V Národní referenční laboratoři pro chřipku ve Státním zdravotním ústavu v Praze bylo v době od zahájení vyšetřování - od 22. června 2009 ke dni 24. března 2010 - potvrzeno v České republice 2 466 případů infekce mexickou chřipkou. Hrůza?
Coby. To, na co mexická chřipka potřebovala 10 měsíců, stihla obyčejná střevní chřipka během jednoho týdne. Na mexickou chřipku doposud zemřelo 102 lidí. Na obyčejnou sezónní chřipku u nás zemře každý rok až 2 000 nemocných.
O epidemii nemůže být ani řeč. Za epidemii se totiž, aspoň u nás v České republice, považuje situace, kdy onemocní nejméně 2 000 lidí na sto tisíc obyvatel. Pokud se epidemie rozšíří do celého světa, pak se jedná o pandemii.
Pandemie musí splnit čtyři podmínky: musí jít o nový podtyp viru, s nímž se lidé zatím nesetkali. Tato nová podoba viru musí být schopna se přenést z hostitelů, tj. ptáků nebo prasat, na člověka, musí se šířit přímo z nakaženého člověka na jiného člověka a musí být pro lidi vysoce smrtelná. Na to, kolik z těchto čtyř podmínek bylo splněno, může si každý soudný člověk odpovědět sám.
Každý den, přesně v osm hodin ráno, vydává Evropské centrum pro kontrolu nemocí, což je jakýsi evropský hlavní hygienik, situační zprávu. Ta, která byla vydána v pátek 19. března 2010, byla fádní. Stejně jako v minulých dnech oznamovala jen velmi mírný nárůst nemocných, v řadě členských zemí EU se nevyskytl ani jeden případ.
Podle ní v Evropě od začátku tzv. epidemie touto chřipkou onemocnělo 8 989 lidí a zemřelo 1 825 pacientů. S počtem našich mrtvých patříme mezi pět evropských zemí s největším počtem úmrtí. Ovšem ani tato čísla nestačí k tomu, aby se mohlo hovořit o pandemii.
Podle odhadu amerického Střediska pro sledování nemocí v Atlantě k 19. březnu tohoto roku zemřelo na celém světě na pandemickou mexickou chřipku asi 12 000 lidí. Jen tak na okraj - na tuberkulózu zemře ročně na světě 1,8 milionu lidí a na podvýživu 3,5 milionu dětí.
Byla to bublina?
Chřipkové pandemie přicházejí cyklicky. Ne každá chřipka však přeroste v pandemii, protože její vznik je vždy spojen s tzv. antigenním shiftem (to je zvrat genetické informace chřipkového viru). K antigennímu shiftu dochází tehdy, jestliže je nahrazena část genetické informace chřipkového viru.
Shift je typický pro virus chřipky typu A. Ve třech pandemiích minulého století došlo k vnesení části genetické informace ptačích chřipkových virů do lidského viru chřipky. Takže, když před dvěma lety vypukla v jihovýchodní Asii ptačí chřipka, představovali si vědci, že už je to tady. Nebylo. Scénáře byly katastrofické.
Ptačí chřipka se zvládla naprosto bez problémů. Jenže všechny vlády se na pokyn Světové zdravotnické organizace předzásobily lékem Tamiflu, který jediný měl na pandemickou chřipku zabírat.
Přitom nemocných zemřelo asi stejně jako na obyčejnou chřipku a miliony balení léku s dvouletou expirační dobou zůstaly ve skladech. Ptačí chřipka byla přenášena ptáky, člověk se musel nakazit od nemocného zvířete. Ti, kdož se s ptákem nedostali do kontaktu, se nakazit nemohli.
To, co se stalo v Mexiku, ovšem naprosto změnilo situaci. Nakažený jedinec mohl šířit nemoc na další lidi. V Kanadě dokonce došlo k paradoxní situaci - zaměstnanec prasečí farmy, nakažený v Mexiku, přenesl nemoc na své vepře. Nemoc se šířila do světa. Jenže s tím už prasata neměla celkem nic společného. Šiřiteli byli lidé.
Takže když Egypt nechal vybít 350 tisíc prasat, která v této muslimské zemi chovali křesťané, bylo to rozhodnutí povýtce politické a hlavně naprosto nesmyslné. Nemístnou iniciativu vyvinul i Irák, který nechal usmrtit jediná tři prasata v zemi - v bagdádské zoo.
Afghánští vepři v zoo měli více štěstí, dostali se pouze do karantény. Do karantény se dostávali i lidé, kteří byli třeba jenom „odchyceni“ na letišti, kde se instalovaly teplotní kamery, a lidé museli vyplňovat čestná prohlášení. Kdo měl zvýšenou teplotu, měl smůlu.
Po lécích se jen zaprášilo
Mediální masáž udělala své. V řadě zemí, od Mexika přes Velkou Británii až po Japonsko, začali lidé nosit ústní roušky. Přitom nikoho nenapadlo, že rouška nemůže nikoho před virem ochránit, poněvadž vir je menší, než jsou uzlíky na tkanině, a tak snadno volným místem projde.
