Situace v českém zdravotnictví je v posledních týdnech tématem číslo jedna jak pro odborníky, tak pro média a širokou veřejnost.
Avšak těmi, kteří mají z celé situace okolo hromadných výpovědí lékařů nejzamotanější hlavu, jsou ředitelé nemocnic. Své by o tom mohla vyprávět Věra Palečková, ředitelka Nemocnice Nové Město na Moravě. „Jako ředitelka nemocnice stojím uprostřed sporu dvou stran, s minimální možností cokoliv ovlivnit či změnit,“ říká Palečková.
Ve funkci ředitelky nemocnice jste více než rok. Jaké máte pocity ze své dosavadní práce?
Musím se přiznat, že ten rok mi v pozici ředitelky nemocnice velice rychlým tempem uběhl. Začátky ve funkci byly velice hektické, protože první půlrok jsem souběžně s funkcí ředitelky nadále vykonávala svoji práci vedoucí právního úseku. Když se podívám zpět, zpočátku jsem si myslela, že se v průběhu krátké doby dá vyřešit mnoho věcí.
Dnes vím, že na řešení některých záležitostí či problémů je potřeba času přece jenom více. I přesto jsou však věci, které se podařilo v průběhu onoho roku zrealizovat.
Můžete některé zmínit?
Především se začalo na všech úrovních více komunikovat, s čímž souviselo také provedení některých personálních změn.Od května loňského roku se mnou na problematice lékařské péče spolupracuje lékař se zkušenost mi ze zahraničí.Od počátku letošního roku pak máme novou náměstkyni ošetřovatelské péče, předtím byla tato pozice nazývána hlavní sestrou.Od1.
února pak zřizuji funkci tiskového mluvčího, protože bych chtěla naši nemocnici více přiblížit veřejnosti. Přijali jsme také biomedicínského inženýra, který má pomáhat v provozu v oblasti zdravotnických prostředků. Částečně jsme obnovili operativu ORL, zatím však pouze v jednodenní chirurgii. Jeden den v týdnu k nám dochází operatér, který zde provádí zmíněné operace, takže například malé děti nemusejí kvůli odstranění nosních mandlí hledat jiné zařízení.
Rozhodovala jste se dlouho, zda se ucházet o pozici ředitelky nemocnice?
Jedenáct let jsem dělala zástupkyni ředitele, takže jsem velice dobře věděla, do čeho jdu. Díky této znalosti oboru i prostředí pro mě nebylo rozhodování příliš složité.Pokud bych se pak podívala zpět a porovnala moje očekávání s realitou, musím konstatovat, že mě nic zásadního nepřekvapilo.
V čem podle vás spočívá největší úskalí této práce?
Trochu bych vaši otázku posunula.Odpovím spíše na to, co je pro výkon této pozice z mého pohledu důležité a podstatné.
V první řadě se musíte obklopit lidmi, kterým můžete plně důvěřovat a přenést na ně některé kompetence. Přiznám se, že ještě stále si tento tým vytvářím, což je například jedna z věcí, ve kterých jsem se v časovém odhadu trochu zmýlila. Počítala jsem s tím, že tento tým budu mít v průběhu roku vytvořen.
Pozice ředitele nemocnice je tedy hodně o týmové práci?
To v každém případě. Ředitel by samozřejmě měl těm zásadním a klíčovým věcem rozumět, to je neoddiskutovatelné.
Pokud však již v nemocnici delší dobu pracuje, získá potřebné základní informace a poznatky z řízené oblasti.V druhé řadě je to o tom zmíněném týmu lidí, kteří mu další důležité informace včas a v kvalitní podobě dodají. Je to tedy určitě týmová práce, bez ní nemocnice nemůže v žádném případě kvalitně a bez problémů fungovat.
Zdravotnictví je v současné době středem zájmu veřejnosti, především kvůli akci lékařů „Děkujeme, odcházíme“. Co si o této akci a postupu lékařů myslíte?
Jistě pochopíte, jak velice obtížné je pro mě se k celé záležitosti vyjadřovat. Vzhledem k tomu, že pracuji ve zdravotnictví již devatenáct let, vím, že je v něm mnoho věcí neřešených, které by si ale rychlé a konkrétní řešení zasloužily. Chápu lékaře v tom, že chtějí, aby byla v rámci zdravotnictví provedena určitá reforma. Druhou stranou mince je fakt, zda forma a načasování celé akce je správné a odpovídající. Jsem zastáncem toho, a určitě nejsem sama, aby se urychleně začalo jednat, protože bez jednání nemůže dojít k žádnému konsenzu. V každém případě by především neměl být poškozen pacient, a to zde reálně hrozí.
Kolik lékařů dalo výpověď v novoměstské nemocnici?
Ke konci loňského roku, tedy k 31. prosinci 2010, jsme obdrželi výpovědi od pětadevadesáti lékařů z celkového počtu sto čtyřiceti sedmi. Ale protože všichni nemají celý pracovní úvazek, je odpovídajícím číslem výpočet procentuální z výše přepočtených úvazků, podle něhož výpověď podalo 62 procent z celkového počtu lékařských úvazků. Výpovědi přišly bez výjimky napříč spektrem všech oddělení, takže žádné oddělení by za tohoto stavu nebylo schopné fungovat tak jako dosud.V podstatě by nemocnice fungovala ve velmi omezeném ambulantním provozu, s minimální lůžkovou péčí.
Předcházela celé akci nějaká vyjednávání?
Tato akce je deklarována lékařským odborovým klubem jako akce proti vládě, ne proti zaměstnavateli a zřizovateli, takže jsme oní sice dopředu věděli, ale pouze před nás byla tato fakta a skutečnost postavena. Neměli jsme tedy žádnou možnost něco proti jejímu uskutečnění podniknout, či jí snad předejít.
Jak se celá situace dotkne pacientů novoměstské nemocnice?
Máme povinnost vytvořit krizový plán fungování nemocnice a musíme sdělit zdravotním pojišťovnám, jaké spektrum služeb nebudeme případně schopni od 1. března poskytovat. Všichni naši pacienti pak budou včas a v odpovídajícím rozsahu informováni o možnostech poskytování, respektive neposkytování zdravotní péče.
Jakým výsledkem podle vás celá akce skončí?
Věřím a chci věřit tomu, že zvítězí zdravý rozum a že dojde ke kompromisnímu řešení, protože nejvíce by se celá akce dotkla pacientů. Ve hře je totiž především zdraví pacientů, což v kraji Vysočina a konkrétně v naší spádové oblasti platí v každém případě.
Co může ředitel nemocnice v této situaci dělat?
Bohužel je toho jen velmi málo. Vedení nemocnic v podstatě stojí uprostřed dvou stran, které nás sice informují, ale jinak do tohoto sporu prakticky nemůžeme zasáhnout.
V této chvíli proto především komunikujeme s lékaři, navštěvuji jednotlivá oddělení a diskutuji s jejich pracovníky, přičemž jim sděluji určitá fakta a skutečnosti, které mohou od března nastat, pokud by výpovědi nevzali zpět. Bohužel je to skutečně to jediné, co uvnitř nemocnice v této chvíli mohu udělat, jiné možnosti nemám.
Myslím si ale, že by vedení všech nemocnic v našem kraji mělo zaslat otevřený dopis ministru zdravotnictví a informovat ho o alarmující situaci.
Pozitivně vnímám,že se o situaci v naší spádové oblasti zajímají i politici na komunální úrovni. O schůzku v této záležitosti mě požádali starostové měst žďárského okresu.
Jak byste případně odcházející lékaře nahradili a jak se celá akce může dotknout ostatního personálu nemocnice?
Akce je sice pouze lékařská, ale důsledky by mohly mít dopad také na ostatní personál. Kdyby v naší nemocnici došlo k omezení péče, pocítili by to také ostatní zaměstnanci. Samozřejmě by hodně záleželo na tom, jak dlouho by tento stav trval, zda a kdy by se lékaři případně vrátili. Jak vidíte, je to nesmírně složitá otázka na řešení, protože neustále pracujeme s mnoha možnostmi, přičemž ale dopředu nevíme, která je nejpravděpodobnější. Připraveni však musíme být na jakoukoliv variantu. Abych se však vrátila k otázce dalších zaměstnanců. Museli bychom samozřejmě řešit i jejich práci, protože pokud by lékaři skutečně odešli a došlo by k omezení poskytování péče, musel by se nutně omezit také počet dalších zaměstnanců. Pokud by šlo o krátkodobou záležitost, nabízela by se řešení jako nařízení dovolené či náhradní volno za přesčasové hodiny. Někteří ředitelé nemocnic, vzhledem k současné nejisté situaci, již hledají lékaře v zahraničí, samozřejmě v první řadě na Slovensku, vzhledem k jazykové blízkosti. I my bychom pak zřejmě také hledali lékařskou náhradu právě u našich východních sousedů.
Jsou v rámci českého zdravotnictví nejpalčivějším problémem platy lékařů?
Myslím si, že určitě ne. Celá akce však také není jenom otázkou jejich platů. Platové požadavky jsou součástí celého souboru jejich požadavků, protože snahou lékařů je reforma českého zdravotnictví.
Platové nároky tedy zdaleka nejsou tím jediným, co požadují.
Mezi jejich požadavky patří mimo jiné nový systém vzdělávání lékařů, nebo minimálně alespoň jeho zlepšení, určitě změny v systému zdravotního pojištění a zdravotních pojišťoven, lékové politiky, a dalších reformní požadavky.
