly popsané základy léčení dětské mozkové obrny. První operace, kterou jsem si domluvil se šéfem Jedličkova ústavu, dopadla dobře a měli jsme z toho obrovskou radost. Děti, které se s dětskou mozkovou obrnou narodily, do svých deseti nebo dvanácti let nikdy nestály a jenom ležely v postelích, ani se neučily, jsme odoperovali a postavili je. Mnoho se jich pak naučilo chodit, začaly se výborně učit, jásaly z toho, že si mohou stoupat, že se mohou podívat z okna... Dodnes mi tito bývalí pacienti pořád píší, jak se jim daří, co dělají, kam se dostali, že se oženili, vdaly... Byl to pro ně hotový zázrak.
Ačkoli byla v 60. letech operace dětské mozkové obrny hereze, řada neurologů, třeba profesor Miloš Lehovský, najednou viděla, jak je to ohromné. Když jsem ale po revoluci působil opět na pražské klinice, docházelo k boji s rehabilitačními lékaři. Tehdy se z emigrace v Mnichově vrátil s velkou aureolou profesor Václav Vojta a tvrdil, že se děti s dětskou mozkovou obrnou operovat nemají. Ohradil jsem se s doklady a důkazy operačních výsledků. Nakonec se z našich různých kontaktů vyvinulo docela hezké přátelství a velmi intenzivní spolupráce. Dokázali jsme, že po absolvování rehabilitace, operační korekce a další rehabilitace jsou ty děti fantastické. A tehdy profesor Vojta otevřeně přiznal: „Přesvědčil jsem se, že operativa dětské mozkové obrny, pokud ji někdo ovládá a zná, je součástí léčení tohoto onemocnění.“ Bylo to takové moje malé vítězství nejen nad ním, ale především nad řadou dogmatických odpůrců operační léčby. Dogma do medicíny nepatří. Jak říkával profesor Hněvkovský: „Unius libri hominem timeo.“ (Bojím se „člověka jedné knihy“, tedy vzdělaného jednou knihou, jednou teorií nebo filozofií. Od té doby se to stalo úplnou „módou“ a dnes existuje spousta pracovišť, která dětskou mozkovou obrnu operují. Všem ortopedům jsem se snažil tyto operace vysvětlovat a vždycky jsem nabádal: „Kdo chcete, přijďte a já vás to naučím.“ Těch dětí mi prostě bylo strašně líto.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Podílel jste se i na vývoji ortopedických pomůcek...
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Spíše jsem vždy řešil nastalou situaci. Byl jsem vychován dobou. Výběr endoprotézy jsme nepřizpůsobili pacientovi, ale pacienta jsme museli „přioperovat“nebo „přisekat“ endoprotéze, kterou jsme měli k dispozici. Nikdy nezapomenu, jak k nám na kliniku na Karlovo náměstí přijel v roce 1979 profesor Peus ze Santa Barbary a učil nás operaci endoprotézy kolenního kloubu. A nás strašně překvapilo, že nepostrádal ani vibrační pilu, ani pneumatické kladivo, když se jiní lékaři ze zahraničí vždy divili, jak bez toho může klinika existovat. Potom jsme s manželkou, s ním a jeho manželkou seděli u večeře a já se ho optal, jak je možné, že tyto nástroje nepostrádal. Odpověděl: „Jsem na to zvyklý. Byl jsem dva roky ve Vietnamu a vím, co je to válečná medicína.“ Od té doby jsme říkali, že naše klinika je na úrovni amerického M. A. S. H. Fakt je, že jsem se nemohl neúčastnit na vývoji ortopedie. Mám za sebou nějaké nové přístroje, nové nástroje jako výkonné ohybače dlah, nový typ všemi směry modelovatelných dlah, především pro zlomeniny pánve, ale i klíční kosti, nebo jeden typ jamek u totálních endoprotéz. Také jsem vymyslel polyetylenové podložky pod krček endoprotézy, které byly pružnou oporou pro kost. Od svých pacientů vím, že se dodnes neuvolnily a fungují, což mě ohromně překvapuje. Používali jsme je v nouzovém stavu, když ještě nebyly různé délky krčků. Při úrazech se stávalo, že byla rozdrcená tak velká část horního konce stehenní kosti, že dodávané endoprotézy byly krátké. Abych náhradu nemusel stavět z cementu, musel jsem na něco přijít. Ve spolupráci s katedrou biomechaniky jsme dokazovali, že zatížení je symetrické na celý horní konec kosti. Byla to tedy velmi dobrá myšlenka, o které se dnes ani moc neví. Také jsem pracoval na výzkumu skobiček s tvarovou pamětí.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Váš otec vymyslel v rámci své specializace různé „vychytávky“. Používá se dnes ještě třeba jeho polyetylenový límec?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
