OTÁZKA: * Nikdo z vašich rodičů netíhl k biologickým vědám. Kdy se u vás projevil zájem o mikrobiologii?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
V roce 1937 začal v ČSR vycházet přírodovědecký časopis, který se jmenoval Naší přírodou. Za války, když byly zavřeny vysoké školy, se vysokoškolští kantoři živili, jak to šlo, a hodně do tohoto časopisu psali, takže to byl báječný titul. Dostal jsem do ruky pár čísel a snažil se jej vždy sehnat. V jednom výtisku bylo povídání o mikroskopu a to mě fascinovalo, spatřit ještě něco jiného než to, co vidíme pouhým okem. Začal jsem shánět alespoň silné lupy, to mi však nestačilo. C
hodil jsem proto na žňové brigády, abych vydělal peníze a mohl si v bazaru v Praze koupit starší, ale opticky výkonný mikroskop. Začal jsem studovat drobnohledný život nejdříve ve vodě a pak jsem přešel na mikroby. Získal jsem patřičnou vědeckou literaturu, naučil se vařit základní bakteriologické půdy a na nich pak bakterie pěstoval, izoloval a pokoušel se je i určovat.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Již během středoškolských studií jste tedy díky tomu začal zkoumat i původce nemocí?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Ano, za války jsem chodil na gymnázium ve Strakonicích a začal jsem se zajímat o infekční choroby. Všiml jsem si neškodné nemoci, která se nazývá Trichomycosis palmellina a přichází hlavně u chlapců, v podobě žlutavé vrstvy na chloupcích v podpaždí; lidé si myslí, že to jsou zbytky potu, ale jde o kvanta mikrobů. Z jejich směsi jsem izoloval v čisté kultuře bakterii, kterou se mi nepodařilo určit. Stejnou zkušenost s tímto „mým mikrobem“ učinili i v Ústavu lékařské mikrobiologie v Praze na Albertově, který vedl profesor František Patočka, bratr později známého filozofa Jana. Ovšem ulovit dosud neznámého mikroba tenkrát nebyla žádná zvláštnost a po válce se s takovými nálezy roztrhl pytel. Druhý zajímavý případ z mé domácké praxe byl, že jsem pitval jednu z nemocných slepic, která zašla sousedovi, a v ložiscích na jejích střevech jsem prokázal tuberkulózní mykobakteria. Ten samý nález pitevní i mikroskopický jsem udělal v tomtéž hospodářství i u nemocných vlaštovek; šlo o vzájemný přenos tuberkulózní infekce. V té době jsem se bavil také pěstováním zajímavého, nepatogenního bacila a o svém pozorování jsem uveřejnil článek ve Vesmíru (1942), to byla moje první odborná publikace.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Dalo by se říci, že jste byl zprvu samouk, techniky pěstování bakterií jste zvládl doma. Jak na to reagovala rodina, líbil se jim tento váš zájem?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Já nežil u rodičů, rozešli se, když mi bylo pět let. Otec, ruský emigrant, odešel v roce 1938 do Paříže a odtud dále do USA, když do Francie přišli Němci. Byl jsem vychovaný u prarodičů v jihočeské Blatné. Děda byl na začátku války, 1. září 1939, zatčen a vězněn jeden a půl roku v Buchenwaldu. Babička byla prostá ženská, ale podporovala můj zájem a pozorně sledovala, jak jsem si u ní na plotně vařil bakteriologické půdy. Když se děda vrátil, můj vztah k přírodním vědám ho těšil, stejně tak i moji matku a nevlastního otce, kteří žili na Slovensku.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Zatčení dědečka a jeho věznění v koncentračním táboře vás zřejmě velmi ovlivnilo i v pozdějším životě a náhledu na něj.
