Klíčová slova
oxidativní stres • malondialdehyd • 4-hydroxy-2-nonenal • izoprostany
Buňky živého organismu v průběhu buněčného života prakticky nepřetržitě produkují volné radikály, reaktivní kyslíkové radikály označované též ROS (reactive oxygen species) či reaktivní dusíkaté radikály, RNS (reactive nitrogen species). Volné radikály byly prvně definovány již v roce 1900, na základě rozkladu hexafenyletanu na dva trifenylmetylové radikály. V roce 1929 byla popsána rozkladná reakce tetrametylu vedoucí ke vzniku volných kyslíkových radikálů. Ve 30. letech byly volné radikály popsány v biochemii a ve 40. letech 20. století byly charakterizovány v živých organismech (u zvířat i rostlin). Volné radikály mohou být definovány jako molekuly, případně molekulové fragmenty, obsahující jeden nebo více nepárových elektronů v atomových či molekulových orbitalech.(1)
Tento nepárový elektron (resp. nepárové elektrony), vznikající homologickým štěpením vazby, přijetím nebo naopak ztrátou elektronu, dává volným radikálům vysoký stupeň reaktivity. Hlavními zdroji volných radikálů jsou dýchací řetězec vmitochondriích (1-4 % kyslíku je při oxidativní fosforylaci přeměněno na superoxid a peroxid vodíku), biotransformační procesy na endoplazmatickém retikulu (reakce katalyzované enzymatickým systémem cytochromu P450 jsou důležitým zdrojem volných radikálů), lyzosomy a peroxysomy (za fyziologických podmínek jsou peroxysomy známé jako producenty H2O2), buňky schopné fagocytózy - zejména potom neutrofily (reaktivní kyslíkové radikály, zejména O•2-, mají ochrannou funkci při napadení organismu baktériemi), Fentonova reakce přechodných kovů a některé fyzikální faktory (UV záření, X záření). K exogenním faktorům, které výrazně zvyšují produkci volných radikálů, patří kouření, průmyslové znečištění životního prostředí, pesticidy, řada léčiv (zejména potom celková anestetika) či organická rozpouštědla.(2)
Zvyšování koncentrace intracelulárních reaktivních kyslíkových radikálů doprovází též snižování buněčné aktivity v procesu přirozeného stárnutí organismu. Z volných kyslíkových radikálů jsou v organismu nejreaktivnější hydroxylový radikál (OH•) s poločasem rozpadu 10-9 sekund, alkoxylový radikál (RO•) s poločasem rozpadu 10-6 sekund, singletový kyslík (1O2) s poločasem rozpadu 10-5 sekund, peroxylový (ROO•) radikál s poločasem rozpadu 7 sekund, superoxidový radikál (O•2-) a peroxid vodíku (H2O2). Z řady reaktivních dusíkatých radikálů potom peroxynitrit (ONOO-), mající přibližně 1000krát vyšší aktivitu než peroxid vodíku, s poločasem rozpadu 0,05-1,0 sekunda, a oxid dusnatý (NO•) s poločasem rozpadu 1 10 sekund.(3)
Systémy bránící uplatnění oxidativních radikálů v organismu dělíme na mechanismy preventivní, mechanismy reparační, fyziologické obranné mechanismy a antioxidanty.(4) V jednotlivých procesech dochází k přenosu informace z vnějšího prostředí do nitra buňky, tento přenos informace ústí vov livnění nejrůznějších biologických aktivit, aktivity RNA polymerázy, dochází k indukci genové exprese, buněčného růstu a neuronální transmise.(5) Zatímco ROS ve většině případů ústí vbuněčnou smrt, hrají biologické aktivity nepostradatelnou úlohu v signálních a regulačních mechanismech, podílejí se na modulaci aktivity cytokinu a růstových faktorů (interleukin 1β, interleukin 6, interleukin 3, tumor nekrotizující faktor, angiotenzin - II, granulocytární makrofágové kolonie stimulující faktor, růstový faktor pro fibroblasty, růstový faktor z destiček), nereceptorové tyrozinkinázy, proteinu tyrozinfosfatázy, serin/threoninkinázy, nukleárních transkripčních faktorů (aktivační faktor 1, nukleární faktor κB, protein p53, nukleární faktor aktivující T buňky, transkripční faktor indukovaný hypoxií).(5)