PS: Už v podstatě ne. On tím nahrazoval určitý nedostatek v sortimentu implantátů. Než byl v té době v našich podmínkách vyvinut nějaký nový implantát, doplnil stávající svými nápady. Většinou byly patentované, ale patent přenechával technikům. Třeba ohýbač dlah. Nedávno jsem viděl podobný tomu, jaký on vytvořil před nějakými třiceti lety, v nabídce jedné renomované firmy. A on ho měl již tehdy, protože mu ho nějaký nástrojař udělal na koleně a stále se na klinice užívá. VS: Dnes už máme spoustu různých endoprotéz, každá je jinak dlouhá, každý krček má jinou oporu, je k dispozici obrovský výběr průmyslových vyrobků, což tehdy opravdu nebylo.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Po revoluci vás, pane docente, povolali z Kolína zpět do Prahy a působil jste jako přednosta Ortopedické kliniky 2. LF UK a FN Motol. Jakým operacím jste se věnoval v Motole?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Od luxace kyčelního kloubu po kostní a kloubní deformity, včetně prodlužování končetin. Díky obrovské praxi ze svého působení v Kolíně jsem to všechno uměl operovat, což považuji za své požehnání. Na klinice jsem hned od počátku zavedl necementované totální náhrady kyčelních kloubů, unikompartmentální a totální náhrady kolenních i jiných kloubů. Už v roce 1979 jsem například implantoval první TEP loketního kloubu.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * I vy jste se, pane primáři, dostal ze svého prvního působení v Příbrami do Prahy. Jak?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
PS: V roce 1993 jsem se na jednom kongresu potkal s tehdy ještě docentem, dnes profesorem Janem Bartoníčkem, který se mě zeptal, zda nechci nastoupit k němu do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde byla skvělá ortopedie. Z malé rodinné ortopedie jsem se tak ocitl na mohutné klinice, kde vládl přísnou rukou pan docent a kde mě čekala zcela odlišná práce. Byla hektičtější a pod větší kontrolou. On hlídal vše, vše sledoval a poprvé jsem se tam také setkal s tím, že se šéf snažil zavádět stejné postupy a stejné harmonogramy.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Myslíte si, že to bylo tím, že se jednalo o pražskou kliniku?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
PS: Ne, to bylo osobou profesora Bartoníčka, protože se snažil všechno „zaškatulkovat“. Rád vzpomínám na spolupráci s docentem Krbcem, docentem Stehlíkem a doktorem Váchalem, měli jsme možnost se setkávat i s profesorem Oldřichem Čechem, což bylo určitě hodně zajímavé a hodně jsem se na Vinohradech naučil.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Jaký byl přechod za otcem do Motola?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
PS: S otcem jsme měli dohodu, že až se toho hodně naučím na ortopedii a traumatologii na Vinohradech, přejdu k němu na dětskou ortopedii v Motole. Těšil jsem se na něco nového, zajímavého... Navíc jsem věděl, že Motol má nedostatek zkušených lékařů s dlouhou předchozí operační praxí a že bych mohl být platným členem týmu. Musel jsem nejprve absolvovat konkurz, což mě překvapilo, a po něm jsem se začal pod vedením otce věnovat neurogenní ortopedii. S lékaři z neurologie, s docentem Seemanem a doktorem Mazancem, a s primářem z rehabilitace doktorem Horáčkem jsme v roce 2002 vytvořili pracovní skupinu, která se věnovala CharcotověMarieově-Toothově chorobě, tedy deformitám na dolních končetinách kvůli perifernímu poškození nervů, což se dříve operačně neřešilo. Vyvinuli jsme metodu jak operovat CMT na chodidlech a už máme odoperovaných asi sto pacientů s touto vadou.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Věnoval jste se také dětské mozkové obrně?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
PS: Od otce jsem se učil operacím dětské mozkové obrny v celé šíři. Vždy jsem obdivoval jeho operační techniku, jeho přehled operovaných lokalit, jeho klid. Díky přechodu na dětskou kliniku jsem se účastnil operačního léčení vrozených vad a rázem se mi zásadně rozšířilo spektrum výkonů.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Jaké to bylo pracovat s otcem na jednom pracovišti?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
PS: Nástup na kliniku k otci nebyl vůbec jednoduchý. Byl na mě velmi přísný a kolegové vůči mně byli velmi nedůtkliví a nedůvěřiví. Prolomit bariéru, že nejsem protekční, chvíli trvalo. Myslím si, že vůbec není špatné, když se předává řemeslo z otce na syna, jako tomu bývalo dřív. Možná se to dnes už nedělá nebo se to asi nedaří ve všech případech stoprocentně, ale v mém případě to bylo určitě dobře. Hodně také záleží na tom, jak se k tomu oba dva, otec i syn, postaví. My si to hodně vyjasňovali. Já měl jiné názory a zkušenosti, takže naše komunikace často probíhala formou jakýchsi konzultací. Avšak s tím rozdílem, že když jdete na konzultaci za někým cizím, kterému na vás třeba ani moc nezáleží, nemusí vám ji dát nebo nedá takovou, jakou potřebujete. Kdežto konzultace s otcem a samozřejmě i s lékaři, kterým se věnoval, byla perfektní. Dostal jsem naprosto dokonalou informaci a to bylo to nejdůležitější. S otcem jsme řešili mnoho problémů, vyjasnili jsme si na ně názory... Vždycky tam pro mě byl, vždycky se mnou vše konzultoval.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * A vždycky jste se na všem shodli?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
PS: Po celou dobu mé lékařské praxe jsem spoustu věcí mohl probrat doma, zjistit názor táty, a i když mi říkal, že zkušenosti jsou „nepředatelné“, myslím si, že to, jak jsem si mohl často „osahat“ jeho názor, mi určitě v mé profesní cestě moc pomohlo. K některým věcem jsem ale nechtěl přistupovat jako dogmatik. Pokud jsem ho však náhodou neposlechl a viděl pak ty následky, pochopil jsem, že moje cesta byla slepá; že tak, jak jsem si to představoval, to nefunguje a že už není potřeba opakovat stejné chyby. Proč zkoušet něco nového? Ušetřil jsem si tak pár problémů. Nakonec jsem přijal a převzal vyzkoušené a uznal, že něco se prostě nemusí testovat a vyhledávat stále dokola. Naučil jsem se věci, které fungují, určitě není potřeba je zatracovat. A to nemá nic společného s moderními léčebnými postupy a technikami. Jakmile nějaká operace funguje úplně stoprocentně, má minimum komplikací nebo žádné, není třeba hledat místo ní nějaký jiný postup. A pravděpodobně by to tak mělo být i u implantátů. Vím, co od nich mohu očekávat, mají vychytané „mouchy“, dobrou historii, dobré výsledky, není důvod je měnit. VS: Pavel přišel na kliniku, když už uměl operovat, a to bylo strašně důležité. Všichni se potom na vás koukají jinak. V dnešní době přicházejí na kliniky lékaři, kteří ještě nic neumí. Když jsem v roce 1962 přišel na kliniku k profesoru Hněvkovskému, už jsem před tím čtyři roky operoval. Nastupoval jsem jako „vyoperovaný“ chirurg. Nehledě k tomu, že na klinice nebyla pouze ortopedie, ale ještě pořád se tam dělala i dětská chirurgie. Ošetřoval jsem spáleniny, apendicitidy, kýly, a to jen proto, že jsem to už všechno uměl z Náchoda. I když se chirurgie později oddělila, častokrát přicházel pan profesor se slovy: „Je tady kýla. Smetana, udělejte to, přece nebudeme volat chirurga. Vždyť to umíte.“ On sám byl ohromný obecný chirurg. Viděl jsem ho, jak bravurně řešil průstřely břicha v srpnu roku 1968, viděl jsem ho na několika místech resekovat tenké střevo...
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Medicína se stále mění, vyvíjí... Kde se v ní ocitl otec a kde je dnes jeho syn?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: My jsme byli taková klinická medicína, která diagnostikovala na podkladě příznaků, vyšetření, pozorování a pohovoru s pacientem. Dnes se diagnostikuje prostřednictvím přístrojů a všech možných zobrazovacích technik. I ta operativa se řítí kupředu. Začínají se dělat minivýkony. Já jsem ze staré školy. Velký chirurg - velký řez. I když jsem se snažil dělat také malé řezy. Za svou praxi jsem neudělal ani jednu operaci minitechnikou, protože s tímto způsobem nesouhlasím. Proč bych si měl přidělávat práci s nějakou technikou, ve které se neumím orientovat, když umím operovat normálním způsobem a vím, že při něm pacientovi žádnou škodu nenadělám. Dnes se například sázejí protézy do kolena na základě přístrojového měření. Zašroubují se tam dva „šrouby“, spojí se dráty s obrazovkou a vy vidíte, jak se koleno hýbe, kolik ještě chybí z úhlu, abyste to správně vysekla. To jsou věci, které jsem ani jednou nepoužil, protože by mě zdržovaly. Byl jsem zvyklý operovat rychle. Syn říká, že dělá všechno mnohem pomaleji než já. Dnes je tak dokonalá anestezie, že si to může dovolit. Kdežto já jsem pořád cítil povinnost, že musím být brzy hotový, protože pacient je po celou dobu operace v ohrožení života. V Kolíně jsme například při operativě DMO se symetrickým postižením končetin operovali „stereo“, na obou končetinách najednou. Naučil jsem to