Ochránit by mohla pouze rouška vyrobená podle patentu našeho profesora Oldřicha Jirsáka z netkané nanotextilie, ale tato technologie ještě není dostatečně rozšířená. Česká společnost Elmarco zatím prodala něco kolem 40 strojů na výrobu nanotextilie, takže o nějaké masové výrobě těchto roušek nemůže být ani řeči. Z výrobků, které jsou na trhu, může ochránit pouze respirátor, a to výhradně nejvyšší 3. ochranné třídy. Respirátory ovšem nikdo ani nerozdával, ani nenosil.
Také po lécích s oseltamivirem a zanamivirem se v lékárnách jenom zaprášilo. Marně vyzývali hygienici, aby lidé neužívali tyto léky preventivně. Brali je i lidé naprosto zdraví, kolem nichž vir mexické chřipky nešel ani náhodou.
Jenom v České republice se prodalo okolo 32 tisíc balení léku Tamiflu. Nikoho nezajímalo, že lék má především u mladých lidí, vedlejší účinky, které působí na psychiku. V Japonsku bylo dokonce jeho předepisování mladistvým zakázáno.
Ještě méně lidi zajímalo, a hlavně jim to nikdo neřekl, že vědci z Evropské sítě imunitního dozoru EISS zjistili už na podzim roku 2007, že některé viry začínají být na oseltamivir, což je účinná látka Tamiflu, odolné.
Jak uvedla zástupkyně vedoucího oddělení infekčních nemocí na Evropské komisi, Anna Lönnrothová, na většinu virů sezónní chřipky už Tamiflu nezabírá. Na tu pandemickou ještě ano, je pouze otázkou, jak dlouho. Nicméně sklady plné léků, kterým docházela expirace, se vyprázdnily.
Kromě Polska, všechny ostatní evropské vlády také nakoupily vakcíny a snažily se očkovat vybranou populaci. Ve velké většině to vybranou populaci nijak nepotěšilo, že byla vybrána a očkovat se nenechala. U nás o očkování požádalo jen 66 000 lidí.
Ve skladech českého ministerstva zdravotnictví zbylo přes 700 000 vakcín, které mají také dvouletou expirační dobu. Navíc jsou připraveny na kmen A/H1N1 a nikde není jisté, že příští pandemie, bude- li do dvou let, zapříčiní stejný virus. Prostě za dva roky se budou muset vyhodit.
Staří Římané měli při vyšetřování zásadu, že se vždy ptali Cui bono? Komu to posloužilo? Kdo se podívá na výsledky hospodaření farmaceutických firem, odpověď má nasnadě.
Vyhazuje Evropská unie peníze?
Od roku 2001 vydala Evropská komise na výzkum virů chřipky okolo 120 milionů eur. Vědci zkoumají viry chřipky ptačí, mexické i té obyčejné, sezónní. Jako evropští daňoví poplatníci se můžeme ptát, jestli eurokrati nevydávají naše peníze nadarmo. Tentokrát zcela jistě ne.
Infekční choroba, která dělá nejvíc vrásek odborníkům, není AIDS, ale právě ta obyčejná sezónní chřipka. Se sezónní chřipkou se jistě alespoň jednou v životě setkal každý z nás. Není to běžné nachlazení, jak si pořád ještě někdo myslí, ale choroba s vysokými horečkami a celkovou únavou. Tato v minulosti poměrně podceňovaná infekce každoročně postihne zhruba 5 - 15 % světové populace.
Sezónní chřipka představuje významnou zátěž i pro zcela zdravé jedince. Závažný průběh onemocnění a komplikace hrozí zejména osobám starším 65 let, pacientům s chronickým onemocněním plic, srdce, ledvin, metabolickými poruchami (např. cukrovka, onemocnění jater apod.), neurologickými či svalovými poruchami či se sníženou imunitou. Jenom v České republice každoročně sezónní chřipkou onemocní okolo 110 000 lidí. Průměrná doba pracovní neschopnosti trvá 7 - 14 dní. Ekonomické ztráty jdou do miliard.
Poněvadž chřipkový virus každoročně mutuje, je velmi důležité, abychom byli schopni co nejrychleji vyšetřit, jak vypadá. Tím se zabývají evropští vědci v programu Fluarray. A měli bychom ho umět i rychle zjistit, proto existuje program Portfastflu. A poněvadž řada lidí nemá ráda očkování, vyvíjejí pro ně vědci očkování, které se prostě vstříkne do nosní dírky, Naspanvac.
Celkem je v 75 evropských programech boje proti chřipkovému viru zapojeno několik stovek vědců nejen z EU, ale i ze Švýcarska, Izraele, Číny a USA. Mezi nimi jsou pod vedením prof. Zdeňka Pospíšila a docenta Petra Lányho i pracovníci z Ústavu infekčních nemocí a epizootologie z Brna, kde se na výzkumu viru prasečí chřipky pracovalo dávno předtím, než se z ní stala mediálně proslulá kauza.
Po tom, co jsme zažili kolem prasečí chřipky, bude se zdát jeden výzkum brněnských vědců obzvlášť zajímavý. Zkoumají totiž, co dělat, abychom my, lidé, nepřenesli naši obyčejnou chřipku právě na prasata.