Antioxidační mechanismy dělíme na endogenní antioxidační systém a exogenně podané antioxidanty. Endogenní antioxidační systém tvoří enzymatické a neenzymatické mechanismy, mezi enzymatické mechanismy řadíme cytochrom c, katalázu, glutathion peroxidázy, cytosolický superoxid dismutázy a ceruloplazmin, mitochondriální superoxid dismutázy; mezi neenzymatické antioxidanty potom glutathion, sulfhydrilové skupiny, thioredoxin, vitamín A a provitamín A, vitamín C, vitamín E a vitamín K, koenzym Q10, bilirubin či flavonoidy a další. Mezi antioxidanty patří stopové prvky (selen podporující absorpci antioxidačně působícího vitamínu E; zinek stabilizující membrány buněk; měď - ve zvýšeném množství však naopak oxidativní stres vyvolává; mangan), významnou antioxidační aktivitu má i samotná strava bohatá na ovoce a zeleninu.(6) Často však dochází k situaci, kterou charakterizuje nerovnováha mezi prooxidanty a antioxidanty, tato imbalance se může projevit četnými patofyziologickými procesy.(7)
Proces vzniku volných kyslíkových radikálů a jejich působení na buňky organismu se souhrnně nazývá oxidativní, resp. nitrosativní stres.(8) Mezi reakce charakteristické pro oxidativní stres patří oxidace polynenasycených mastných kyselin (významný důsledek oxidativního stresu, typická radikálová řetězová reakce, vedoucí ke vzniku poměrně široké škály často toxických produktů, jako jsou aldehydy - malondialdehyd, 4-hydroxy-2-nonenal, dienaly; alkany; izoprostany; konjugované dieny), oxidace nukleotidů (oxidace DNA je charakterizována oxidací deoxyribózy, změnou struktury dusíkatých bází - zejména guaninu a rozrušením dusíkové vazby), snížení metabolické přeměny proteinů, snížení syntézy specifických enzymů a receptorů ústící v nadprodukci příslušných genů, poškození mitochondriálních funkcí, buněčné membrány. Zejména v důsledku snížení fluidity fosfolipidové dvojvrstvy, zvýšení výměny fosfolipidů mezi vrstvami a zvýšení propustnosti membrány výše zmíněné děje ústí v buněčnou smrt.(9)
Oxidativní stres je v posledních letech velmi intenzívně studován v souvislosti s četnými akutními i chronickými patologickými procesy v organismu, jako jsou rakovina, skupina neurodegenerativních onemocnění, skupina poruch kardiovaskulárního systému, nemoci jater, ledvin, plic, kůže, zrakového aparátu, diabetes mellitus a řada dalších onemocnění.(10) Vzhledem ke skutečnosti, že volné radikály mají velmi krátký poločas eliminace, je poměrně obtížné definovat jejich přítomnost či dokonce jejich množství v biologickém vzorku. Navíc procesy získávání biologických vzorků ke stanovení těchto volných radikálů by byly velmi invazívní. Ve většině laboratoří jsou tak k popisu oxidativního stresu rutinně používány produkty peroxidace lipidů (malondialdehyd; degradační produkty nazývané 4-hydroxyalkeny, rutinně je prováděno měření u 4-hydroxy-2(E)-nonenalu; skupina izoprostanů, zejména potom izoprostan F2), poměr hladiny redukovaného glutathionu (GSH) a jeho oxidované formy disulfidu glutathionu (GSSG), akrolein, 3-nitrotyrozin a další.(11)
K tomu účelu je však nezbytně nutná validace biomarkerů, validační kritéria zahrnují zejména intraindividuální a interindividuální rozdíly a znalosti o „matoucích“ a modifikačních faktorech. Odběry biologických vzorků pro stanovení markerů jsou neinvazívní, markery jsou dostatečně stabilní, analytické metody k jejich popisu jsou relevantní a velmi jednoduché, většinou proveditelné i v laboratořích se základním analytickým vybavením.
Malondialdehyd
Malondialdehyd (MDA; 1,1,3,3-tetrametoxypropan) je ketoaldehyd, aniont při fyziologickém pH plazmy. Malondialdehyd je konečný, biochemicky měřitelný produkt oxidace polynenasycených mastných kyselin v důsledku působení reaktivních kyslíkových radikálů (měřitelný většinou na základě jednoduché reakce s thiobarbiturovou kyselinou za přídavku ADP a chloridu železitého). Další možností produkce malondialdehydu je beta rozštěp mastných kyselin za vzniku hydroperoxyaldehydu. Poslední možností vzniku malondialdehydu jsou enzymatické procesy prostaglandinů. Nadbytek malondialdehydu produkovaný jako výsledek tkáňového poškození může reagovat s DNA (s adeninem, produkt je označován zkratkou M1A, cytozinem, M1C, a guaninem, M1G), případně s volnými aminoskupinami proteinů (zejména s lyzinem) za vzniku malondialdehyd modifikovaných proteinových sloučenin.
Tyto sloučeniny mají antigenní účinky a protilátky proti nim jsou přítomny v organismu a mohou evokovat aterosklerózu a infarkt myokardu. Byly popsány potenciálně mutagenní účinky malondialdehydu.(12) Malondialdehyd je exkretován zejména ve formě s lyzinem po N-deacetylaci. Již menší množství malondialdehydu je vylučováno ve formě konjugátu se serinem, etanolaminem, guaninem, případně deoxyguaninem.(13)
Onemocněními, která mohou být charakterizována zvýšenou hladinou malondialdehydu jako biomarkeru oxidativního poškození, jsou Alzheimerova choroba, amyotrofická laterální skleróza, asthma bronchiale, ateroskleróza, diabetes mellitus, leishmanióza, preeklampsie.
4-hydroxy-2-nonenal
4-hydroxy-2-nonenal vzniká reakcí reaktivních kyslíkových radikálů (zejména hydroxylového radikálu) nebo reaktivních dusíkatých radikálů s omega-6 nenasycenými mastnými kyselinami (arachidonovou kyselinou, linolovou a linolenovou) v buněčných membránách v průběhu zánětu či kontaktu se stimulátory této akce, jako jsou oxid dusnatý či různé formy fyzikálního záření. Bazální hladina 4-hydroxy-2-nonenalu je přítomna i za fyziologických podmínek, v důsledku oxidativního stresu se tato hladina v plazmě zvýší více než desetkrát.(14) Volný 4-hydroxy-2-nonenal je vysoce reaktivní, váže se do struktur DNA, proteinů (reakce se děje většinou se sulfhydrylovou skupinou cysteinu, imidazolovou skupinou histidinu a s aminoskupinou lyzinu), peptidů, fosfolipidů.
Důsledkem reaktivity a vazby se strukturami organismu je jeho silně mutagenní, cytotoxický a genotoxický efekt; inhibuje syntézu proteinů a DNA, inaktivuje řadu enzymů, stimuluje fosfolipázu C, redukuje gap-junction mezibuněčnou komunikaci, stimuluje neutrofilní chemotaxi, moduluje agregaci trombocytů. Biotransformační přeměny 4-hydroxy-2-nonenalu jsou silně závislé na jeho koncentraci v buňce. Organismus má velmi rychlé a účinné mechanismy na odbourání této látky. Studie poukazují na skutečnost, že 90-95 % ze 100 mikro mol/l podaného množství 4-hydroxy-2-nonenalu bylo v buňkách hepatocytů, intestinálních enterocytů, renálních tubulů, endotelií aorty a mozku, synoviálních fibroblastů, thymocytů, srdce a buněk tumorů degradováno v průběhu 3 minut.
