Lékař Jan Hnízdil je neúnavný kritik současného zdravotnictví i medicíny. Hovoří o přínosech komplexní péče, o krizi ve vztahu pacienta a lékaře i o způsobech získávání lékařů agenty farmaceutických firem.
Jak ovlivní schválená koaliční reforma kvalitu zdravotnické péče?
Reforma je hodně silné slovo. Jde jen o malý posun, o snahu začít něco dělat. Mluví se hlavně o doplatcích pacientů. Jsou určitě důležité. Je to jediný způsob, jak lidi motivovat, aby se o sebe začali starat. Pacient by měl pochopil, že on sám zodpovídá za své zdraví, a neměl by tolik spoléhat na medicínu. Spoluúčast ale sama o sobě nestačí. Problém je, že lidé jsou pod obrovským tlakem medicínsko-farmaceutického komplexu. Pustíte si televizi, podíváte se do novin, přijdete do lékárny a ze všech stran se na vás valí, abyste jedli prášky, chodili k doktorovi s bolestí hlavy, s bolestí zad… Říkají vám, jak strašný problém je osteoporóza nebo artróza Z problémů každodenního života se dělá medicínská diagnóza. Výsledkem je, že lidé chodí do ordinací s potížemi, na které vůbec nepotřebují léky, ale jenom radu lékaře.
Co by měli dělat?
Lékař by měl mít snahu pacientovým obtížím porozumět a poradit, jak má změnit své chování, aby se co nejdřív uzdravil. