Všechna prezentovaná sdělení probíhala v duchu názvu konference a zamýšlela se nad nezbytností holistického (celostního) přístupu k nemocným, s důrazem na lidskou dimenzi lékařské i ošetřovatelské péče.
Profesorka MUDr. Marta Munzarová, CSc., z Ústavu lékařské etiky LF MU Brno hovořila na téma Důstojnost v umírání. Zcela konkrétně defi novala rozdíly mezi pojmy eutanázie a paliativní péče. Zdůraznila obrovský mravní rozdíl mezi podáním léku s úmyslem člověka zabít a mezi jejich nezbytnou aplikací s úmyslem tlumit bolest nebo jiné symptomy. Tento postup je v souladu s jasně vytyčenými podmínkami tzv. principu dvojího efektu.
1. Použitý postup (podání léků) je činnost dobrá. 2. Záměrem lékaře je tlumení bolesti (a ne zkrácení života). 3. Dobrý efekt (úleva od bolesti) není způsoben špatným efektem (zkrácením života). 4. Existuje závažný důvod, velká bolest člověka, blížícího se ke smrti, který ospravedlňuje i možné tolerování efektu špatného (riziko nevelkého zkrácení končícího života). 5. Pokud by byla jiná možnost, jak tlumit bolest, a to bez rizika špatného efektu, pak by bylo jistě nutné dát této možnosti přednost.
Zamýšlet se nad všemi aspekty důstojné a humánní péče v souvislosti s eutanázií a nad otázkou, zda zlegalizovat v ČR eutanazii, je v souvislosti s aktuální situací na naší politické scéně více než potřebné. Jsou to totiž právě profesionálové, kteří by se měli v konečném důsledku na eutanázii podílet a s touto myšlenkou (tzn. vlastní aktivní účast na eutanázii) také žít po zbytek svého života. Nedílnou součástí celostního přístupu k nemocným a umírajícím pacientům je Duchovní podpora nemocných. Na toto téma hovořil Mgr. Jiří M. Prokop z Ústavu lékařské etiky LF MU Brno, který současně pracuje jako pastorační asistent v DLBsH v Rajhradě u Brna. Všichni členové multidisciplinárního ošetřovatelského týmu (lékaři, sestry, ošetřovatelé, fyzioterapeuti, sociální pracovníci, duchovní, pastorační pracovníci, dobrovolníci i rodina) pečující o pacienty by si měli uvědomit důležitost spirituální dimenze člověka, která nemalou měrou ovlivňuje nejen vnímání fyzické bolesti, ale i řešení důležitých existencionálních otázek, které si nemocní kladou v závěru svého života (především otázky po smyslu života, touha po smíření a odpuštění, potřeba lidské blízkosti, lásky, naděje atd.).
Mgr. Jiřina Juříčková, psycholožka DLBsH v Rajhradě u Brna, hovořila na téma Možnosti psychologického přístupu k delirantním pacientům. Účastníkům konference, jejichž podstatnou část tvořily sestry pracující v DD a ÚSP, nabídla srozumitelné praktické rady pro každodenní kontakt s tímto typem nemocných.
Hovořila i o tématu komunikace s rodinou pacienta. Cílem tohoto psychologického přístupu je podpora soběstačnosti, pomoc v prostorové i časové orientaci a maximální zachování pocitu vlastní hodnoty nemocných.
V odpoledním bloku PhDr. Radka Pokojová, vedoucí katedry ARIP NCO NZO Brno, ve sdělení nazvaném Prevence imobilizačního syndromu shrnula základní opatření v prevenci imobilizačního syndromu a přínos anamnézy pro kvalifikovanou ošetřovatelskou péči. Současně obohatila toto základní téma aktivní a vstřícné ošetřovatelské péče o stimulující prvky, které využívají schopnosti lidského mozku uchovávat životní návyky a vzpomínky. V případě přerušení již vytvořených spojů lze vhodnou stimulací znovu aktivovat jeho činnost a návyky. Připomněla také nutnost verbální podpory, a to nejen z hlediska vlastního významu slov, ale i z hlediska zvukové modulace řeči a parajazykových zvukových jevů. Dalšími příspěvky byly kazuistiky sester domácí péče Charity Kyjov. Eva Höbstová, vrchní sestra CHOS, prezentovala kazuistiku mladého pacienta se sarkomem v oblasti malé pánve, který jedině díky mobilní hospicové péči poskytované charitou mohl umírat doma, v kruhu své rodiny, obklopen péčí manželky, vedle svých malých dětí. Vrchní sestra zdůraznila nezbytnost kontinuálního vzdělávání sester a nutnost neustále implantovat nově získané teoretické poznatky do praxe.