Hlavním problémem při poskytování lékařské péče jsou tedy finance. Je jich v českém zdravotnictví málo, nebo je jich podle vás dostatek, jen jsou neefektivně využívány?
Na základě dlouholeté zkušenosti v tomto oboru si troufám tvrdit, že je to kombinace obou faktorů. Určité finanční prostředky by se do českého zdravotnictví přidat měly, na druhou stranu jsem však přesvědčena také o tom, že musí dojít k mnohem efektivnějšímu využití současných zdrojů.
Může vůbec reálně existovat stav, kdy by bylo zdravotnictví, byť jen jednoho, jakéhokoliv státu, financováno tak, že by byli jeho zaměstnanci, ale i pacienti spokojeni?
Ideální stav, kdy by byli spokojeni jak pacienti, tak i zdravotnický personál, je prakticky vyloučen. Bylo by to samozřejmě krásné, kdyby pacient mohl kdykoliv přijít a podstoupit bezplatně finančně náročnou operaci, ale to není reálné. Určitě systém neunese, aby například robotické operace nebyly bez příspěvku pacienta.
Zde platí zdravotnictví obecně svoji daň za pokrok vědy a výzkumu.
Jak si vlastně stojí české zdravotnictví ve srovnání s okolní Evropou?
Z pohledu evropského je české zdravotnictví určitě na velmi dobré úrovni, stejně tak je pohlíženo i na naše lékaře, jako na skutečné odborníky ve svém oboru. Nechci se však příliš pouštět do nějakého srovnávání, myslím, že ho nejlépe pozná každý pacient, který vycestuje do zahraničí.
Problémy českého zdravotnictví asi hodně souvisejí s politikou, že?
Ano. Zdravotnictví je oblastí, která se dotýká všech, proto si myslím, že je to citlivé téma i v oblasti politiky. Každá změna ve zdravotnictví se totiž pak dotýká prakticky každého z nás.Dám jeden příklad.
Když dojde ke změnám v dopravě, třeba na železnicích, vyřešíte to tím, že nebudete jezdit vlakem. Ale říci si, že nebudu nemocný, to jednoduše nejde. Je to prostě složitá politická záležitost.
Jaká budoucnost podle vás čeká krajské nemocnice? Zachování, respektive rozšiřování jejich služeb, nebo naopak jejich zeštíhlení?
Tato otázka je hodně složitá, stačí, když si vezmu za příklad naši nemocnici. Vzhledem k tomu, že kraj Vysočina nemá fakultní nemocnici se specializovanou péčí, nemůžeme si dovolit nějaké zeštíhlování v poskytování našich služeb.
Naše nemocnice navíc historicky a také vzhledem ke své spádovosti prakticky celého žďárského okresu poskytuje určité spektrum služeb a výkonů, a my bychom je nechtěli nijak měnit. Naopak bychom chtěli některé služby ještě trochu rozšířit a udržet ve všech oborech vysoký standard poskytované péče odpovídající velikosti nemocnice a jejímu spádu. Našim cílem je, aby u nás byli pacienti i v budoucnu spokojeni. Chtěli bychom například na centrálních operačních sálech zřídit dospávací pokoj, což není nová péče, ale zkvalitnění té současné, když si uvědomíte, že uskutečníme přes 7 000 operací ročně! V prvních dvou hodinách po operaci by tak na pacienta intenzivně dohlížel, kvůli jeho bezpečnosti, anesteziologický tým. Také bychom rádi zřídili pracoviště urgentního příjmu, protože očekáváme novelu zákona o zdravotnické záchranné službě, která to nemocnicím v podstatě nařídí. Přes něj by procházeli všichni akutní pacienti a zde by jim byla poskytnuta diagnostická péče a základní ošetření. Tuto péči by poskytovali lékaři z interních a chirurgických oborů. Také bychom v rámci zkvalitnění služeb rádi nabízeli více jednodenních chirurgických výkonů tam, kde je to medicínsky možné. Tuto službu můžeme poskytovat pouze tehdy, když se nám podaří dohodnout se zdravotními pojišťovnami na ceně výkonů.
Jakými nutnými změnami by podle vás mělo české zdravotnictví v budoucnu projít?
Je jich několik. V první řadě je potřebná reforma vzdělávacího systému, který by měl být pro lékaře efektivnější a přehlednější.
V oblasti zdravotnické legislativy nám pak stále platí zákon z roku 1966, který byl několikrát novelizován.
Namísto tohoto zákona by měla přijít nová právní úprava, která by řešila aktuální problémy ve zdravotnictví. Někdo by měl také již konečně říci, jaká péče je státem hrazená, a jakou péči by si měl pacient doplácet, tedy stanovení tzv. standardů a nadstandardů. Jsem si plně vědoma toho, že jsou to obtížné úkoly, ale není možné je neustále odkládat. Od jejich realizace by se pak měly odvíjet také další kroky v českém zdravotnictví.