Navíc paragraf 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, který některé povinnosti pacientů obsahuje, prý bude brzy zrušen a nahrazen. Budou mít pacienti nějaké povinnosti i podle nové úpravy? Příspěvek je věnován některým otázkám týkajícím se této problematiky.
Z hlediska lékařů a nelékařského personálu budou patrně významnější povinnosti pojištěnce týkající se podrobněji léčebného procesu. Pojištěnec musí při zdravotním výkonu a kontrole průběhu léčebného procesu spolupracovat, dodržovat stanovený léčebný režim, podrobit se preventivním prohlídkám (pokud tak stanoví tento zákon nebo obecně závazné právní předpisy), dodržovat opatření směřující k odvrácení nemocí a vyvarovat se jednání, jehož cílem je vědomé poškození vlastního zdraví.
Další povinnosti pacienta jsou rozptýleny v dalších četných zákonech. Některé z nich se vztahují přímo na pacienty, jiné jsou obecné a platí pro každého, avšak při poskytování zdravotní péče se na ně často zapomíná. Pokusím se zmínit alespoň některé z nich.
Preambule zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, stanoví v části II, že péči společnosti o zdraví lidu musí odpovídat snaha každého jednotlivce žít zdravě a vyvarovat se vlivů škodlivě působících na jeho zdraví. Zároveň má každý občan napomáhat dobrému vývoji zdraví svých spoluobčanů, a proto aktivně přispívat k vytváření zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce. Termíny použité v tomto ustanovení jsou poněkud poznamenány duchem doby, ve které zákon vznikal; míra solidarity v českém zdravotnictví se však od té doby příliš nezměnila, náklady nezdravého životního stylu občana stále nese společnost. Není proto důvod zatím považovat toto ustanovení za nesprávné či překonané.
Obecnou povinností každého, stanovenou v § 415 Občanského zákoníku (OZ), je počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na důležitých hodnotách, mj. na zdraví. Mnoho důležitých povinností občanům ukládají též předpisy o ochraně veřejného zdraví, zejména zákon č. 258/2000 Sb., jako příklad je možno zmínit povinnost podrobit se očkování, pominout nelze ani zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami.
Důležitou povinností pacienta je dodržovat vnitřní řád zdravotnického zařízení. Podle § 27 zákona č. 48/1997 Sb. platí, že pojištěnec, který soustavně porušuje hrubým způsobem domácí řád zdravotnického zařízení a odmítá zásadním způsobem spolupráci, může být z ústavní péče předčasně propuštěn, pokud toto chování není způsobeno závažnou duševní poruchou nebo jinými závažnými důvody a pokud by okamžitým přerušením péče nebylo ohroženo vážným způsobem jeho zdraví.
Předčasně propustit nelze pojištěnce v případech, kdy se jedná o povinné léčení. V tomto kontextu je třeba uvést, že pro méně společensky přizpůsobivé pacienty (a jejich blízké) platí, stejně jako pro každého, zákazy uvedené v trestním a přestupkovém zákoně.
Podle § 197a trestního zákona (TZ) platí, že kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem. Pokud nezůstane jen u výhrůžek, samozřejmá je odpovědnost za ublížení na zdraví či těžkou újmu na zdraví.
Podle § 202 TZ platí, že kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, zejména tím, že napadne jiného (postižitelné jsou i jiné hrubé prohřešky proti občanskému soužití), bude potrestán odnětím svobody až na dva roky. Osobám, které si nesprávně vykládají pojem „vícezdrojové financování zdravotnictví“ lze důrazně doporučit §§ 160 a následující TZ, týkající se úplatkářství; na ty, kteří chtějí dosáhnout více, než jim náleží, násilnými metodami, lze použít § 235 TZ (Vydírání), podle něhož kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři roky. Konečně, podle § 206 může být za trestný čin pomluvy postižen ten, kdo o jiném (i o zdravotníkovi) sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, a to odnětím svobody až na jeden rok. Odnětím svobody až na dva roky nebo zákazem činnosti bude potrestán ten, kdo uvedený čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Méně závažná protispolečenská jednání lze postihnout podle zákona č. 200/1990 Sb., obvykle jako přestupek na úseku zdravotnictví (§ 29) nebo občanského soužití (§ 49). Přestupku podle § 29 se dopustí zejména ten, kdo úmyslně zmaří, ztíží nebo ohrozí poskytnutí zdravotnické služby nebo se nepodrobí povinnému vyšetření nebo léčení, padělá nebo úmyslně neoprávněně změní lékařskou zprávu nebo zdravotní průkaz anebo zneužije lékařskou dokumentaci, případně padělá či zneužije lékařský předpis. Přestupku podle § 49 se dopustí zejména ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch, úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním.
