S tahákem příštích parlamentních voleb, hitem v barvě ODS - s osobními účty ve zdravotnictví - se prezentoval nedávno v Hospodářských novinách senátor Tomáš Julínek.
A bystře v nich argumentoval nizozemským příkladem. Tam tuto spásu financování zdravotnických systémů - původně myšlenku ODS, jak se můj stínový kolega nezapomněl pochlubit, nyní zavádějí.
Taktně už ale zamlčel, že samotným Nizozemcům, ba značné části jejich zdravotnické veřejnosti, se tento nápad natolik nelíbí, že kvůli tomu vykročili už i do ulic. Budiž v této souvislosti chvála redaktorům zmíněného listu, že v rámci objektivní informace tento fakt sami uvedli.
Nepřijatelný trh
Tomáš Julínek také nezmínil, že současný nizozemský systém zdravotní péče je velmi specifický. Našemu se navíc nepodobá, a proto jsou jakékoliv paralely zavádějící.
Nizozemci potřebují dosud roztříštěný systém, jehož část je veřejné zdravotní pojištění pro přistěhovalce a chudé, část soukromá a část připomínající národní zdravotní službu, sjednotit. A chtějí vyzkoušet, zda nový sjednocený systém bude lepší.
Jedná se tedy o experiment a o tom se samozřejmě nikdy neví, jak dopadne.
Nejdůležitější je ale sama filozofie osobních účtů, institutu, jehož zavedením se má do zdravotnictví dostat více „odpovědnosti občanů za své zdraví i peníze“.
A především „výhody volného trhu“. Obojí je přitom pro mne osobně jen dost málo, i když v různé míře, přijatelné. Či spíše nepřijatelné. Vůbec, ona slova, sama pojmologie, výrazy a sousloví působí na mě velmi prázdně.
Vždyť třeba „odpovědnost za své zdraví i za své peníze“ pociťovaná občanem současně, tedy naráz, je nejen do jisté míry protimluv, ale i nezáviděníhodný psychický stav, který se nutně musí na postiženém jedinci negativně projevit.
V případě „výhod volného trhu“ podotknu snad jen - řečeno s cimrmanology - že obecně vím, že jsou, i když… nepřevažují. Nad nevýhodami téhož, pochopitelně, mezi něž lze počítat například velmi nejisté osudy takových lidí, kteří se buď již narodí nemocní, nebo během života získají onemocnění chronické a dlouhodobé.
V této souvislosti se u nás třeba rádo zapomíná na fakt, že je tu na 600 tisíc občanů postižených diabetem, že ročně přibývá na 50 tisíc lidí s postiženími po mrtvicích či úrazech, zkrátka, že jsou tu statisíce lidí předem a na dlouho znevýhodněných.
Systém osobních účtů je, jak kolega Julínek vysvětluje, založen na klasickém pojišťovnictví a na úvaze občana, jak veliké peníze do svého zdraví investuje. To už se samo o sobě značně příčí mému chápání pojmů „zdraví“ a „péče o zdraví“. Vždyť zdraví samo je cosi tak neuchopitelného, ba skoro až éterického…
Každému stejně
Zdraví prostě podle mne není věc. Jistě, vyčíslit se dá protéza, kardiostimulátor nebo šroub do kosti. Vyčíslit se dá bypass i stent. Jde o výrobky, které mají nějakou výrobní cenu a pak, samozřejmě, i cenu tržní. Ale je etické prodávat za tržní cenu něco, co přímo souvisí s potřebou přežít?
V této a v řadě dalších otázek podobného typu se asi s ortodoxními pravicovými vyznavači trhu nikdy neshodnu. Myslím si totiž, že k životně důležitým věcem by všichni lidé měli mít přístup rovný.
ODS sice tvrdí, že - v případě osobních účtů - dvě třetiny pojistného zůstanou pojišťovnám na léčbu drahých nemocí a třetinu budeme moci podle vlastního rozhodnutí použít na přímé platby za běžná vyšetření nebo na lehčí nemoci či zákroky, ale budou nám ty peníze stačit?
Jistě, můžeme si vkládat peněz víc, ale kdo na to bude mít? Za nejchudší má - podle ODS - připlácet stát, ostatní si mohou připlácet tolik, kolik… mohou. Mám za to, že by na tom byly nejvíc bity nejširší vrstvy - nespadly by do kategorie těch, za něž by připlácel stát a samy by si do systému mohly vkládat jen omezené množství financí. Kde zůstane idea rovného přístupu ke zdravotní péči?