Hlavním enzymem podílejícím se na biodegradaci 4-hydroxy2-nonenalu je glutathion-S-transferáza (výsledným produktem je 1,4-dihydroxynonenal, který je následně redukován aldehydpřípadně ketoreduktázami a močí vyloučen z organismu), dále aldehyd dehydrogenáza a alkoholdehydrogenáza. Z množství 100 mikro mol/l 4-hydroxy2-nonenalu, které bylo experimentálně podáno, se na proteiny vázala přibližně 3 % z celkového množství podané látky.(15)
Onemocněními, která mohou být charakterizována zvýšenou hladinou 4-hydroxy2-nonenalu jako biomarkeru oxidativního poškození, jsou Alzheimerova choroba, ateroskleróza, obstrukční plicní nemoc, nemoci kardiovaskulárního systému, Parkinsonova choroba, porucha kognitivních funkcí.
Dalším z markerů oxidace polynenasycených mastných kyselin jsou konjugované dieny, protože hydrogenperoxidy tvořené v procesu peroxidace lipidů před vznikem malondialdehydu a 4-hydroxy-2-nonenalu obsahují ve své struktuře konjugovanou dienovou strukturu.
Akrolein
Akrolein vzniká a do organismu se dostává při spalovaní plastů, v připáleném oleji, největší koncetrace se však do organismu dostávají v cigaretovém kouři. Svými vlastnostmi je akrolein velmi blízký 4-hydroxy2-nonenalu, viz výše.
Onemocněními, která mohou být charakterizována zvýšenou hladinou akroleinu jako biomarkeru oxidativního poškození, jsou ateroskleróza, onemocnění kardiovaskulárního systému a porucha kognitivních funkcí.
Izoprostany, izoprostan F2
Izoprostany jsou skupinou markerů oxidativního stresu, jsou blízké prostaglandinům (v angličtině bězně užíván termín prostaglandin-like substances). Izoprostany jsou však v podmínkách in vivo produkovány neenzymatickými reakcemi nezávislými na cyklooxygenáze, neenzymatickou oxidací kyseliny arachidonové volnými radikály.(16) V 70. letech minulého století byla prvně popsána existence těchto sloučenin vznikajících v průběhu autooxidace nenasycených mastných kyselin, detailně popsány však byly až v 90. letech. V klinické praxi jsou neodmyslitelně spjaty s popisem oxidativního stresu, k tomuto účelu je nejčastěji využíván izoprostan F2, který je skupinou 64 sloučenin, izomerů k cyklooxygenázou vznikajícímu prostaglandinu PGF2α.(16)
Prvním krokem v syntéze izoprostanů je vznik labilního H2IsoP. Na základě stereoizomerních vlastností struktury dělíme vznikající izoprostany do čtyř tříd (I, 5-IsoP; II, 8-IsoP; III, 12-IsoP a IV, 15-IsoP). Působením izoprostanových endoperoxidáz z H2IsoP vznikají F2IsoP (5-F2IsoP, 8-F2IsoP, 12-F2IsoP a 15-F2IsoP), E2IsoP (5-E2IsoP, 8-E2IsoP, 12-E2IsoP a 15-E2IsoP) a D2IsoP (5-D2IsoP, 8-D2IsoP, 12-D2IsoP a 15-D2IsoP), izotromboxan IsoTxA2, a vysoce reaktivní izo-ketoaldehydy (E2IsoK a D2IsoK). V dalším kroku vznikají izoprostany A2IsoP (vznikající z E2IsoP) a J2IsoP (vznikající z D2IsoP). Izoprostany však nejsou pouze markery oxidativního stresu, ale mají i vlastní účinky.(17) Farmakologicky nejsilnější účinky z výše jmenovaných zástupců izoprostanů má 15-F2IsoP, byl popsán vazokonstrikční účinek.
