Proto charakteristickým rysem moderního ošetřovatelství není již jen systematické hodnocení a plánovité uspokojování potřeb nemocných. Je žádoucí zabývat se člověkem jako celkem, protože lidský jedinec není souborem částí ani procesů, ale je bytostí holistickou s potřebami biopsychosociálními. Sociální izolace a opuštěnost mohou být příčinou vzniku negativních emocí a podílet se na zhoršení nemoci.
Malá retrospektiva
V prosinci minulého roku jsem v časopise Sestra publikovala kazuistiku popisující provádění ošetřovatelské péče podle konceptu Bazální stimulace u 39leté pacientky s dg. stav po intracerebrálním krvácení z aneuryzmatu. V průběhu hospitalizace se pacientka ze stavu coma vigile stala kontaktní, částečně pohyblivou, komunikující a došlo u ní i ke zřetelnému zkvalitnění jejího života.
Během hospitalizace bylo nutné aktuálně řešit nejen zdravotní problémy, ale také najít společensky přijatelný způsob, jak jí zajistit péči po propuštění. Edukovaná rodina pacientky byla nadšená z výsledků poskytované ošetřovatelské péče podle konceptu Bazální stimulace. Nakonec se celá rodina sama rozhodla, že si tetu Věrku vezmou domů.
Věrka je zase doma…
Byla jsem pozvána do soukromého bytu paní Aleny, kde nyní bydlí i Věrka. Obývací pokoj je útulný, atmosféru dokresluje moderní hudba.
Věruška leží v nemocničním lůžku. Vítám se s ní pozdravem, který doprovázím iniciálním dotekem. Radost dává najevo slovem „Jó“. Pak mi ukazuje svůj zlatý řetízek na krku a zvedá plegickou ruku, na které má dva náramky. Tuto situaci komentuje paní Alena: „Jsou to dárky, které Věrka dostala od rodiny.“ Paní Alena sedí na posteli u Věrky a povídáme si. Hovor se ubírá přirozenou cestou. V pokoji jsou také neteře Lenka a Karinka.
V průběhu hovoru paní Alena Věrku obsluhuje a ptá se jí, jestli chce napít, zda nepotřebuje přebalit … Reakce Věrky jsou poměrně složité. Z důvodů těžké poruchy řeči po mozkovém traumatu Věrka odpovídá pouze slovem ,,Jo“, ale paní Alena dobře ví, že správná odpověď je podle kývnutí hlavy. Ptám se, nakolik používají čepici, která byla Věrce doporučena pro pocit jistoty a bezpečí po dekompresi lebeční kosti. Alena vstává, jde ke skříni a ukazuje dvě nové čepice. „Jednu jsem uháčkovala a druhou upletla, aby si Věrka mohla vybrat. Večer jsem jí novou čepici nasadila, ale ráno měla na hlavě zase tu starou. Vyzkoušela jsem to opakovaně a neuspěla jsem.“ Tak Alena pochopila, že stará čepice je právě ta věc, která Věrce přináší pocit jistoty a bezpečí, její výběr respektuje.
Během hospitalizace jsem u pacientky Věrky prováděla auditivní stimulaci podle konceptu Bazální stimulace. Pouštěla jsem jí její oblíbenou hudbu a do taktu jsme vytleskávaly (výsledek byl monotónní zvuk). Nyní jsem ale svědkem toho, jak Věrka s hudebním doprovodem z CD zvládá podle svých možností i intonaci. Povídáme si s paní Alenou o tom, jak zvládá tak náročnou péči. Do hovoru vstupuje Lenka, která se mi svěřuje, že měla obavy, zda bude s tetou vycházet a jestli jí bude rozumět. Paní Alena se zmiňuje o proběhlé rodinné poradě, která se Věrky týkala: „Víte, musela jsem se zeptat na názor svých dcer a poradit se, zdali souhlasí s tím, aby u nás nemocná teta bydlela.“
Co rozhodlo o domácí péči?
Paní Alena rekapituluje: ,,Přemýšlela jsem a uvědomila si, jaké pokroky Věrka udělala v LDN Orlová. Jak se jí i nám zkvalitnil život. Sama mohu posoudit, jaký je rozdíl v péči v jiných nemocnicích. Viděla jsem Věrku plakat, když jsem odcházela z návštěv, a jediné, co pomohlo, byl termín a slib, kdy přijdu. Pro toto a mnoho dalšího jsem se po domluvě s rodinou rozhodla, že nechci, aby vynaložené úsilí jak ze strany Věrky, tak ošetřujícího personálu v LDN v Orlové šlo vniveč. Nechtěla jsem, aby v tomto zlepšeném zdravotním stavu ležela v domově důchodců anebo v ústavu …“ Dovolila jsem se paní Aleny zeptat, jestli se dostala do situace, kdy by si nevěděla rady.
Usmívá se a připouští, že ano. „Měla jsem obavy - například z přebalování - , ale pak jsem si řekla, že jsme přece lidi. Sama postupně zjišťuji, co všechno může přispět ke zlepšení péče o Věrku. Snažím se pokračovat v péči, která byla započata v LDN. Viděla jsem, jak je důležité vcítit se do druhého, věnovat pozornost jejím potřebám a nepovažovat Věrku za postiženou s jejími defi city. Zaměřit se na její zachovalé schopnosti a ty respektovat a podporovat. Letos v říjnu budu i já absolvovat základní kurz Bazální stimulace., který přednáší Mgr. Karolína Friedlová. Naše rodinné návštěvy mimo jiné řeší otázku, jak Věrce zpříjemnit a zkvalitnit život, aby si ho i v tomto stavu užila. Je důležité umět se zasmát i v nepříjemných životních situacích a vidět věci spíš z té lepší stránky, i když je to někdy velmi těžké,“ říká paní Alena.
Na konci návštěvy se s rodinou loučím a děkuji za to, že její členové s upřímností a pochopením pokračují v myšlence: ,,Je dobře pečovat o to, co zůstalo uchováno.“
SOUHRN
Autorka připomíná, že stěžejní pro zdraví člověka je nejen aplikace léků a léčebných procedur, ale také uspokojování jeho sociálních potřeb. Člověka chápe jako bytost holistickou a konstatuje, že opuštěnost a izolace vedou ke vzniku negativních emocí a podílejí se na celkovém zhoršení nemoci. Jako příklad kvalitního a odpovědného přístupu k těžce handicapované osobě uvádí kazuistiku paní Věrky, kterou si její rodina vzala do domácí péče, aby se o ni starala náročnou metodou bazální stimulace.
SUMMARY
A person requires not only administration of medication and treatments but also satisfaction of his psychosocial needs. The author sees person holistically and states that loneliness and isolation leads to negative emotions and contributes to disease exacerbation. On a case study of Mrs. Vera demonstrates a good and accountable attitude towards severely handicapped patient whose family took for her at home using challenging method basal stimulation.
O autorovi: Marcela Lišková, DiS (marcelaliskova@centrum.cz)