Její kolegyně Blažena Hájková nazvala svůj příspěvek Naslouchání a laskavé slovo léčí a na dvou prezentovaných kazuistikách poukázala na nezbytnost laskavého a vstřícného přístupu k pacientům. Bc. Alan M. Uhura se ve svém příspěvku zamýšlel nad Rovnováhou mezi profesionalitou a lidstvím v péči o seniora. O lásce jako nejvyšší formě komunikace hovořila i Mgr. Eva Procházková ve svém sdělení. Mimo jiné citovala E. Fromma, který říká: „Analyzovat podstatu lásky znamená uvědomit si, že lásky se dnes všeobecně nedostává, znamená to ale také kritizovat sociální podmínky, které na tom nesou vinu. Víra v možnost lásky jako společenského, a ne pouze výjimečného individuálního fenoménu, je racionální víra založená na hlubokém pohledu do vnitřní povahy člověka.“ Sama přednášející dále uvedla: „Ve škole se učíme cizím jazykům, výpočetní technice, dozvíme se něco o fyzice, biologii, ale kromě několika mýtů a předsudků téměř nic o lásce. V lásce je každý odkázán sám na sebe a podvědomě se často opírá o názor rodičů, tzn. o názory, které mají přídech rezignace. O lásce se buď žertuje, nebo je prezentována v zářivém kýčovitém lesku. O psychologii a pozadí lásky a o tom, jak ji lze uskutečňovat, se většinou nedozvíme nic od rodičů ani od učitelů a profesorů. Láska není vyučovacím předmětem. Nikde se jí neučí.“ A dovolím si citovat ještě jednu část z příspěvku Mgr. E. Procházkové: »Dr. Bennie Siegel, chirurg a pediatr, autor knihy Láska, medicína a zázraky, píše ve své knize: „To ráno, když jsem měl promluvit na slavnostní promoci LF Kornelovy univerzity, jsem se zeptal dvou kriticky nemocných pacientů, co chtějí, abych řekl stovce nových lékařů v den jejich promoce. Oba pacienti byli mladí.
Jedna byla žena s metastazovanou rakovinou prsu, druhý muž se selháním jater následkem cystické fibrózy. Oba zemřeli do několika měsíců po této žádosti. Jakou zprávu chtěli dát svým budoucím pečovatelům? Chtěli, abych je požádal, aby nalezli léčbu na rakovinu, na cystickou fibrózu? Ne. Měli jen 5 jednoduchých požadavků. Jeden pacient řekl: ,Řekněte jim, ať mne nechají mluvit jako prvního.' Druhý pacient žádal: ,Řekněte jim, aby zaklepali na dveře, řekli dobrý den a na shledanou a hlavně, dívali se mi do očí, když se mnou mluví.' Tyto jednoduché lekce se na žádných fakultách nikde neučí.“« Na závěr zazněl příspěvek PhDr. Marie Mackové, která stručně hovořila o podpoře profesionálních pečovatelů. Stejně jako u pacientů, i podporu pečovatelů rozdělila do oblastí podpory emocionální, kognitivní i praktické.
Tímto posledním příspěvkem jsme současně upozornili a pozvali přítomné na další konferenci, kterou bychom chtěli tematicky navázat na konferenci Pacient je především člověk, a to 9. 11. 2006 Sestra je také jenom člověk. —-
O autorovi: Mgr. Helena Komínková, katedra managementu NCO NZO Brno (kominkova@nconzo.cz)