tam kolegy a sám jsem si to hlídal. Vznikl z toho obrovský léčebný obor. Operovali a srovnali jsme vždy všechno odzdola až nahoru v jednom sezení, aby se pacient mohl rovnou postavit a nebyl vícekrát pod narkózou a také několikrát uváděný do nějakých dalších bizarních poloh. PS: Dnes by měl být člověk minimálně dobrým uživatelem PC a měl by se dobře orientovat ve všech vyšetřovacích metodách, které k diagnostice pomáhají. Spolupracujeme s pracovišti zobrazovacích metod, necháváme si od jejich pracovníků vše vysvětlit u CT a magnetické rezonance a pak už jsme schopni si to odečítat sami nebo si porovnávat svůj nález s jejich. Samozřejmě je skvělé, že spolu se zdokonalováním přístrojů jsou nálezy mnohem přesnější a lepší. Zajímavé chvíle ale nastávají, když se vyskytnou třeba disproporce mezi operačním nálezem a popisem z magnetické rezonance. Musím vzpomenout na bonmot profesora Hněvkovského, který tatínek často mladým lékařům i studentům připomínal: „Rentgen je od toho, aby nás klamal.“ A ještě podobný od profesora Popelky: „Neoperujeme rentgenový snímek, ale pacienta.“ Takže - nová technika určitě ano, nová přístrojová diagnostika také ano, ale vždycky by tam měla být zpětná vazba na pacienta a nějaká spolupráce. Vedle moderních vyšetřovacích metod se v posledních letech vkládá počítačová technika i do operativy, nejnovější trend jsou navigované operace. Počítač kontroluje kroky lékaře a už existují i varianty, kdy celá operace probíhá ze vzdáleného centra. Ostatně robotizace se vlastně původně vyvinula pro armádu. VS: K výraznému technickému rozvoji v medicíně docházelo už v průběhu 60. let, což tehdy souviselo s poválečnou situací, s lety do kosmu... a zasáhl i do ortopedie.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: Ještě operujete, nebo jste pověsil řemeslo „na hřebík“?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: S velkými operacemi jsem skončil v létě 2009 a s malými o Vánocích. Zabývám se nyní úplně jinými věcmi a medicína rychle ujíždí. Vrátil jsem se ke svým koníčkům, především k historii a militariím. Sbírám spojenecké vojáčky ze 2. světové války, která je pro mne historickým vrcholem minulého století s těžkými následky pro naši historii a demonstrací neúcty k lidem, kteří bojovali za naši svobodu. Zároveň si zhotovuji i technické modely výzbroje. Snažím se vytvořit naši armádu z roku 1939, která neexistuje. Podařilo se mi stvořit naše vojáky, dragouny, francouzské, italské i ruské legionáře, vytvořil jsem obrněnou brigádu z Anglie a východní armádu. Modely z této historické doby sbírá i syn Pavel a jeho syn Honzík, zatímco vnučka Zuzanka se specializuje na dobu napoleonskou. A touto „nemocí“ byli kromě dalších částí široké rodiny postiženi i mí synovci, Martin a Vít, kterého můžete vídat coby historika v televizních pořadech o 2. světové válce.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * Loni jste obdržel státní vyznamenání. Jak dlouho dopředu jste o tom věděl?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Tušil jsem to už v roce 2008. Kancelář prezidenta republiky ale rozhodla, že ocenění získám až o rok později, v roce svých 75. narozenin.
2.6.2010 11:08:39
OTÁZKA: * A jaké jste měl při předávání pocity?
ODPOVĚĎ:
doc.MUDr.Václav Smetana,MUDr.Pavel Smetana,MUDr.Martin Smetana
VS: Ocenění mi ukázalo, že už jsem asi starý, když dostávám medaili za zásluhy. A pocity? Zvláštní, dvojí... Za prvé jsem si uvědomil, že jsem první vyznamenaný ortoped a za druhé mě napadla zvláštní vazba, která mě provázela celým životem. Byli jsme vychováváni tak, abychom vždy spojovali péči lékařskou a lidskou. Pokud ještě přidám aktivity pro sport tělesně postižených a to, že jsem vychoval řadu studentů a lékařů, tak se nakonec vše hezky pospojovalo. A také to vlastně bylo takto při obdržení vyznamenání řečeno. Důležité bylo, že jsem sám tělesně postižený, sám jsem se všechno musel naučit a sám jsem se dostal do stavu fyzické kondice, abych mohl ortopedii vykonávat. Ostatně profesor Hněvkovský byl velkým zastáncem toho, aby se postižení lidé, zvláště tělesně postižení, integrovali mezi zdravé. Už v době před 2. světovou válkou zakládal pověstné integrované skautské tábory. A mě používal jako vzor pro pacienty. „Podívejte se, pan asistent je tělesně postižený a co všechno dokáže,“ říkával, „tak se toho života taky nebojte!“
2.6.2010 11:08:39