Kdykoli Rick Johnston opouští svou kancelář v budově Dětského fondu OSN (UNICEF), aby zkontroloval ruční čerpadla, potrubí a kruhové studny na bangladéšském venkově, bere si s sebou svůj „arzenátor“.
Tato pomůcka, jakási přenosná sada pro chemickou analýzu, dokáže zjistit, zda se ve spodní vodě ve vesnici nenachází nebezpečná koncentrace arzenu. Najde-li si tento prvek cestu do lidských orgánů, začne se v nich hromadit, což vede ke vzniku rakoviny.
V okrsku Murádnagar - vzdáleném asi tři hodiny jízdy od Dháky - je arzenem kontaminováno více než 90 % mělkých studní. Hlubší vrty tady nepřipadají v úvahu: hlouběji je voda příliš slaná.
Domácnosti v této části okrsku proto spoléhají na dar Nadace OSN: filtrační zařízení v hodnotě 4000 dolarů, které dokáže odstranit arzen a železo ze 2000 litrů vody denně. Kolem Ricka Johnstona se srocuje malý dav a sleduje, jak ve své soupravě míchá přefiltrovanou vodu ze zařízení s chemickým činidlem. Než arzenátor vynese ortel, uběhne dvacet minut.
Součet nesplněných slibů
V roce 1990 neměl podle OSN přístup k nezávadné vodě prakticky každý čtvrtý člověk. Do roku 2015 bude tato ostuda pouze poloviční - tedy pokud politici splní grandiózní sliby, které dali v sídle OSN v New Yorku v září roku 2000.
Příslušné závazky, které zahrnují mimo jiné omezení chudoby a hladu na polovinu, přístup ke vzdělání pro všechny děti na světě, zastavení šíření nemocí a záchranu matek a jejich dětí před předčasnou smrtí, byly shrnuty do osmi Rozvojových cílů tisíciletí (RCT). 7. červenec je oficiálním datem na půli cesty mezi vyhlášením cílů a jejich předpokládaným splněním v roce 2015.
Členské země OSN však umí cíle lépe formulovat, než je plnit. V roce 1977 v argentinském Mar del Plata vybídl svět sám sebe, aby do konce 80. let minulého století zajistil každému člověku nezávadnou vodu a kanalizaci. V roce 1990 OSN
tuto výzvu obnovila a prodloužila termín do konce století.
V roce 1978 v Kazachstánu, ve městě, které se nyní jmenuje Almaty, vlády přislíbily do roku 2000 „zdraví pro všechny“. V roce 1990 v thajském Jomtienu zase žádaly základní vzdělání pro každého do konce tisíciletí, aby o deset let později tento cíl odsunuly na rok 2015.
Kevin Watkins, vedoucí týmu autorů každoroční Zprávy o lidském rozvoji OSN, vyslovil obavu, že sliby, které OSN tak snadno razí, se mohou stát „znehodnocenou měnou“. V létě roku 2005, kdy vrcholila kampaň za to, aby se „chudoba stala minulostí“, se pouze 3% Britů domnívala, že svět splní cíl pro rok 2015 - snížit na polovinu počet lidí žijících z prostředků nižších než jeden dolar denně.
Trochu optimismu v číslech
Takový fatalismus je však právě tak neopodstatněný jako přehnané uspokojení. Svět dosahuje v boji proti chudobě nevídaných úspěchů. Díky zázračnému růstu v Číně a Indii bude první cíl nejspíš splněn. V roce 1990 žilo téměř 32 % lidí v rozvojovém světě z méně než jednoho dolaru denně. V roce 2004 to bylo 19,2 %. Do roku 2015 by se tento podíl měl snížit pod 16 % (viz tabulku Polovičatá opatření v snižování chudoby).
Jestliže však takový pokrok zavdává důvod k optimismu, cíle samotné vyvolávají skepsi. Jejich smyslem je přeměnit chvályhodnou touhu ve kvantifikovatelné závazky, podle kterých je možné hodnotit vlády. Avšak od roku 1990 pouze 57 ze 163 rozvojových zemí spočítalo své chudé více než jednou. Devadesát dva států je nespočítalo vůbec.
Svět slíbil, že do roku 2015 zastaví šíření malárie. Celkový počet obětí této nemoci však není znám. Kvůli sledování čtvrtého a pátého cíle, snížení míry úmrtnosti matek a dětí, chce OSN procházet data z úmrtních listů.