Rovný přístup ke kvalitní zdravotní péči je podle mne přesně to, co osobní účty neumožňují. A to i přesto, že i ony by, jak slibuje Modrá šance, byly státní mocí regulovány. Ne sice ony účty samotné, ale onen osobní podíl ze zdravotního pojištění, teď už nikoliv čistě veřejného a solidárního.
Laik bude chtít ušetřit…
Myšlence osobních účtů se ale dají vytknout i možná méně zásadní věci než omezení rovného přístupu ke zdravotní péči. Ani ony totiž nemusejí být vůbec ničím převratným, pokud jde o finanční ozdravení našeho systému zdravotní péče.
Příklad? Obyčejná bolest v krku, s níž se nepůjde k doktorovi, protože by nám to čerpalo peníze z našeho osobního účtu. Nemocný bude svoji situaci řešit aspirinem, nevšimne si při tom - je to laik - že zanedbává streptokokovou angínu, ta mu posléze poničí srdeční chlopně a následná léčba bude stát statisíce.
Už ovšem z té části veřejného zdravotního pojištění, kterou disponuje pojišťovna. Myslím, tedy, že zde nějak velké zlepšení hospodaření s penězi opravdu nehrozí. A to jsem teď odhlédla od zdravotních rizik, která by osobní účty bezesporu přinesly…
Smyslem mé koncepce, která byla nedávno Vládou ČR přijata, je naopak rovnocenný přístup ke kvalitní zdravotní péči pro všechny občany. Je to princip, který každému dá stejnou šanci prožít svůj život plnohodnotně. Je to systém, který apriori zakládá na udržení sociálního smíru. Pro to, abychom zastavili tvorbu deficitu ve zdravotnickém systému, u nás stačí neplýtvat prostředky do něj vkládanými.
Ať už tím, že budeme dbát na racionální farmakoterapii, nebo zjednodušeně řečeno - nebudeme coby zdravotníci hamižní a nebudeme posílat pacienta na tři vyšetření (když víme, že stačí jedno), jen abychom pro sebe získali od pojišťoven co nejvíce peněz. Ostatně, jestli se nemýlím, je takové chování obsaženo v přísaze, kterou skládá každý lékař.
Rakouský příklad
Nehledejme tedy řešení našich potíží v tom, co jiní odmítají. Podívejme se spíš než do Nizozemska na to, jak vedou zdravotnictví obecně velmi opatrní Rakušané. Rakouské zdravotnictví je příkladem uplatnění sofistikovaných metod plánování v podmínkách sociálně-tržní ekonomiky.
Rakouské zdravotnictví je hospodárné při využívání veřejných zdrojů a zajišťuje spravedlivou dostupnost zdravotní péče pro všechny, kteří ji potřebují. Rakouské zákony stanovují při nakládání s veřejnými prostředky ve zdravotnictví vyrovnané hospodaření jednotlivých zdravotnických zařízení a následně systému jako celku, na které bedlivě dohlíží Nevyšší účetní dvůr.
Čili - v Rakousku funguje solidarita a přitom jde o zdravotnictví, které principiálně není deficitní. Je dokladem toho, že do některých oblastí uspokojování lidských potřeb se úplně všechny výhody volného trhu obávají pustit i země, které ze sympatií ke „komunistickým metodám“, z nichž bývám obviňována, určitě podezřívat nelze.
Milada Emmerová, ministryně zdravotnictví, Hospodářské noviny
REAKCE ČTENÁŘŮ Zdraví.Euro.cz
MUDr.František Trkan
Zajímalo by mně jakou, či kterou lékařskou přísahu má autorka článku na mysli. Každá naše univerzita má totiž text lékařké přísahy jiný. Chci doufat, že nemá autorka na mysli přísahu Hipokratovu, na kterou se u nás nepřísahá a nikdy nepřisáhalo.
MUDr. Karel Tejnora
„Myslím si totiž, že k životně důležitým věcem by všichni lidé měli mít přístup rovný.“ To je věta paní ministrové - pokud by to mělo platit, je nutné definovat ty životně důležité věci. Tedy jsou lázně, zdravotní doprava, rehabilitace, životně důležité složky systému ? Asi ne. Tak je vyškrtněme, dejme do přímé platby, nebo připojištění a je po problému s českým zdravotnictvím. Ale tohle paní ministrová neudělá. Tak at nemluví.