Za zmínku stojí i povinnost zdržet se útoků na cizí majetek, ať už se jedná o krádeže či úmyslná poškození; závažnější formy jsou postižitelné jako trestný čin, méně závažné jako přestupek.
Z práva zdravotníka na ochranu osobnosti, resp. z práva zdravotnických zařízení na ochranu dobrého jména právnické osoby podle § 11 a násl. OZ vyplývá povinnost pacientů i jiných osob zdržet se šíření různých klepů a nepravdivých nařčení, kterými by pověst svého lékaře či nemocnice neoprávněně poškozovali, a to v jakékoli formě, počínaje vystoupeními v masmédiích a konče „přirovnáváním svého lékaře v restauraci nejnižší cenové skupiny k dr. Mengelemu“.
Důležitou povinností pacienta je však také zaplatit lékaři či zdravotnickému zařízení za poskytnuté služby. Tato povinnost je často opomíjena vzhledem k tomu, že je naprostá většina péče hrazena prostřednictvím smlouvy s pojišťovnou, bez přímé platby pacienta. Tato povinnost se však v plné míře uplatní v případě péče v nesmluvních zařízeních, která nejsou účastníky veřejného pojištění či poskytnutí služeb nehrazených z veřejného pojištění.
Jak lze tyto obecné povinnosti pacientů vymáhat?
Vymahatelnost se u různých typů povinností pacienta liší. Jednoduché je to v případě porušení trestního či přestupkového zákona, tam je sankce vždy přesně definována a vynutitelná je prostřednictvím spolupráce s policií a dalšími orgány státní moci. Pokud došlo k újmě na pověsti či poškození majetku protiprávním jednáním pacienta, lze také podat občanskoprávní žalobu.
Lékaři často vnímají jako neetické žalovat svého pacienta o peníze či na něj dokonce poslat policii, a to i v případě jednoznačných porušení práv; vždy záleží na konkrétní situaci, lékař by si měl být této možnosti alespoň vědom. Mnohé z jiných zmíněných povinností, zejména povinnost dodržovat léčebný režim, spolupracovat s lékařem při poskytování péče (zejména informovat jej pravdivě o skutečnostech důležitých pro stanovení diagnózy) apod. jsou zdánlivě bez sankce, zákon zatím nestanoví žádný trest či pokutu, kterými by bylo jejich porušení postihováno. Kromě toho, že se pacient porušováním těchto povinností do určité míry trestá sám, poskytuje určitou sankci ustanovení Občanského zákoníku o spoluzavinění poškozeného. § 441 OZ stanoví, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně, byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Pokud se te dy pacient domáhá náhrady škody proti zdravotnickému zařízení, avšak zavinil si ji zcela nebo zčásti sám (např. ne do držením stanoveného léčebného režimu nebo zamlčením důležité informace lékaři) a žalovaný tuto skutečnost prokáže, pacient o náhradu škody zcela či zčásti přijde.
Jsou ty to povinnosti vymáhány i v soudních sporech, nebo jde spíše o obecnou proklamaci, které se ale nikdo v praxi nedožaduje?
Povinnosti pacientů často určují různé směrnice, jako např. „práva a povinnosti pacientů“ v jednotlivých zdravotnických zařízeních. Jak lze dodržování takových povinností vymáhat?
