Ota Buzický - Český doktor léčil v Súdánu černochy z kmene Dinka

11. 4. 2007 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
I do ebenového Súdánu se vypravují čeští lékaři, aby pomáhali zdejším pacientům. Mezi nimi byl také Ota Buzický, lékař s bohatými zkušenostmi práce v záchranné službě v jihočeském Písku a Milevsku.


Spolu se slovenskými kolegy pomáhal v Africe zřizovat nemocnici, jedinou na území velkém téměř jako celá Česká republika. Ota Buzický přiznává, že v jižním Súdánu, kde připadá jeden doktor na statisíce pacientů, však lékaři z Evropy nevydrží příliš dlouho.

* Jak se dostane český lékař do jižního Súdánu, kde trvá občanská válka a žijí statisíce uprchlíků?

Stal jsem se členem čtyřčlenného týmu Trnavské univerzity v Trnavě, která začala v Súdánu stavět nemocnici. Byl jsem v této zemi od července do konce listopadu. Mohu říci, že v jižním Súdánu panují velmi tvrdé podmínky, a to jsem již předtím působil dva roky v sousední Keni. Tyto země se však nedají srovnat.

* Jak byste představil africký Súdán, sousedící například také s Egyptem?

Súdán je asi třicetkrát větší než naše republika. Dvě třetiny horní části jsou muslimské, kde žijí vyznavači takéslámu. Naopak jih je křesťanský a pohanský. Již dvacet let tam trvá občanská válka, ve které však proti sobě nebojují lidé různých národů, ale lidé z různých kmenů a rodin. Myslím si, že pokud by jižní Súdán nebyl křesťanský, humanitární akce by zde asi nikdo nevykonával.

* Komu jste tedy pomáhal?

Jako český lékař jsem pracoval mezi příslušníky kmene Dinka. Tito lidé jsou nejčernější a nejvyšší na světě, takže i mezi školáky jsem byl se svou výškou jenom prostřední. Oblast, kde jsem působil, zaujímá rozlohu asi 112 tisíc km2. Ve vesnici, kde jsem měsíce pracoval, žili uprchlíci, vyhnaní před mnoha lety ze svých domovů. Utekli ze severu země, často pouze s neúplnou částí své rodiny. Válka zde totiž rozdělila děti od rodičů a někdy také oba manžele navzájem.

* V Súdánu dosud lidé z muslimského severu unášejí lidi z křesťanského jihu, a posléze z nich dělají otroky. Setkal jste se s tím?

Abych řekl pravdu, osobně jsem se s tím nesetkal. K únosům lidí totiž dochází na hranicích mezi oběma částmi země, zatímco já jsem působil úplně dole na jihu.

* Jak vypadají Dinkové, mezi nimiž jste působil? Říkal jste, že jsou nejčernější…

…a nejvyšší na světě. Dinky skoro vždy potkáte, jak nesou samopal kalašnikov, kopí nebo kyj. Nosí potrhaná trička, slipy nebo plavky, a tím jejich oblečení končí. Dinkové se zdobí zářezy v obličeji, takže vypadají jako my, když máme vrásky. Chovají dobytek, který je jejich bohatstvím.

* Vzpomínáte na výjimečné setkání s příslušníkem kmene Dinků?

Samozřejmě. Setkal jsem se zde s mužem, jenž se prohlašoval za velitele vězeňství jižního Súdánu. Měl sedm žen, šestatřicet dětí a sedm set kusů dobytka. Byla to postava biblických ambicí, navíc se jmenoval Jeremiáš. Dostal jsem od něj mléko, které bylo cítit močí. Dal jsem se srdnatě do pití, chuťově bylo dobré. Jen musím dodat, že jsem pak měl tři dny průjem.

* Jací jsou Dinkové?

Potírají se popelem, aby jim nebylo horko. Všude, kde žijí, doutnají kouře, kterými odhánějí mouchy. My jsme popelem natření nebyli, takže nám po obličeji lezlo neustále asi dvacet much. Zdejší lidé ale neznají pocity, kterými trpíme my, totiž že jsou neustále sledováni a hodnoceni. To jenom my vzdycháme: Ach jo, já asi vypadám! Dinkové jsou bezprostřední a pohled na zdejší muže byl naprosto úchvatný. Jsou krásně rostlí, svalnatí a vyznačují se pomalou chůzí. Čas tam v jižním Súdánu vůbec nic neznamená. Zvlášť mi to připomínali při mé práci lékaře. Pokud jsem Dinkům řekl „Berte tabletky třikrát denně“, byl to pro ně naprosto nepochopitelný požadavek. Na otázku „Kdy jste měl stolici?“ odpovídá oslovený pacient pět minut.