Na mnoha místech však neexistují nemocnice, nemluvě o nemocničních záznamech. OSN místo toho spoléhá na průzkumy, které zachytí v dotyčné zemi přibližně 5000-30 000 lidí jednou za pět let. V takovém průzkumu jsou sourozenci dotazováni, zda některá z jejich sester nezemřela při porodu. OSN však naříká nad tím, že výsledné odhady nejsou dost přesné na to, aby umožnily sledovat vývoj nebo jednotlivé země smysluplně porovnávat.
Problém Afrika
I číselně vyjádřené cíle jsou nahodilé a nepředstavují ani zdaleka výčet toho, co je v každé jednotlivé zemi proveditelné. Čína například snížila chudobu zhruba na polovinu ve srovnání s rokem 1990 již v době, kdy byl v roce 2000 tento cíl stanoven. Oproti tomu subsaharská Afrika nesplní žádný z cílů. Ty zůstávají tak vzdálené, že nemohou sloužit ani jako světlo naděje na obzoru, ke kterému je možné směřovat.
I když se míra extrémní chudoby v Africe snížila z odhadovaných 46 % v roce 1999 na 41 % v roce 2004, stále ještě se zdaleka nepřibližuje k cíli 22 % stanovenému pro rok 2015. Africký region nadále trápí hlad a podvýživa: Podíl podvyživených dětí mladších pěti let se snížil jen nepatrně, z 33 % v roce 1990 na 29 % v roce 2005. Navzdory dramatickému zlepšení nesplní Afrika ani cíl poskytnout všem dětem základní vzdělání: podíl dětí v lavicích se zvýšil z 57 % v roce 1999 na 70 % v roce 2005.
Afrika zaostává částečně proto, že příliš rychle roste počet jejích obyvatel. Ve venkovských oblastech mají ženy v průměru alespoň šest dětí, čímž se počet obyvatel s každou novou generací zdvojnásobuje. V důsledku toho stoupají v Africe absolutní čísla rychleji než procenta.
Školy navštěvuje o mnoho milionů více dětí než dříve, zároveň ale roste i jejich celkový počet. Podle OSN v roce 1990 žilo v Africe 237 milionů dětí mladších 14 let, dnes toto číslo činí 348 milionů a předpokládá se, že v roce 2005 překročí 400 milionů. Nakolik je při takovém růstu všeobecná školní docházka vůbec realistická?
Začněte tam, kde jste
Přesto je stále ještě možné mnohé vykonat, i když ne rychlostí, jakou cíle předpokládaly. Vezměme si například Mali. Očekávali bychom, že tento vnitrozemský stát, rozprostírající se v oblasti Sahelu a Sahary, bude z hlediska rozvoje jednou z nejméně slibných zemí na světě.
Na indexu lidského rozvoje OSN se nachází na třetím místě od konce (175. místo), jen těsně před sousedním Nigerem a chudou Sierrou Leone. A přesto se západní vlády a rozvojové agentury, nemluvě o Libyi, Islámské rozvojové bance a Číně, do Mali hrnou s velkými nadějemi a spoustou peněz.
Čím to, že Mali vzbuzuje takové očekávání, zatímco například nedaleká Nigérie a Guinea vyvolávají pouze pocit marnosti? Mali má vládu, v jejímž čele stojí Amadou Toumani Touré („ATT“, jak mu říkají sami Malijci), a ta věnuje většinu svých omezených zdrojů na takzvaný „boj proti chudobě“, místo toho, aby je vyplýtvala na tretky pro držitele vysokých funkcí. Malijci si váží Tourého úsilí a nedávno ho opětovně zvolili na druhé období.
Jeho úsilí bylo odměněno i zájmem dárců. Mali je jednou z pouze pěti afrických zemí, které splňují všechny zásady správného vládnutí a správy stanovené americkým Účtem výzvy tisíciletí (Millennium Challenge Account, MCA). Díky tomu Mali získá během příštích pěti let jen z prostředků MCA 460 milionů dolarů, což je pro zemi se státním rozpočtem ve výši jen asi pouhých 1,5 miliardy dolarů obrovská částka.
Jakým způsobem hodlá Touré tyto prostředky utratit? Vláda Mali si jako prioritu stanovila zemědělství a rozvoj infrastruktury. Vedoucí jejího programu pro snížení chudoby Sékouba Diarra zdůrazňuje, že vláda usiluje především o zvýšení hospodářského růstu a nechce se ve snaze o vyzdvižení lidí z chudoby spoléhat pouze na zahraniční pomoc.