Kromě vazokonstrikce vyvolává bronchokonstrikci a podporuje tvorbu dalších volných radikálů ischemickoreperfúzním poškozením. Tyto účinky jsou vyvolány aktivací izoprostanových receptorů, pro izoprostan F2IsoP jsou doposud popsány receptory FP a EP3.
Nespecifický účinek je vyvoláván stimulací syntézy tromboxanu v endotelu.(17) Oproti ostatním markerům oxidativního stresu má stanovení izoprostanů několik nesporných výhod:1. izoprostany jsou charakterizovány relativně vysokou stabilitou (uskladnění vzorků při teplotě -70 °C po dobu 6 měsíců statisticky významně nemění hladinu izoprostanů, uskladnění při teplotě -20 °C charakterizuje autooxidace a významný úbytek hladiny izoprostanů),2. jsou specifickými produkty peroxidace lipidů,3. v dostatečném množství jsou přítomny v biologických tekutinách, a tak jsou lehce stanovitelné,4. jejich hladina není ovlivněna dietou,5. může poskytovat důležité vodítko pro srovnání dávka vs. účinek antioxidantů.(17)
Po esterifikaci kyseliny arachidonové jsou izoprostany velmi rychle hydrolyzovány řadou fosfolipáz a následně podléhají β-oxidaci. Nezměněné izoprostany a jejich β-oxidované metabolity jsou vylučovány do moči. V moči přítomné volné izoprostany většinou pocházejí z peroxidace lipidů v ledvinách. Pro stanovení hlaviny izoprostanů v biologických tekutinách organismu existují popsané metodiky, použít lze TLC (thin layer chromatohraphy), HPLC (high pressure liquid chromatography) a GS (gas chromatography).
Onemocněními, která mohou být charakterizována zvýšenou hladinou izoprostanů jako biomarkeru oxidativního poškození, jsou Alzheimerova choroba, asthma bronchiale, ateroskleróza, CreutzfeldtovaJakobsova choroba, cystická fibróza, diabetes mellitus, Downův syndrom, Huntingtonova nemoc, hypercholesterolémie, chronická ledvinová selhání, chronická obstrukční plicní nemoc, jaterní cirhóza, ledvinová onemocnění, nestabilní angina pectoris, obezita, onemocnění kardiovaskulárního systému, osteoporóza, pankreatitida, plicní hypertenze, primární biliární cirhóza, revmatoidní artritida, sclerosis multiplex, srpkovitá anémie, systémový lupus erythematodes.
Poměr redukovaného glutathionu/disulfidu glutathionu
Glutathion peroxidáza přeměňuje peroxid vodíku na vodu za současné oxidace redukovaného glutathionu na jeho oxidovanou formu. Měření hladiny redukovaného glutathionu (GSH) a jeho oxidované formy, disulfidu glutathionu (GSSG), v krvi je tak dobrým indikátorem oxidativního stresu v organismu.(18) Krevní hladina glutathionu odráží celkovou koncentraci této látky v organismu, což je významné zejména pro měření koncentrace této látky v obtížně dostupných tkáních a orgánech. K tomu účelu může být využito velké množství detekčních metod od spektrofotometrie, fluorometrie, bioluminometrie, HPLC (high pressure liquid chromatography) až po GS (gas chromatography).
Onemocněními, která mohou být charakterizována zvýšeným poměrem GSH/ GSSG proteinů jako biomarkeru oxidativního poškození, jsou Alzheimerova choroba, amyotrofická laterální skleróza, asthma bronchiale, diabetes mellitus, idiopatická plicní fibróza, onmocnění kardiovaskulárního systému, Parkinsonova choroba, syndrom dechové tísně, retinopatie, revmatoidní artritida, Wernerův syndrom.