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Samozřejmě, hluboce. Nesnáším nespravedlnost a násilí. Němci byli ozbrojeni, my ne, hlásali pokřivené, biologicky nesmyslné, nelidské teorie, vyvolali strašlivou světovou válku, byli jsme okupovaní a utlačovaní. Odpor k násilí a nesvobodě mě provázel i v dalším životě a ovlivnil mé osobní i profesní osudy.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Po absolvování gymnázia jste měl rok pauzu, protože jste nemohl hned nastoupit na vysokou školu, tuto přestávku jste ale strávil prací v nemocnici ve Strakonicích. Jaké bylo vaše první setkání s infekčním oddělením a vůbec s nemocničním prostředím? Nevyděsilo vás to?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
To na mě mělo velký, kladný vliv. Díky tomu jsem se vlastně definitivně rozhodl pro medicínu a ne pro přírodní vědy. Ve strakonickém špitále jsem pracoval jako laborant a měl štěstí, že jsem tam potkal lékaře na vysoké úrovni po stránce odborné i lidské. Všichni ke mně byli laskaví, zvláště mi pomáhal můj starší přítel, tehdy ještě medik, Jan Zdeněk Cvrček a mnoho jsem se naučil také od primáře, později profesora interny Ludvíka Hloucala i ostatních lékařů. Tehdy, koncem války, na Strakonicku vypukla veliká epidemie břišního tyfu, přijeli specialisté ze Státního zdravotního ústavu z Prahy, kteří na místě rozvinuli bakteriologickou laboratoř, a já jim mohl koukat přes rameno a získávat další znalosti v milovaném oboru.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Sice jste se narodil v Praze, ale byl jste vychován v Blatné, tam jste také chodil do školy a ve Strakonicích na gymnázium. Nelitoval jste někdy, že jste nemohl vyrůstat a studovat v Praze?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Nelitoval, Blatná a jižní Čechy, lidé, kraj, historie, mě získaly na celý život. Ostatně medicínu jsem pak už od roku 1945 v Praze studoval a také jsem zde zůstal, pracoval a žil s rodinou.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Jaký pro vás byl život v Praze? Musel jste si zvykat na zdejší shon, nebo to pro vás bylo přirozené?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Po příchodu do Prahy mě ovládal pocit obrovského štěstí, že je po válce, otevřely se vysoké školy a já mohu studovat. Vše ostatní bylo druhotné. Od prvního semestru jsem se snažil pracovat ještě mimo vlastní studium, abych si přivydělal pár korun a mohl se víc točit kolem mikroskopu a biologie. Nastoupil jsem jako demonstrátor do biologického ústavu k profesoru Bělehrádkovi, poválečnému rektorovi univerzity, a po dvou letech jsem přešel k profesoru Patočkovi, na vysněnou lékařskou mikrobiologii. Přechod do Prahy však samozřejmě nebyl jednoduchý, byl jsem přeci jenom venkovan. Například když jsem šel poprvé do běžné restaurace na oběd, raději jsem se vrátil, protože se mi zdálo, že to je příliš nóbl prostředí. Ale brzy jsem se této plachosti zbavil. V tomto společenském ohledu mi velmi pomohla doktorka Helena Glasseyová, místoředitelka UNRRA v ČSR. Byla to Američanka, její matka pocházela z Blatné, ona sama po roce 1925 vystudovala v Praze filozofickou fakultu. Ujala se mne, říkala, že mám Ameriku otevřenou, seznámila mne s významnými lidmi, například s Alicí a Janem Masarykovými. Po roce 1948 ovšem musela odejít a s ní odešly i mé naděje na studium v USA, kde žil můj otec.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Byl profesor Patočka vaším hlavním profesním vzorem?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Ano, byl, byť vlastně spíš podvědomě. Měl jsem ho rád a to je víc, než kdyby byl jenom vzorem. Vážil jsem si jeho vysoké odbornosti a píle. On tehdy ještě ovládal celou mikrobiologii i virologii, v tom smyslu to byl vlastně náš poslední mikrobiolog v plném významu tohoto pojmu. Ctil jsem ho také pro jeho humanistické zásady, pro znalosti naší historie, jež osvědčoval i ve svých názorech politických. Když byla popravena doktorka Horáková, byli jsme zdrceni a on mi řekl, že do strany, která tuto hrůzu připustila, nikdy a za žádnou cenu nevstoupí. Tak tomu i bylo a já tenhle jeho postoj také převzal a řídil se jím. I poté, co jsem z jeho ústavu v roce 1955 odešel, jsme zůstali v přátelském vztahu až do Patočkovy smrti. Zemřel, opuštěný většinou svých žáků, v psychiatrickém ústavu, v březnu roku 1985. Akademie věd ho nikdy nepřijala za řádného člena.