Doufá, že větší míra mechanizace a zavlažování umožní 3,5 milionu malijských zemědělců dosáhnout soběstačnosti a pěstovat daleko více plodin než jen tradiční bavlnu. Vláda přesvědčila dárce, aby věnovali významné částky právě do tohoto typu rozvoje.
Například MCA financuje zavlažovací projekt v Alatoně pokrývající 16 000 hektarů, což představuje téměř 20procentní nárůst rozlohy půdy odolné proti dlouhotrvajícímu suchu, kterou má Mali k dispozici.
Kanály a silnice
V pouštní zemi je zavlažování pravděpodobně tou nejdůležitější zbraní v boji proti chudobě a výsledky jsou viditelné v odlehlých vesnicích v okolí pouštního města Timbuktu.
V posledních letech tady vesničané prošli školením o tom, jak stavět zavlažovací kanály, které zachytí povodňové vody z mohutné řeky Nigeru protékající téměř celou zemí. Tento týden, těsně před příchodem dešťů, končí obyvatelům zdejší vesnice Adina Koira tříměsíční dřina, kdy společně vystavěli svých 5 km zavlažovacích kanálů. Na zavlažované půdě mohou pěstovat tradiční plodiny jako bavlnu a rýži, ale nově také rajčata a cibuli.
Navíc mají zatím možnost nakupovat hnojiva a semena dotovaná z rozvojové pomoci. Některá tato zavlažovací díla jsou tak úspěšná, že vesničané obrátili obvyklý směr migrace.
Lidé, kteří odešli do hlavního města Bamaka nebo okolních zemí jako Pobřeží slonoviny či Niger, se nyní vracejí do vesnic, aby se mohli podílet na novém podnikatelském nadšení, když už třeba ne na faktické prosperitě. Jeden muž shrnul zkušenost mnoha vesničanů ze Sahelu, když prohlásil, že bez zavlažovacích projektů „by tu už dnes nikdo z nás nebyl“.
Existuje dokonce naděje, že se Mali s pomocí vody z Nigeru stane nakonec obilnicí západní Afriky.
Zemi by prospělo, kdyby měla lepší přístup na evropské a americké trhy. Aby se však taková přání mohla naplnit, potřebuje Mali silnice a fungující dopravu. Země například produkuje skvělé hovězí. Jak ale říká jeden pracovník OSN: „Dobytek není možné hnát 2000kmna trh. To by z něho zbyly jen kostry.“
Během čtyřměsíčního období dešťů spolu nemohou obchodovat ani vesnice vzdálené od sebe pouhých 20 nebo 30 kilometrů. Proto dárci jako Evropská unie a Čína budují silnice a Američané modernizují mezinárodní letiště.
Dárci nyní přispívají asi jednou pětinou do státního rozpočtu Mali. Cizinci pomáhají rádi, protože věří, že darované peníze nikdo nezneužije. Navíc se zdá, že institucionální rámec programu pro zmírnění chudoby je pevně ukotvený a nezvratný, ať již se s ATT stane cokoliv.
Sékouba Diarra věří, že nakonec i Mali dosáhne cíle a sníží počet chudých lidí na polovinu. Nebude to sice v roce 2015, ale snad již v roce 2025.
Zajištění cílů
Takový pokrok těší, ale neuspokojuje zastánce programu RCT, jakým je například Jeffrey Sachs, zvláštní poradce OSN a neúnavný propagátor stanovených cílů. Lidé jako on se nechtějí vzdát vysokých ambicí, argumentují tím, že cíle se podobají lidským právům, jsou to závazné povinnosti, které nesnesou žádný kompromis.
Z tohoto úhlu pohledu je možné vyjmenovat potřeby rozvojového světa, vyčíslit náklady na nejlevnější způsoby jejich uspokojení a nakonec vystavit účet. Bohatému světu pak zbývá jen zaplatit, aby ministerstva zdravotnictví a školství
chudých zemí mohla dělat svou práci. Takový způsob uvažování projektantů RTC zní lákavě.
Je to mocná směsice inspirace (záchrana životů a poskytování vzdělání jsou v našich silách) a obviňování (proč to tedy bohatý svět nedělá?). Je to ale také zavádějící idea. Ať již jsou tyto cíle jakkoliv chvályhodné, nesprávně vedou lidi k tomu, aby o rozvoji uvažovali jako o „technickém problému“, jak to nazvali Lant Pritchett (v současné době působící na Harvardově univerzitě) a Michael Woolcock (ze Světové banky). Úkolem je nalít peníze do jednoho konce potrubí, a pak na druhém konci spočítat studně a počet dětí zapsaných ve škole.