3-nitrotyrozin
Analýza 3-nitrotyrozinu, NO• oxidovaného derivátu tyrozinu, stejně jako halogenovaného tyrozinu 3-chlorotyrozinu (Cl-Tyr) a 3-bromotyrozinu (Br-Tyr) jako markerů oxidativního stresu, je docela obtížná. Jejich aktuální hladinu v organismu je třeba odvodit od hladiny protilátek, které organismus proti těmto markerům vytváří. Dalším z problémů může být skutečnost, že z 3-nitrotyrozinu jsou v průběhu přípravy biologického materiálu k měření a v průběhu vlastního měření tvořeny jak 3-chlorotyrozin, tak i 3-bromotyrozin. Výrazným problémem může být i interakce 3-nitrotyrozinu s činidly používanými v průběhu jeho detekce.(19) 3-nitrotyrozin je plazmaticky nejrychleji se objevující marker oxidativního stresu při Alzheimerově chorobě, při sclerosis multiplex a u pacientů s amyotrofickou laterální sklerózou.
I přes všechny nevýhody spojené s tímto markerem patří 3-nitrotyrozin mezi často používané markery a i z tohoto důvodu byl do článku zařazen.(19) 3-nitrotyrozin je odbouráván několika cestami, nejvýznamnější z nich je biotransformační přeměna na 3-nitro-4-hydroxyfenyloctovou kyselinu, která je jako hlavní metabolit 3-nitrotyrozinu vylučována močí.
Onemocněními, která mohou být charakterizována zvýšeným poměrem 3-nitrotyrozin proteinů jako biomarkeru oxidativního poškození, jsou Alzheimerova choroba, amyotrofická laterální skleróza, asthma bronchiale, Crohnova choroba, cystická fibróza, diabetes mellitus, hypercholesterolémie, chronická ledvinná nedostatečnost, chronická obstrukční plicní nemoc, jaterní karcinom, onemocnění kardiovaskulárního systému, preeklampsie, revmatoidní artritida, sclerosis multiplex, syndrom dechové tísně.
Karbonylované proteiny
Karbonylované proteiny vznikají reakcí mezi α, β nenasycenými aldehydy a několika aminokyselinami (lyzinem, argininem, prolinem a threoninem) a jsou markerem oxidace proteinů a DNA v podmínkách in vivo (močí vyloučený 8-hydroxydeoxyguanozin, 8-OhdG), k neúměrnému zvyšování plazmatických hladin dochází i v průběhu stárnutí.(20) Zajímavou se jeví skutečnost, že plazmatická hladina karbonylovaných proteinů se významně zvyšuje v terminálních fázích onemocnění.(20)
Onemocnění, která mohou být charakterizována zvýšenou hladinou karbonylovaných proteinů jako biomarkeru oxidativního poškození, jsou akutní autoimunitní myokarditida, akutní pankreatitida, amyotrofická laterální skleróza, amyloidóza, asthma bronchiale, bronchopulmonární dysplazie, Crohnova choroba, cystická fibróza, diabetes mellitus, chronická hepatitida C, chronická jaterní nedostatečnost, chronická ledvinná nedostatečnost, chronická obstrukční plicní nemoc, Helicobacter pylori, idiopatická plicní fibróza, meningitida, plicní karcinom, Parkinsonova nemoc, preeklampsie, psoriáza, revmatoidní artritida a Wernerův syndrom.