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Jaké byly podmínky pro vědu, když jste s ní začínal, tedy v 50. letech?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Já vyrůstal jako mikrobiolog a pak virolog v ústavu profesora Patočky a tam tehdy byly podmínky pro výzkum hodně omezené. Nepatřili jsme totiž mezi speciálně podporované instituce, na rozdíl od těch, které byly vedeny stranicky mocnými lidmi. Velkou radost mi však udělal profesor Andrewes, jeden ze tří objevitelů viru chřipky, Angličan, který někdy kolem roku 1950 přijel do Československa. Jeden den jsem mu dělal průvodce, hovořili jsme samozřejmě o tom, co děláme, a já si postěžoval, že nemáme dostatečné přístrojové vybavení. On se na mě podíval, usmál se a řekl: „Víte, především to musí být v hlavě a pak teprve v přístrojích!“ a pochválil naši práci, že jsme dobří. Mne jeho názory velmi posílily a nebyl jsem sám.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * V roce 1953 jste se nakazil při studiu viru klíšťové encefalitidy. Je i nyní něco podobného možné?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Dnes se užívají speciální bezpečnostní pracovní skříně i další ochranná opatření, která možnost laboratorních infekcí prakticky eliminují, ale nešťastné náhody nelze nikdy s jistotou vyloučit. To si každý, kdo dělá s nebezpečnou infekcí, musí uvědomovat. Na viru evropské klíšťové encefalitidy jsem začal pracovat v roce 1950, čtyři roky poté, co byl u nás objeven virologem Státního zdravotního ústavu doktorem Františkem Galliou. Byl jsem si vědom nebezpečí nákazy zrádným virem, ale šel jsem za poznáním. V té době, řečeno obrazně, na co člověk sáhl, to byl objev; podmínky však byly primitivní, a tak jsem se nešťastnou náhodou, v břenu 1953, stal obětí laboratorní nákazy. Onemocněl jsem těžkou meningoencefalitidou, týden jsem byl v bezvědomí, předpokládal se špatný konec, ale vyvázl jsem „jen“ s obrnou pravé ruky a poškozením sluchu.
Byl jsem rád tím spíš, že jsem se v nemocnici seznámil s milou a šikovnou ošetřující sestrou, která je od té doby mou manželkou. První dva roky jsme bydleli v ústavu, v bývalé laboratoři, se svolením profesora Patočky, pak v jedné místnosti v ústavu pro doškolování lékařů, byt 1+1 jsme dostali až později od ministerstva zdravotnictví, ale to už je jiná historie...
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * V roce 1956 jste byl ministerstvem zdravotnictví pověřen vybudovat virologické pracoviště ve výzkumném ústavu imunologickém. Bylo tehdy běžné, že takovou agendu zadávalo ministerstvo?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Myslím, že ano, ale tenkrát jsem na to nemyslel, šlo o věc. Vytáhli mě zkrátka z resortu školství, převedli do zdravotnictví a byl mi dán úkol, na jehož vrcholu byla příprava vakcíny proti přenosné dětské obrně (poliomyelitidě), tedy látky, která už se v té době začala vyrábět a užívat v USA. Celý tento složitý úkol u nás nespadl jen tak z nebe, byl schválen ministerstvem zdravotnictví na podkladě realizační koncepce, kterou jsme vypracovali už v roce 1955 společně s doktorem Karlem Žáčkem, který vyšel též od profesora Patočky a měl svoji určitou základní představu co v poliomyelitidě dělat. Časem jsme ji rozpracovali na podrobnou koncepci, v níž jsme rozlišili tři hlavní úseky odpovědnosti a práce: Žáček měl vést virologické a sérologické vyšetřování zdravých a nemocných lidí všech věkových skupin ve státě, já měl na starost přípravu médií, tkáňových kultur a výrobu vakcíny, třetí úsek, celostátní koordinace úkolu, spadal pod hlavního hygienika republiky doktora Viléma Škovránka. A tato koncepce se nakonec také uskutečnila. Šlo o velký komplex úkolů, které byly po stránce technické založeny na nedávném americkém objevu, že je možné pěstovat viry poliomyelitidy na tkáňových kulturách. To ve světě vyvolalo plodný rozvoj virologie včetně výroby virových vakcín.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Začínali jste téměř od nuly, virologie tu nebyla nijak rozvinutá. Kde jste hledali inspiraci?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Jistě, nebylo to jednoduché. Důležité bylo, že hlavní hygienik doktor Škovránek přijal a prosadil naši koncepci řešení a že se nám ji podařilo rychle uskutečňovat. V areálu Státního zdravotního ústavu jsme adaptovali dvě budovy pro laboratoře a postavili zvěřinec pro opice, protože celá práce s polioviry a dalšími enteroviry byla založena na tkáňových kulturách připravovaných z opičích ledvin. Soustavně jsme studovali odbornou literaturu, já byl v písemném spojení s doktorem Salkem, který vyvinul poliovakcínu v USA, ale byly to styky formální. S Karlem Žáčkem jsme také navštívili laboratoře v tehdejším západním Německu, kde už na vakcíně začali dělat, byli k nám všichni milí, ukázali laboratoře, ale tím to končilo. Vilém Škovránek pak navázal kontakt s Dány, kteří vakcínu připravovali podle Salka. Strávili jsme tam šest týdnů a bylo mi řečeno asi toto: „Děláme poliovakcínu, máme svůj výrobní předpis, ale nemůžeme vám jej dát, jsme vázáni smlouvami. Nicméně, co tady uvidíte, uslyšíte, vyfotografujete, je vaše...“ Takže jsem chodil do ústavu už v šest ráno, abych viděl i ty pomocné a přípravné práce, protože ty složité na ně navazují. Dánové nám velmi pomohli. Léta jsme pak byli ve spojení.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Jak dlouho trvalo vytvořit pracoviště a rozjet normální provoz?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
V roce 1955 byla přijata koncepce úkolu, v roce 1956 probíhala jeho realizace. Nastoupil jsem do Výzkumného ústavu imunologického, brzy potom i Karel Žáček, který do té doby vedl virologii na Bulovce, byli přijati vysokoškoláci, laboranti a další personál, byly zařízeny a vybaveny laboratoře. Úkol byl vyhlášen jako státní, což věci pomohlo, takže jsem si mohl například i já, jakožto nestraník, vybrat lidi, jaké jsem chtěl, i když někteří nebyli kádrově zrovna podle předpisu. Chtěl bych zdůraznit, že jsem měl štěstí a získal skutečně výjimečně dobré spolupracovníky, kteří se rychle zaběhli v práci zcela nového druhu, takže asi v polovině roku 1956 jsme mohli začít s prvními pokusy k nastartování přípravy vakcíny a koncem roku 1957, jako pátí na světě, jsme už měli první šarže vlastní inaktivované poliovakcíny a mohli s ní začít očkovat v ČSR. Dávali jsme ji jako třetí injekční dávku, první dvě dávky představovala vakcína dodaná z Kanady.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Jak rychle se vám poté podařilo onemocnění eradikovat?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Zmíněné očkování sice potlačilo epidemii poliomyelitidy, která roku 1957 nastupovala, ale celkový ochranný účinek očkování byl nižší, než jsme předpokládali. Přešli jsme proto na takzvanou živou, orální vakcínu, vyvinutou v USA doktorem Sabinem, která se ve velkých klinických sérologických studiích, vedených doktory Žáčkem a Škovránkem, osvědčila jako bezpečná a téměř 100% účinná. V roce 1959 jsme ji proto začali vyrábět. Cíleným očkováním touto vakcínou se v tehdejší ČSR podařilo vymýtit poliomyelitidu. V roce 1961 jsme byli první na světě, kdo neměl ani jediný případ tohoto onemocnění a tato situace u nás zůstává zachována dosud, díky každoročnímu, celostátnímu očkování. Evropa se poliomyelitidy zbavila až v roce 2002.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Práci v ústavu jste na čas přerušil a v roce 1969 odjel do Kanady. Čím jste se tam zabýval?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Byl jsem tam pozván i s rodinou, moji kanadští přátelé si mysleli, že emigrujeme, a dalo mi dost práce, než jsem jim vysvětlil, že se chci vrátit. Jedním z důvodů bylo, že otec mé ženy byl v roce 1950 odsouzen pro velezradu a devět let vězněn a že můj otec byl ruský emigrant a Žid a žil v USA. Nechtěl jsem tenkrát svým blízkým doma ještě dále komplikovat život naší emigrací... V Kanadě jsem studoval lidské diploidní buňky, podmínky jejich kultivace a možnosti využití při výrobě vakcín. Myšlenkami jsem však byl doma, byla tady rozdělaná, nedokončená práce.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Odbor virologie jste vedl až do roku 1986; když jste funkci opouštěl, pracoviště již bylo na skvělé úrovni a mělo za sebou mnoho úspěchů. Bylo přesto něco, co jste věděl, že bude třeba ještě zlepšit?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