Některé povinnosti vlády lze skutečně přenechat technokratům. Zrušení cel nebo stabilitu měny nejlépe zvládne „deset chytrých lidí“, tvrdí oba autoři.
Jedním takovým člověkem byl i sám Jeffrey Sachs, který dokázal zastavit roztočenou spirálu hyperinflace v Bolívii, což byl triumf, který ho poprvé proslavil. V Africe ale se v současné době taková monetární patálie omezuje pouze na Zimbabwe. Jinde se inflace snížila z průměrných 17 % v roce 2000 na 7 % v minulém roce.
Jiné úkoly, jako například výstavba silnic nebo očkování proti spalničkám, závisí na úsilí daleko většího počtu lidí. Tito pěšáci však nemusí provádět složité odhady nebo úsudky a jejich produkci (kilometr silnice, píchnutí injekce) lze snadno spočítat. Očkovací kampaně a budování infrastruktury se nabízejí jako rutinní programy, které je možno rozvinout a „zvětšit“, často za přispění zahraničních fondů. Mezinárodní úsilí v boji proti spalničkám pomohlo snížit počet úmrtí na tuto nemoc v Africe z 506 000 v roce 1999 na 126 000 v roce 2005.
Role pěšáků
Většinu stanovených cílů však tímto způsobem splnit nelze. Má-li nějaká země poslat do lavic všechny děti a uchránit kojence a matky před předčasnou smrtí, potřebuje mobilizovat tisíce učitelů, zdravotních sester a porodních asistentek,
kteří všichni musí projevovat zájem, pracovat se zápalem a uplatňovat zdravý rozum.
Takové odhodlání se nedá snadno koupit nebo importovat, snad s výjimkou vzorových Vesnic tisíciletí provozovaných Jeffrey Sachsem, které v několika působivých exemplářích existují také v Mali. Pro takové experimenty ale bývá typická notoricky slabá úměra mezi výdaji a dosaženými výsledky.
Konečný úspěch snažení tak nezávisí na polních maršálech typu Jeffreyho Sachse, ale spíše na pěšácích, jako je Rita Dana, pomocná zdravotní sestra a porodní asistentka v okresu Bardhaman v Západním Bengálsku, která trpělivě vyšetřuje více než 60 těhotných žen denně z okruhu přibližně tří kilometrů.
Ženy si stěžují na bolest břicha, zvracení, oteklé nohy, což jsou nejspíš příznaky nebezpečně vysokého krevního tlaku. Zdravotnice, jako je Rita, přicházejí do práce, i když jsou venku záplavy „až po kolena“, říká Mohammed Hossain, konzultant UNICEF. Přesto možná až čtvrtina podobných ordinací bude ve chvíli, kdy jich bude nejvíce zapotřebí, právě zavřená.
Lékařský rychlokurz
Čím kvalifikovanější lékař, tím je větší pravděpodobnost, že vezme nohy na ramena. Okresní nemocnice v bangladéšském Matlabu se může pochlubit operačním stolem, lampou, kyslíkovou bombou a anesteziologickým přístrojem, které jsou všechny označeny cedulkou, že se jedná o dar EU.
Přístroje se lesknou novotou, částečně proto, že je nikdo nepoužívá. Co naplat, že se podařilo vyškolit několik chirurgů a anesteziologů, když se ani jednoho nepodařilo udržet. „To byste jim museli u hlavy držet pistoli, jinak tu doktoři nezůstanou,“ říká Shams Arifeen, výzkumný pracovník Mezinárodního centra pro výzkum průjmových onemocnění v Bangladéši.
Řešením není ani dvojnásobný plat, protože v soukromých praxích si vydělají pětkrát až desetkrát tolik. Kromě toho odborní lékaři chtějí, aby jejich děti mohly chodit do školy v Dháce, nikoli v nějakém bangladéšském zapadákově.
Jedním z možných řešení je přeměnit lékařské umění na jakýsi rutinní program. Před chatrčí nedaleko nemocnice vyšetřuje mladá žena dítě trpící zápalem plic a průjmem, s krví ve stolici.
Při stanovení diagnózy se řídí vývojovým diagramem, který nedává příliš prostoru pro vlastní úvahy. Žena je jedním z přibližně 4500 obyvatel vesnic, kteří absolvovali jedenáctidenní školení v rámci programu nazvaného Integrované řízení dětských onemocnění (IMCI).
Protokoly IMCI jsou skvělým nivelizačním nástrojem: bangladéšští sociální pracovníci se jimi mohou řídit stejně přesně jako kvalifikovaní brazilští lékaři a dojdou k podobným lékařským závěrům.
Lékaři a pomocný zdravotnický personál představují jednu množinu problémů, pacienti a klienti pak druhou. Pracovníci programu IMCI například nemohou počítat s tím, že se všichni budou řídit jejich radami.
Farida Yesmin radí mladé
matce, která čeká čtvrté dítě, že musí odpočívat a nesmí zvedat těžké nádoby s vodou. Její sousedka, která oknem nakukuje dovnitř, má jiný názor - mně práce nikdy neuškodila, prohlašuje.
Zákazník nemá pokaždé pravdu
Vesničané si myslí, že tři, nebo dokonce čtyři dny porodních bolestí jsou u prvorozeného dítěte normální, říká Farida Yesmin. Někteří z nich také viní z bolesti hlavy a křečí zlé duchy.
Studie zveřejněná bangladéšským institutem ICDDR,B, zabývajícím se průjmovými onemocněními, uvádí znepokojivý katalog takových omylů. Těhotným ženám se někdy tvrdí, aby jedly méně než normálně, protože prý prázdný žaludek zajistí více místa pro růst dítěte. Je tradicí, že porodní báby kopnou matku do pasu, aby se porod urychlil.
Pověry však nejsou jedinou konkurencí zdravotníků. Dobře zásobení šarlatáni v soukromém sektoru ochotně dávají lidem, o co si řeknou (převážně léky), i když to třeba nepotřebují. Jeden vládní zdravotník, jehož stůl stojí v dešťové vodě zatékající střechou, přiznává, že někdy předepíše vitaminové tabletky jen tak, protože pacienti nechtějí odejít s prázdnýma rukama.
Snahy o vyřešení neutěšené situace chudých lidí se někdy setkávají s nepochopením jich samých. Například v roce 1980 OSN vyhlásila, že následujících deset let bude „desetiletím hygieny“. V Indii se vláda rozhodla zlepšit hygienické podmínky ve vesnicích, kde lidé stále konali potřebu u řek a pod stromy.
Kontaminovaná voda byla příčinou nesčetných úmrtí v důsledku průjmových onemocnění. Řešení bylo nasnadě: záchod se zděnou kabinkou, deska na přidřepnutí a dvě jámy. Vláda stanovila rozpočet a začala s výstavbou.
Bohužel sami vesničané se s výzvou OSN neztotožnili. Raději chodili konat potřebu v obezřetné vzdálenosti od místa, kde jedli a spali. Kromě toho taková procházka pomohla útroby vyčistit. Takže vládní stavební program jako iniciativa pro zlepšení hygieny totálně selhal. Záchod byl jako jediná betonová stavba v mnoha domácnostech používán k uskladnění obilí, chovu slepic, nebo dokonce jako místo pro domácí oltářík, říká Čandí Dey z kalkatské charitativní organizace Ramakrishna Mission.
Na konci osmdesátých let minulého století si pracovníci misí UNICEF uvědomili, že nedokážou vyřešit hygienické problémy, pokud nejdříve nevyvolají zájem. Informace se šířily písněmi, slogany i promítáním diapozitivů, záležitost se řešila na veřejných shromážděních.
Čandí Dey popisuje, jak kapal před očima vesničanů fekálie do sklenice s vodou. Když z ní lidé odmítli pít, pracovníci mise je upozorňovali na to, že takovou vodu konzumují denně z rybníků a řek, kde někdo konal potřebu, a to dokonce i v okamžiku, kdy se ostatní koupali a vyplachovali si ústa.
Nevládní organizace, které jsou zvyklé na roli milosrdných samaritánů, musely zvládnout triky marketingu. Nabídly lidem provizi za to, že přesvědčí své sousedy, aby si koupili záchod. Jeden člověk navštívil potenciálního klienta celkem 13krát, než uzavřel smlouvu.
Výnosy z prodeje pomohly uhradit provozní náklady „venkovských hygienických center“, která zaměstnávala chudé lidi vyrábějící celý sortiment cenově dostupných toalet (mozaikové nebo keramické mísy; bambusové stěny nebo cihlové zdi; s jednou jámou nebo se dvěma). Nyní, jak říká jeden spolupracovník mise, „to již není program, je to hnutí“.
Vláda se k této kampani brzy připojila - v letech 1993-94 malou dotací a v roce 2003 prezidentskou cenou pro vesnice a okresy, které mohou prokázat, že jsou nirmal neboli bez poskvrny.
V Západním Bengálsku, kde akce začala, mají nyní více než dvě třetiny venkovských domácností přístup k toaletě. Některé okresy ovšem stále zaostávají. M. N. Ráj, vysoký státní úředník, přisuzuje vinu za neúspěch nízkým ambicím a netečným politikům.
Lokální politika
Trik spočívá v naostření loktů a posílení moci chudých lidí tak, aby sami žádali, co potřebují, a dostali, co žádají. Například nedávná zpráva bangladéšské pobočky světové banky o Rozvojových cílech tisíciletí nešetří chválou na úsilí zdravotnické charitativní organizace Ganašasthája Kendra (GK), která původně vznikla jako polní klinika pro raněné v bangladéšské válce o nezávislost.
Tato skupina věří v potřebu „kreativního napětí“ mezi chudými a úředníky, kteří jim mají sloužit. Kdykoli někdo v nějaké vesnici zemře, provedou její lidé veřejné ohledání těla. Cílem není rovnou někoho obviňovat (přímou konfrontací by si znepřátelili vládu), ale prostě připomínat státním úředníkům, že jejich práci někdo sleduje a že ti, kteří své povinnosti neplní, budou pojmenováni a zostuzeni.
Mohou však dárci podporovat takovýto typ živelné místní politiky? V nabídkách pomoci se to nyní slovem „komunita“ jen hemží. Skeptikové argumentují, že dárci si vyčarují „komunity“ tak, aby vyhovovaly jejich projektům a načasování, i když třeba žádný takový organický politický celek neexistuje. Dále mají obavy, že předání kontroly obyčejným lidem může způsobit, že se pomoc dostane do rukou místní mafie.
Možná, že dárci mohou nanejvýš doufat v samovolný vznik nějakého účinného systému správy a poté jej podpořit. Například Mali došlo v decentralizaci vlády dál než jakákoli jiná africká země. V roce 1991 měla tato země 18 místních komunit, nyní je to 702.
V mnoha z nich lidé nyní skutečně platí místní daně a vidí, do jakých škol nebo zdravotních středisek byly vybrané peníze vloženy. Alexander Newton, šéf organizace USAID v Mali, která pomáhá ve 155 komunitách školit nové místní administrátory, tvrdí, že „spravování peněz na místní úrovni je obvykle mnohem odpovědnější“.
Voda nemá být zadarmo
V Bangladéši jsou domácnosti často žádány, aby za filtry, které z jejich vody odstraňují arzen, něco málo zaplatily. Za těmito poplatky nestojí chamtivost.
Jejich cílem je spíše proměnit oběti ve vlastníky. Finanční příspěvek je důkazem toho, že domácnost podporuje projekt, který pomáhá zajišťovat údržbu filtru. Halima za filtr zaplatila 300 taka (4,30 USD). Nyní by se ho nevzdala ani za 5000.
V Západním Bengálsku jdou vesnice ještě o krok dál.
Kvůli každé studni nebo pumpě svolávají vodní výbor. Tyto výbory vybírají poplatky za pravidelné testování kvality vody v laboratořích vybudovaných v hygienických centrech. Ne všude se takové výbory udržely. Každý by chtěl, aby za údržbu studny platil někdo jiný. Bez těchto výborů však vesnice zůstanou navždy závislé na externích odbornících poskytovaných vládou, UNICEF a podobně.
Výsledek testu, se kterým Rick Johnston započal na začátku našeho článku, je hotový za dvacet minut. Testovací papírek se zbarvil do hrozivého okrového odstínu, což znamená, že ve vodě je až čtyřikrát více arzenu, než je přípustné. To však pana Johnstona nechává klidným.
Granule ve filtru zřejmě jednoduše překročily svoji životnost. Problém bude odstraněn za pár dní a zjištěná koncentrace arzenu je nebezpečná, teprve když jsou jí lidé vystaveni dlouhé roky. Ale zatímco si děti horlivě plní kontaminovanou vodou své nádobky kolši, nelze se ubránit pocitu, že od snadných slibů daných před sedmi lety je k jejich naplnění ještě daleko.
Respekt
