Spokojený pohlavní život je součástí pocitu celkového zdraví a duševní pohody. Časté mužské problémy z této oblasti se přenášejí i na jejich partnerky, což má negativní dopad na kvalitu života páru. Většina mužů se stydí začít mluvit o těchto problémech se svým lékařem, avšak uvítali by, pokud by se jich lékař na jejich sexuální život zeptal. Podle průzkumů tak ovšem činí jen 10 % lékařů. Mnozí lékaři si myslí, že nejsou v této oblasti dostatečně vzděláni, nejsou kompetentní tyto problémy řešit, jiní očekávají, že pacient sám o případném problému začne hovořit, nebo se dokonce sami ostýchají.
Kongres praktických lékařů a sester
Sexuologický blok zařazený do programu XI. kongresu praktických lékařů a sester, který proběhl 25.– 26. září v pražském hotelu Diplomat, byl zaměřen především na tuto problematiku. Přednášky MUDr. Zlatka Pastora, Ph. D., z NZZ GONA a Sexuologického ústavu 1. LF UK a VFN Praha, se věnovaly jednak přehledu mužských a ženských sexuálních dysfunkcí a perspektivám jejich léčby, jednak tomu, jak hovořit s pacien tem o sexuálních problémech. Přednášející upozorňoval na to, že sexuálním problémům pacientů není věnována dostatečná pozornost ani adekvátní péče.
Sexuální dysfunkce
Za sexuální dysfunkci lze považovat stav, kdy se jedinec nemůže podílet na své sexualitě tak, jak by chtěl. U mužů jsou nejčastějšími poruchami erektilní dysfunkce a předčasná ejakulace, u žen jde pak o stavy, jako je snížená sexuální touha, sexuální averze, porucha sexuálního vzrušení, dysfunkční orgasmus, dyspareunie či vaginismus. Zatímco pro léčbu mužských sexuálních dysfunkcí existují účinné farmakologické preparáty (specifickou terapii poruch erekce představují inhibitory fosfodiesterázy 5 – sildenafil, vardenafil, tadalafil, avanafil; pro předčasnou ejakulaci je k dispozici dapoxetin), terapie ženských sexuálních dysfunkcí je převážně symptomatická a vyžaduje individuální a komplexní přístup. V léčbě obou pohlaví se využívají různé terapeutické přístupy z oblasti hormonální i nehormonální léčby, psychoterapie, chirurgických zákroků, rehabilitace apod.
Vysoká prevalence poruch
Významnou roli v záchytu sexuálních dysfunkcí hraje praktický lékař. Ten by se měl vhodným způsobem pacienta ptát na potíže v intimní oblasti. „Udává se, že polovina pacientů ve věku mezi 35 a 50 lety trpí poruchou erekce, nespokojenost s rychlým vyvrcholením při cíleném dotazu pak udává až třetina mužů. Téměř 85 procent mužů však odkládá řešení svého problému a nejde s ním k lékaři déle než rok. Mnozí pacienti ani nevědí, kde tyto problémy řešit a zda se svěřit praktickému lékaři, urologovi, sexuologovi či psychologovi. Vliv na ostýchavost hovořit o sexu pak mají výchova, vzdělání, náboženské a další vlivy,“ vysvětlil MUDr. Pastor. Pro lékaře je podle něj důležité uvědomovat si, že sexuální dysfunkce mohou být spojeny také s jiným probíhajícím onemocněním (infekce, kožní problémy, kardiovaskulární nemoci…) nebo mohou upozorňovat na riziko jeho rozvoje.
Zásady efektivní komunikace
Samotná komunikace s pacientem by měla probíhat v příjemném prostředí bez rušivých vlivů, lékař by měl být otevřený, autentický a umět navodit atmosféru důvěry a uvolnění. Dodržovat by měl některé hlavní zásady. O sexu hovořit jenom tehdy, když si to pacient sám přeje, ideálně mezi čtyřma očima, zejména bez přítomnosti dalších pacientů. Otázky je třeba klást tak, aby na ně mohl pacient jednoduše odpovídat. Lékař by neměl používat odborné výrazy, kterým pacient nemusí rozumět. Pacienta je dále dobré nechat vyjadřovat vlastními slovy a zbytečně jej nekorigovat. Důležité je nepokládat sugestivní otázky (myslíte, že léčba nezabrala?), zdržet se hodnocení jeho aktivit (vaše chování je hrozné!) a vyhýbat se direktivním příkazům (musíte, nesmíte…).
„Dotazy na pacientovu sexualitu jistě nepatří mezi priority, na něž by se měli lékaři ptát přednostně, avšak základní dotaz na sexuální zdraví by měl zaznít, alespoň v rámci preventivní prohlídky, z úst každého lékaře. Platí přitom, že pacientům bez problémů to nevadí, a ti, kdo mají problémy, to uvítají,“ uzavřel Zlatko Pastor.