* Asi máte i příjemné a úsměvné vzpomínky?

To určitě. Když za námi například nějaký pacient přišel, sedl si nejprve na zem a čekal. Vzpomínám si, jak za mnou jednou přišel asi čtyřletý kluk s rozmačkaným prstem. Pofňukával, hodně ho to bolelo, ale ptal se, jestli bych mu nedal svou košili. Odcházel pak ode mne s ošetřeným prstem a zároveň si odnášel moje tričko.

* Přijímali domorodci bílé lékaře z Evropy dobře?

Místní nás opravdu přijali v dobrém. Ve vesnici totiž působili také bílí misionáři, byla tam misijní škola pro více než 1800 žáků. Lidé si zde uvědomují, že vzdělání je velmi důležité, aby člověk neskončil „u dobytka“. Nebyli jsme tam ale jenom my, lékaři z Evropy. Američané zde očkovali děti proti chorobám. A na naši snahu zřídit v místě nemocnici koukali zdejší Dinkové s naprostým klidem. Prý: „Když si to tam chcete dělat, tak si to tedy dělejte.“ Když byli nemocní, prostě za námi přišli.

* Jak zde fungovalo zdravotnictví před vámi?

Před příjezdem evropských lékařů bylo ve vesnici zdravotní středisko se třemi zdravotníky. Pak pacienti s vážnějšími poraněními nebo nemocemi přicházeli k nám. Léčili jsme malárie, infekční nemoci, průjmy, zlomeniny, vykloubeniny, průstřely a další. Vozili k nám i ženy před porodem. Mnohé z pacientů jsme ale nemohli operovat na místě.

* Přinášely tyto situace komplikace?

V Africe všechno záleží na domluvě. Pokud byl někdo opravdu vážně nemocný, bylo třeba přesvědčit velitele, aby poslal jej poslal do velké nemocnice. Jenže velitel mohl namítnout: „Co když budeme naftu potřebovat pro horší případ?“ Život v jižním Súdánu plyne jinak. Věci jsou dané a dopadnou tak, jak dopadnou.

* Místní lépe přijímají smrt než třeba my, Evropané?

Není pravda, že černoši smrt tolik neprožívají. Smrt berou lidé všude špatně. Dinkové jsou ale na rozdíl od nás se svým umírajícím až do poslední chvíle. Krmí ho, leží v nemocnici pod jeho postelí. Když někdo umře, hned to víte, protože je slyšet hodně daleko, jak pláčou. Pokud mají peníze, nechají si udělat fotku zemřelého, kterou si pak doma pověsí. Když Dinkové vyprávějí o své rodině, řeknou: „Bylo nás deset, pět nás umřelo“, nebo „Měl jsem deset dětí, pět umřelo. Je mi to moc líto.“

* Mluvíte o smrti. Jaké jsou ale v Súdánu podmínky pro život?

Podmínky tam byly opravdu těžké. Žili jsme tam ve velkém zmatku. V Súdánu je totiž velké horko a vlhkost. Pořád máte úžeh a nic vás nebaví. Všechno pak děláte pomalu a bojíte se, aby se vám něco nestalo. Kolem vás neustále duní bubny, bučí krávy a hýkají osli, ozývá se střelba ze samopalu, bzučí moskyti a hučí generátor.

* Omezovalo to vaši práci?

Přiznávám, že jsme se zde neodvážili dělat složité operace. Nedokázali jsme zpočátku ani vybudovat lůžkové vybavení, ani jsme zde nezprovoznili anesteziologický přístroj.

* V Africe jsou jedovatí hadi. Máte na ně nějakou vzpomínku?

Pochopitelně, k africkým nebezpečím patří také hadi a škorpioni. Hadi jsou hodně jedovatí, a když někoho uštknou, má postižený člověk štěstí, najdou-li ho ještě živého. Obvykle uštknutí lidé zemřou do půl hodiny, přičemž smrt nastává z alergické reakce. Měli jsme s sebou asi dvě ampulky se sérem, ale ty jsme postiženým nedávali, protože jsme si je šetřili pro sebe.

* Vydal jste se do země naprosto odlišné od naší. Bylo vaším přáním dostat se do Afriky už od dětství?