Mohou se povinnosti pacientů v rámci podobných zdravotnických zařízení nějak výrazně lišit (např. směrnice v rehabilitačních léčebnách, LDN apod.), nebo by měly být směrnice v typově stejných zařízeních rámcově podobné? Má nemocnice právo vložit do povinností pacientů libovolné pokyny, nebo je v tomto ohledu limitována?
Jak je upraveno to, co ještě nemocnice může po pacientech požadovat, a na jaké příkazy právo nemá? Co například nesmí nemocnice od pacienta vyžadovat?
Zdravotnické zařízení je oprávněno stanovit si vnitřní řád, který je pacient-pojištěnec povinen dodržovat. Sankce je uvedena v zákoně č. 48/1997 Sb. § 27 odst. 3), citovaném výše. Pacient však zásadně nepozbývá pobytem ve zdravotnickém zařízení občanská práva daná zákonem.
Nad rámec zákona by tedy neměla být vnitřním řádem zejména omezována jeho rozhodovací autonomie, právo na soukromí, rodinný život či disponování s majetkem.
Povinnosti popsané ve vnitřním řádu proto nemohou být stanoveny svévolně, nepochybně však mohou obsahovat ustanovení na ochranu zdraví ostatních pacientů /§ 415 OZ, např. určitá omezení držení potravin pacientem z hygienických důvodů/, na ochranu klidu ostatních pacientů /§ 127 odst. 1/ OZ, podle něhož se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv), směřující k dodržování léčebného režimu pacientem samotným (zákon č. 48/1997 Sb. § 12 písm. d), podle kterého je pojištěnec povinen poskytnout součinnost při zdravotním výkonu a kontrole průběhu léčebného procesu a dodržovat lékařem stanovený léčebný režim či jiná podrobná provedení existujících zákonných povinností.
Právo na zdravotní péči je ústavním právem garantovaným Listinou základních práv a svobod, podmínky a omezení výkonu tohoto práva musí být stanoveny v zákoně. Není proto přípustné, aby nemocnice podmiňovala výkon tohoto práva splněním ještě nějakých dalších povinností, pro které zákonný základ nelze nalézt.
Zcela nepřípustné je požadovat přímou platbu za zdravotní péči či péči související. Nepřípustné je podmiňovat přijetí pacienta do péče tím, že se podrobí navrženému typu zákroku (a vzdá se práva na poskytnutí alternativního zákroku, hrazeného z pojištění), nebo třeba tím, že udělí souhlas s přítomností studentů při provádění zákroků. Není přípustné omezovat vlastnické právo, svobodu pohybu pacienta či právo na styk s blízkými osobami nad rámec prokazatelně nezbytný pro provoz konkrétního oddělení.
Není též možné vynucovat souhlas pacienta s tím, že se vzdá nároku na náhradu škody, která by mohla při poskytování péče vzniknout, takový právní úkon by byl neplatný. Stejně tak nelze omezovat ve vnitřním řádu odpovědnost zdravotnického zařízení za věci vnesené nebo odložené.
Protože se provozní situace v různých zdravotnických zařízeních liší, mohou se lišit i konkrétní vnitřní řády. Například tam, kde nelze zajistit jednoči dvoulůžkové pokoje, bude obvykle v zájmu klidu spolupacientů stanoven přísnější režim pro návštěvy. Jiné odlišnosti mohou být dány povahou poskytované péče, např. opatření k prevenci nákaz budou striktnější tam, kde je pečováno o pacienty s nakažlivými chorobami.
Jinak by ale v podobných zařízeních měly být rámcové směrnice o právech a povinnostech pacientů podobné, v ideálním případě by měly vycházet z mezinárodních akreditačních standardů.
Obecně lze doporučit, aby zdravotnická zařízení konzultovala směrnice upravující práva a povinnosti pacientů s právníkem či odborníkem z oboru řízení kvality zdravotní péče.
(Převzato z www.Zdravi.Euro.cz) JUDr. Ondřej Dostál, Ph. D., LL. M. Advokátní kancelář JUDr. Bohumila Holubová, Praha (ondrej.dostal@holubova.cz)
