Je to nejen regulace sítě zdravotnických zařízení, regulace v oblasti léků či zdravotnických prostředků, ale své regulační role se zcela jistě musí ujmout i pacient. Přitom regulační role je ve dvojí poloze.
O té pasívní, kdy je pacient odrazován od zbytečné konzumace zdravotní péče formou spoluúčasti, se hovoří často. Významnější by však měla být role aktivní, kdy pacient si bude vybírat zdravotnické zařízení na základě kvality poskytovaných služeb.
Přestože se o této citlivé možnosti hovoří, evidentně je malá vůle k její podpoře.
Pacient se zcela jistě může spolupodílet na samoregulaci v počtu návštěv lékařů formou spoluúčasti. Jistě se může podílet na výdajích na stravu v nemocnicích.
Pro českou diskusi je však typické, že na jedné straně tvrdíme, že chceme pacienta zapojit mnohem výrazněji do rozhodovacích procesů v našem zdravotnictví, zároveň se ale bráníme poskytnout mu to nejzákladnější, co potřebuje, totiž informaci o kvalitě poskytovaných služeb.
Pacient bez informací
Celá situace je o to pikantnější, že nejméně informací o produktu, který si platí, má právě pacient. Tedy ten, kdo si to platí. Úvaha o tom, že když je pacient nespokojen, může si stěžovat nebo se soudit, je v českých poměrech něčím na hranici výsměchu.
Stačí si připomenout situaci série žen, jejichž zdravotní stav se po gynekologické operační léčbě natolik zhoršil, že se blížil invaliditě. Tyto ženy ani po letech nedosáhly uspokojivého odškodnění.
Přitom právě objektivní hodnocení kvality je naprosto zásadním ukazatelem, který by pojišťovny měly brát v potaz při svých platbách.
Pokud totiž pojišťovny nekontrolují kvalitu zboží, které nakupují, tedy zdravotní péči - a jedná se o zboží v objemu přibližně 180 miliard korun -, pak své pojištěnce zastupují velmi povrchně a neodpovědně. Pak nejsou kompetentními správci svěřených prostředků, ale v podstatě slepými distributory, kteří mohou přispívat k dezorientaci pacienta.
Je to velmi zvláštní způsob nakládání se svěřenými prostředky. Přitom řada odpovědných manažerů by ráda věděla, jak si jejich nemocnice v tom kterém oboru stojí ve srovnání s obdobnými zařízeními v České republice.
Je to pro ně obtížné, neboť každý o svém pracovišti rád hovoří jako o pracovišti evropské či světové úrovně. Ale nakolik je takové sebehodnocení pravdivé a nakolik je pouhým reklamním trikem, to může odpovědět pouze akreditace zdravotnického zařízení.
Zavádějící údaje
Těžko můžeme tvrdit, že naše zdravotnictví je na světové úrovni a přitom jásat, že už máme druhou nemocnici, kde zvládli dávat pacientům náramky s identifikačními údaji jako zábranu proti tomu, aby pacientovi nebyly poskytnuty služby, které měly být poskytnuty někomu jinému, a to včetně chirurgického zákroku, a naopak, aby mu byly poskytnuty služby, které mu jsou indikovány.
Pokud chceme vtáhnout pacienta do rozhodovacích procesů, pak mu nesmíme upírat informace o tom nejzákladnějším, tedy o kvalitě poskytovaných služeb.
Ušetříme tak nejen peníze, ale omezíme i škody na zdraví. Pacienti pak nebudou bránit zdravotnická zařízení s nízkou odbornou úrovní poskytovaných služeb před jejich restrukturalizací.
Josef Janeček, Hospodářské noviny
Autor je poslancem za KDU-ČSL
| SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY: |
|---|
| Jak vidí management kvality praktičtí lékaři |