Poprvé od roku 1989 řídí ministerstvo zdravotnictví politik, který nemá lékařské vzdělání. Poprvé je ministrem někdo, kdo je vzhledem ke svému zdravotnímu handicapu upoutaný na kolečkové křeslo. Daniela Filipiová má nelehký úkol nahradit na tomto postu reformátora Tomáše Julínka.
Říká se, že vaše jmenování bylo od premiéra Topolánka dobrým marketingovým tahem.
To jsem také slyšela.
Ministryně zdravotnictví se zdravotním handicapem na vozíku může dokázat lidem prezentovat nepopulární reformy a možná pro ně získat i podporu v parlamentu.
Myslíte?
Ani David Rath si na vás nedovolí příliš útočit.
Uvidíme. To fakt neřeším.
Opravdu? Také se říká, že jako vystudovaná architektka nemůžete zdravotnictví rozumět.
Na každém ministerstvu může být manažer, který nemusí být odborníkem v oboru.
Jiří Paroubek si myslí, že to zrovna pro zdravotnictví neplatí a podobný názor má i váš kolega z ODS Pavel Bém.
Každý máme právo na nějaký názor. Já jim ho neberu.
Myslím, že jste dokonce první ministr zdravotnictví, který tento obor nevystudoval.
Co existuje svobodná republika, tak to byli samí doktoři. To je pravda. Já to ale fakt neřeším.
Možná byste ale mohla jako nelékařská ministryně více hájit zájmy pacientů než vaši předchůdci.
Ano, možná je to výhoda. Na druhou stranu táta byl doktor, takže zdravotnictví mi není úplně cizí a od mých patnácti let jsem poznala tolik doktorů, že už bych někde mohla i ordinovat.
Vaše zkušenost s našimi doktory je velmi negativní. Přečetl jsem si, že špatně diagnostikovali váš zdravotní stav a neoperovali včas. Právě kvůli tomu jste od svých dvaceti let upoutaná na kolečkovém křesle?
Moje diagnóza byla nesmírně vzácná. Proto se toho pan primář tak bál. On nebyl moc zkušený. Na to člověk nemusí být doktor, aby viděl, že se můj stav zhoršoval. On čekal rok. Představte si, že máte žílu a na ní cosi je. Je nafouknutá a jak pulzuje, tak se neustále nafukuje. Zpočátku to bylo veliké jako půlka nehtu na palci. Za těch téměř jedenáct měsíců to narostlo přes tři obratle a ještě to obrostlo míchu. Ke konci jsem chodila už jen tak, že jsem na někom visela. Nakonec se lékaři rozhodli, že mě operovat budou, ale už bylo pozdě. To byl právě důsledek socialistického zdravotnictví, že šéfa kliniky dělal ten, kdo měl červenou knížku, a ne ten, kdo to opravdu uměl.
Asi si teď nemyslíte, že je úroveň českého zdravotnictví nějak extrémně vysoká.
Samozřejmě, že jsme měli a máme špičkové doktory, ale tady byl spíš problém v tom, že za komunistů měla stranickost před profesionalitou jednoznačně přednost.
Jaký je podle vás největší nedostatek českých lékařů?
Čeští lékaři velmi špatně komunikují se svými pacienty. Vím to ze své osobní zkušenosti a také proto, že i můj táta byl doktor. Když jsem se ho třeba na něco zeptala, tak na mě vychrlil něco latinsky. Mám pocit, že doktoři hrozně neradi vysvětlují, i když jsou i výjimky. Například pan docent Bojar. To je člověk, který když komunikuje s pacientem, tak ho drží za ruku. My jsme mu na oddělení říkali Sluníčko.
Bývalý ministr zdravotnictví byl váš lékař?
Letos to bude třiadvacet let, co mě operovali a pak převezli do Motola. Tam jsem ležela měsíc a od té doby je pan Bojar opravdu můj ošetřující lékař.
To je zajímavé, že se pacientka lékaře - ministra - stane také ministryní.
Je to hezké. A nedávno jsem našla nádhernou fotku. Bylo to z oslavy, když byl prvně zvolen prezidentem pan Václav Klaus. Slavili jsme to v jedné restauraci ve Slovanském domě a na jedné fotce jsem tam s panem Julínkem. Časopis Týden to otiskl s titulkem Dva budoucí ministři.
Jaký je vlastně váš současný vztah s Tomášem Julínkem?
Naše vztahy jsou korektní. Troufnu si říct, že přátelské, tak jako byly posledních šest let, když jsme se seznámili v Senátu. Nebo už je to osm let?
S Mirkem Topolánkem byli také přátelé, ale teď se zdá, že to přátelství nějak „vyšumělo“.