PharmDr. Miroslav Dostálek, Ph. D.e-mail: miroslav.dostalek@vanderbilt.eduCenter in Molecular Toxicology, Vanderbilt University School of Medicine, Nashville
*
Literatura
1. HALLIWELL, B., GUTTERIDGE, JMC. Free radicals in biology and medicine. 3rd ed., Oxford University Press, 1999.
2. CADENAS, E., SIES, H. The lag phase. Free Radic Res, 1998, 28, p. 601-609.
3. AIKENS, J., DIX, TA. Perhydroxyl radical (HOO*) initiated lipid-peroxidation - the role of fatty-acid hydroperoxides. J Biol Chem, 1991, 266, p. 15 09115 098.
4. CADENAS, E. Basic mechanisms of antioxidant activity. Biofactors, 1997, 6, p. 391-397.
5. THANNICKAL, VJ., FANBURG, BL. Reactive oxygen species in cell signaling. Am J Physiol Lung Cell Mol Physiol, 2000, 279, p. 1005-1028.
6. MASELLA, R., DI BENEDETTO, R., VARI, R., et al. Novel mechanisms of natural antioxidant compounds in biological systems: Involvement of glutathione and glutathionerelated enzymes. J Nutr Biochem, 2005, 16, p. 577-586.
7. DROGE, W. Free radicals in the physiological control of cell function. Physiol Rev, 2002, 82, p. 47-95.
8. KOVACIC, P., JACINTHO, JD. Mechanisms of carcinogenesis: Focus on oxidative stress and electron transfer. Curr Med Chem, 2001, 8, p. 773-796.
9. KOVACIC, P., POZOS, RS., SOMANATHAN, R., et al. Mechanism of mitochondrial uncouplers, inhibitors, and toxins: Focus on electron transfer, free radicals, and structure-activity relationships. Curr Med Chem, 2005, 12, p. 2601-2623.
10. DHALLA, NS., TEMSAH, RM., NETTICADAN, T. Role of oxidative stress in cardiovascular diseases. J Hypertens, 2000, 18, p. 655-673.
11. FEDTKE, N., BOUCHERON, JA., WALKER, VE., SWENBERG, JA. Vinyl chloride-induced DNA adducts. 2. Formation and persistence of 7-2-oxoethylguanine and n2,3-ethenoguanine in rat-tissue DNA. Carcinogenesis, 1990, 11, p. 1287-1292.
12. UCHIDA, K. 4-hydroxy-2-nonenal: a product and mediator of oxidative stress. Prog Lipid Res, 2003, 42, p. 318-343.
13. STOCKER, R., KEANEY, JF., Jr. Role of oxidative modifications in atherosclerosis. Physiol Rev, 2004, 84, p. 1381-1478.
14. ESTERBAUER, H., SCHAUR, RJ., ZOLLNER, H. Chemistry and biochemistry of 4-hydroxynonenal, malonaldehyde and related aldehydes. Free Radic Biol Med, 1991, 11, p. 81-128.
15. ECKL, PM., ORTNER, A., ESTERBAUER, H. Genotoxic properties of 4-hydroxyalkenals and analogous aldehydes. Mutat Res, 1993, 290, p. 183-192.
16. KLAUNIG, JE., KAMENDULIS, LM. The role of oxidative stress in carcinogenesis. Annu Rev Pharmacol Toxicol, 2004, 44, p. 239-267.
17. ROBERTS, LJ., MORROW, JD. Measurement of F2-isoprostanes as an index of oxidative stress in vivo. Free Radic Biol Med, 2000, 28, p. 505-513.
18. ROSSI, R., MILZANI, A., DALLE-DONNE, I., et al. Blood glutathione disulfide: in vivo factor or in vitro artifact? Clin Chem, 2002, 48, p. 742-753.
19. GAUT, JP., YEH, GC., TRAN, HD., et al. Neutrophils employ the myeloperoxidase system to generate antimicrobial brominating and chlorinating oxidants during sepsis. Proc Natl Acad Sci USA, 2001, 98, p. 11 961-11 966.
20. STADTMAN, ER., LEVINE, RL. Free radical-mediated oxidation of free amino acids and amino acid residues in proteins. Amino Acids, 2003, 25, p. 207218.
**