V takovém podniku, jako byl náš, se musí jít stále dál, úspěch je jenom brána vedoucí k řešení dalších a dalších problémů. Jak říkal Miroslav Tyrš: „Věčný ruch a věčná nespokojenost!“ Vedle poliovakcíny jsme připravili ještě vakcíny proti spalničkám a příušnicím, podstatně jsme zlepšili bezpečnost a imunologickou účinnost tehdejší vakcíny proti vzteklině a vyvinuli nový typ vakcíny proti pravým neštovicím. Ta sehrála svoji roli i v celosvětové eradikaci tohoto onemocnění, jíž bylo pod vedením WHO dosaženo roku 1980. Celostátně byla důležitá také výroba tkáňových kultur a médií k jejich pěstování, které jsme v prvních dvou letech zadarmo poskytovali všem příslušným laboratořím, takže brzy zavedly moderní metody virologického a sérologického vyšetřování v celém státě.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Za dobu vašeho třicetiletého vedení vaše pracoviště vyvinulo šest očkovacích látek a 27 diagnostických preparátů. V čem spatřujete základ tohoto úspěchu, co k němu vedlo?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Velkou roli v naší práci hrála skutečnost, že jsem měl výtečné, vzdělané a pracovně i lidsky spolehlivé kolegy na všech úrovních organizace. Ovládaly nás zájem, poctivost, sebekritičnost, trpělivost – ve všem, co jsme dělali. Byli jsme jednolité, přátelské společenstvo, měli jsme jasné cíle, metody a priority. V rámci ústavu se dařila dobrá spolupráce s odděleními klinické kontroly a technické kontroly, jež měla vlastní vedení a testovala hlavně konečné formy našich produktů. Tato fungující vnitřní i vnější kooperace a dobrovolná disciplína byly pevným základem úspěchů naší práce.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Byli jste první, kdo zkoumal imunizaci vakcínou s takzvanými lipoidními adjuvancii. Američtí vědci přišli s něčím podobným řadu let po vás. Podařilo se vám své výsledky prezentovat?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Práci o této vakcíně jsme uveřejnili, bohužel jen v českém časopise, roku 1954. Měla především teoretický význam, byl to objev, který bylo pro praxi nutné technologicky dopracovat, ale na to už nebyl čas, protože veškeré síly jsem vrhl do vývoje vakcíny proti poliomyelitidě. Ani Američani, kteří přišli na vakcínu s lipoidním adjuvanciem jedenáct let po nás, a dokonce ji patentovali, ji technologicky nedovedli do praktického závěru.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Byl jste jedním z mála českých odborníků, kteří spolupracovali se Světovou zdravotnickou organizací (WHO), stal jste se dokonce členem poradního sboru expertů pro virové nemoci. Jak na tuto práci vzpomínáte a co jste si z ní odnesl?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
V roce 1958 mě regionální úřadovna WHO pro Evropu, sídlící v Kodani, vyzvala k účasti ve studijní skupině zabývající se neurotropními infekcemi u lidí v Evropě. Hovořil jsem o našich zkušenostech s virem klíšťové encefalitidy a o naší práci na poliovakcíně. Myslím, že jsem byl tenkrát jeden z prvních v Československu, kdo byl přizván k účasti na práci Světové zdravotnické organizace. Byl jsem pak vyzván, abych ve WHO přijal stálé místo, ale to jsem odmítl, protože ústřední výbor KSČ nepovolil vycestovat mé ženě. Roku 1962 jsem byl znovu pozván, tentokrát do ústřední úřadovny v Ženevě, abych spolu s doktorem Jernem a doktorem Evansem připravil mezinárodní požadavky na výrobu a kontrolu orální poliovakcíny a byl členem skupiny expertů pro kritické zhodnocení a schválení této látky. To bylo vysoké osobní a pracovní uznání, podobně jako další práce v Ženevě roku 1968, kdy jsem se zúčastnil přípravy mezinárodních požadavků pro nově vyvinutou vakcínu proti neštovicím. Pracoval jsem také jako konzultant Světové zdravotnické organizace v Moskvě v souvislosti s poliovakcínou a v Etiopii, kde šlo o zavedení výroby neštovičné vakcíny. Práce ve WHO byla radostná, tvůrčí, poznal jsem zajímavé lidi, virology z různých končin světa, v době, kdy naše mezinárodní vědecké styky byly nesmyslně potlačovány. V přátelském kontaktu jsem zůstal hlavně s Nielsem Kajem Jernem, který roku 1984 dostal za své imunologické práce Nobelovu cenu, a s kanadskými virology z Toronta.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Nepřemýšlel jste přesto ani chvíli, že byste funkci v regionální úřadovně alespoň na pár let zkusil?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Nepřemýšlel, protože podmínka daná ÚV KSČ byla urážlivá, ponižující a nelidská. Jakkoli ji přijmout, to jsem nemohl...