Já tyto osobní věci nechci komentovat, ale vnímám, že Tomáš Julínek své odvolání bral jako obrovské rozčarování. On je první ministr od roku 1989, který začal opravdu reformovat zdravotnictví. Byl opravdu jen krůček od toho tu reformu, kterou připravoval už tři roky před tím, než se vůbec stal ministrem, zrealizovat. Takže rozumím tomu, že to bere jako obrovskou nespravedlnost.
A jak ta jeho reforma pod vaším vedením nakonec dopadne?
Julínkovy zákony, které jsou teď ve sněmovně, musí projít. Pokud by se z toho vyjmul například zákon o zdravotních službách, tak nemá vůbec smysl přijímat ty další, protože jsou s ním provázány. Pak nás čeká zákon o specifických zdravotních službách, o záchranné službě, novela zákona o zdravotním pojištění
Jak chcete přesvědčit své koaliční partnery, aby pro zákony, které se některým z nich vůbec nelíbí, zvedli ruku?
Lidovcům vadí především zákon o specifických službách, kde se řeší potraty pro občanky z Evropské unie. Jednoznačně řekli, že pokud tam budou potraty, tak pro to ruku nezvednou. Přes to vlak nejede. Já jsem jim řekla, že dobře chápu, že to je jejich přesvědčení. Jsem ochotná udělat kompromis. Stáhneme tento zákon z programu schůze parlamentu a uděláme pozměňovací návrh. Já si totiž pod pojmem kompromis představuju to, že jsme v určitém kruhu a snažíme se dostat do jeho středu, a ne z něho protivníka vytlačit.
Takže v potratech lidovcům ustoupíte. Nebude to odporovat evropským normám?
V tuto chvíli to analyzují právníci.
A co zelené rebelky-poslankyně Jakoubková a Zubová? S těmi jste se už také na všem dohodla?
S nimi jsme se domluvili na úpravách poplatků. Mládež do osmnácti let nebude muset poplatky platit.
To jim bude stačit, nebo budou chtít ještě něco dalšího?
Já jsem s nimi teď o celém balíku zákonů ještě nemluvila. To mě teprve čeká.
Co důchodci? Těm poplatky nezrušíte?
Zrovna teď jsem četla nějaké materiály, které se týkají péče o seniory, a vyplývá z nich, že v podstatě třetinu nákladů na zdravotnictví spotřebují oni. Tam se plýtvá nejvíc. To zrušit nemůžeme.
Co když vám ale sociální demokracie navrhne, že výměnou za zrušení veškerých poplatků pro důchodce povolí, aby se v krajích ostatní poplatky začaly opět vybírat.
A vy byste věřil, že by ten slib splnili? Já ne. Já bych tomu nevěřila, ani kdyby to řekli veřejně. A navíc bych na to nepřistoupila, protože by pak poplatky opravdu neměly smysl. Já už jsem to říkala. Poplatky jsou vlastně solidární a zabraňují plýtvání. S nimi bude české zdravotnictví kvalitnější. Budou peníze na náročné a složité operace. Nemám ráda prvoplánová hesla, ale fotografie dítěte s textem, že mu vašich třicet korun zachránilo život, je pravdivá.
Uděláte nějakou takovou billboardovou kampaň?
Ne. Neuděláme. Nemám ráda taková hesla. Spíš chci o těchto věcech mluvit a přesvědčovat. Sázím na to, že to lidé musí pochopit. Vzpomeňte si, že v době, kdy byla omezená zdravotní péče, kdy doktoři měli limity a nemohli přijímat nové pacienty, tak když bylo potřeba dva miliony korun na transplantaci kostní dřeně, tak se na to během měsíce národ složil. A teď mi vysvětlete, proč jim vadí třicet korun?
A jak vlastně vidíte svou budoucnost na ministerstvu?
Nevím. Já si z toho dělám legraci a říkám si, tak když už to budou týdny, co tady vydržím, tak to není špatné. Teď už jsem tady měsíc. Jestli tu budu třeba půl roku, no, to už by bylo úplně úžasný.
Tak to jste docela pesimistka.
Ne, já to beru realisticky. Všichni vidíme, jaká je situace. Tak to prostě ve zdravotnictví chodí.
DANIELA FILIPIOVÁ
*9. 8. 1957
1982 absolutorium na fakultě architektury při ČVUT
1986 prodělala neúspěšnou neurochirurgickou operaci míchy, od té doby je trvale odkázána na ortopedický vozík a od roku 1987 je v plném invalidním důchodu
1982 - 1996 pracovala jako projektantka
- od roku 1991 podnikala na živnostenský list v oboru konzultace a projektování staveb se zaměřením na bezbariérové stavby a jejich úpravy
1997 stala se členkou ODS, později senátorkou
2009 stala se ministryní zdravotnictví ČR
Milan Šíma, Instinkt