Skutečně bylo. Když jsem byl malý, chtěl jsem být ošetřovatelem zvířat v Africe. Od patnácti jsem tam pak chtěl léčit černochy. Jsem rád, že se mi to splnilo. V Súdánu jsem se naučil zabít a uvařit kohouta, péct chleba, obsluhovat generátor a aranžovat sluneční baterie. V Africe si připadáte, že cestujete časem. Súdánci jsou na stejné úrovni jako my před tisíci lety, kdy u nás žily rody, které se navzájem vraždily. Z nás, lékařů, se jeden dokonce vrátil zpátky dřív. Já jsem ale také tvrdil, že se tam víckrát nepodívám, a už pět měsíců po návratu jsem začal o další cestě do Súdánu znovu přemýšlet.

* Cítil jste tam nějaký střet civilizací nebo určitý rozdíl v myšlení?

V Evropě jsme posedlí snahou ovlivnit svůj život, v Africe si lidé život určovat nemohou. Nemají výběr z padesáti jogurtů jako my, kaši jedí z obyčejné hliníkové misky. Ale nemyslí na to. V Čechách je málo AIDS a hodně strachu. V Africe, kde AIDS hubí statisíce lidí, se tím lidé moc netrápí. Pacienty v Súdánu ani nikdo nekontroluje. AIDS je choroba, která se projevuje jinými chorobami - průjmem, tuberkulózou. V sousední Ugandě jsou vesnice, kde žijí jenom děti a lidé nad padesát. Ostatní vymřeli na AIDS. Dalo by se říct, že Afričané usilují o lepší a pohodlnější život, stejně jako my usilujeme o účast na výdobytcích Západu.


„V Čechách je málo AIDS a hodně strachu. V Africe, kde AIDS hubí statisíce lidí, se tím lidé moc netrápí. Pacienty tam ani nikdo nekontroluje,“ říká MUDr. Ota Buzický, který pracoval na jihu Súdánu.

PŘÍBĚH

LIDÉ V PASTI: OTROKÁŘSTVÍ V SÚDÁNU

Jakmile v jihosúdánském Nyamellu zazněly první výstřely, odhodili vesničané motyky a utíkali do buše. Mezi těmi, kteří střelbu zaslechli, byla i slepá Abuk Marou Keerová. Jediná věc, kterou však mohla udělat, byla přitisknout svého sedmiletého syna a dvanáctiletou dceru k sobě. Přitisknuti k sobě v hliněné chýši čekali, co bude. Chvíli nato se z kukuřičného pole vynořilo na tři sta mužů v bílých turbanech a dlouhých bílých galábijích. Někteří šli pěšky, jiní jeli na velbloudech nebo na koních. Byli to muslimští Arabové ze severu Súdánu. Během okamžiku pobili na osmdesát černochů z kmene Dinka, mírumilovných lidí vyznávajících křesťanství nebo tradiční africká náboženství. Nejdříve pochytali dobytek, pak šli rabovat. Brali pšenici, sůl, pokrývky, ale také lidi. Když vtrhli do chýše Abuk, jeden z násilníků ji za korálkový náhrdelník přitáhl k sobě a zachroptěl jí do ucha: „Teď jsi moje!“ Odchytli 282 Dinků včetně Abuk, její matky, sestry a sestřenice. Když se po hodinovém pochodu tři muži pokusili o útěk, dva zastřelili a třetímu před zraky ostatních prořízli hrdlo. Abuk, naprosto ohromena hrůzou, slyšela, jak odtahují její plačící sestru. Netrvalo ani pět minut a přišli i pro ni. Po třetím znásilnění ztratila vědomí. Jakmile se probrala, byla zařazena zpět do průvodu, už bez dětí. Dva dny nato dorazili do nového „domova“, místa za plotem s ostnatým drátem. Stejně jako ostatní ženy musela i Abuk posluhovat svým pánům. Prala, nosila vodu, sbírala dřevo na oheň, stala se otrokyní. A jak skončil příběh slepé Abuk? Dva měsíce po tom, co ji zavlekli do tábora, se jí podařilo uprosit stráž a s matkou a sestrou v noci prchly. Po dlouhé době se dostaly zpět do Nyamellu. A její děti? Nikdo neví. Pracují někde na poli, jsou bity otrokáři nebo mrtvé. Abuk marně čeká, kdy se s nimi setká. „Zbývá mi jen naděje, že mi moje děti vrátí Bůh,“ říká pro útěchu. Naděje umírá poslední.

(C) Infoservis společnosti Člověk v tísni při České televizi, o. p. s. Za podpory Open Society Fund Praha, Nadace rozvoje občanské společnosti a Charles S. Mott Foundation

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?