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * V průběhu let jste získal mnohá ocenění za svou práci. Kterého si vážíte nejvíc?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Budete se smát, ale největší radost mi udělal asi diplom Vesmíru, který jsem dostal v roce 1943 za článek, jejž jsem tam uveřejnil jako sedmnáctiletý student. To pro mne tenkrát bylo malé, ale jasné světýlko v šedé době války. Samozřejmě i další uznání za vykonanou práci byla radostná.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Věnoval jste se i pedagogické, vysokoškolské činnosti, bavilo vás to?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Ano, protože jsem mohl být v blízkosti mladých lidí a poznat, že jsou velice chytří a pohotoví. Trochu mě jen u některých mrzel způsob jejich vystupování a nedostatek toho, co u nás chybí obecně – zdvořilosti. Ale jinak, jak říkám, mladí jsou schopní a vidím v nich lepší budoucnost. Přednášet jim a diskutovat s nimi mi bylo potěšením.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Jste autorem velkého množství publikací, vedle vědeckých se věnujete i historicko-dokumentárním žánrům, napsal jste například knihu „K historii Židů v jihočeské Blatné a okolí“. Co vás k tomu přivedlo?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Psal jsem to až nyní v penzi, konečně jsem si našel čas, byla to nesnadná práce, trvala tři roky. Cítil jsem se k tomuto úkolu zavázán od začátku války, když lidé byli mučeni a zabíjeni jen proto, že se narodili jako Židé, že šly na smrt i děti, které nevěděly, o co jde. Tak jako já jsem coby kluk nevěděl, že můj táta je Žid a ještě k tomu Rus a emigrant. Kdyby se byl za války prozradil jeho původ, kdo ví, co by se mnou bylo. K napsání knihy mě tedy vedlo také vědomí sounáležitosti, osobní vztahy k mnohým z těch zabitých, o nichž v knize mluvím, i povinnost zachovat o této nelidské hrůze dokument, byť jenom krajový, především pro mé děti.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Relaxujete trochu alespoň nyní v důchodu, nebo stále ještě pracujete?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Držím se receptu své babičky, která ještě v 82 letech sekala dříví, ačkoli nebyla žádné lamželezo. Já se snažím pracovat, ovšem svým způsobem, mám stále co psát. Sleduji alespoň trochu, co se děje ve virologii u nás i ve světě, ale když čtu večer nějakou vědeckou práci, nemohu pak spát, myšlenky se mi rozjedou. Škoda, že náš kdysi tak vysoce prosperující výzkumný a výrobní ústav zanikl už před několika lety, virologii dělat doma na stole nemohu. Ale když opráším svůj starý mikroskop, něco k obdivu a potěše starých, zvídavých očí se jistě najde.
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Jaký byl konkrétní důvod toho, že ústav skončil?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Nebyl jsem u toho, ale snad šlo o to, že začal sílit tlak dovozců ze západu, kteří nabídli různé biologické preparáty včetně vakcín laciněji než naše výroba, která byla malá a tím pádem nerentabilní. Život je boj, stále však platí, že slabý ten, kdo málo v sebe věří, malý ten, kdo má jen malý cíl...
23.6.2010 12:06:36
OTÁZKA: * Celý život jste měl mnoho práce, měl jste vůbec čas na nějaké koníčky?
ODPOVĚĎ:
Doc. MUDr. Dimitrij Slonim
Až někdy po čtyřicítce, potřeboval jsem nutně nějakou kompenzaci toho stálého pracovního napětí. A tak mám koníčky hned dva. Fotografii jako obor, fotím ale jen černobíle, starou Leicou z roku 1935, miluji práci s tímto stále nádherným aparátem, ne to moderní, digitální „cvak, cvak a hotovo“. Druhým koníčkem je studium českého malířství 19. století a občas i získání nějakého obrázku té doby, mým největším oblíbencem a cílem mých studií je Josef Navrátil, malíř z boží milosti. Rád se občas jdu projít se svou ženou, nejradši k nějakému blatenskému rybníku, připomenout si, že svět je krásný i pro nás staré lidi a poděkovat jí za vše, co jsem s ní zažil, že při mně stála ve chvílích dobrých i zlých a měla se mnou svatou trpělivost, protože věděla a ví, že mým skutečným a největším koníčkem v životě byla má práce... *
23.6.2010 12:06:36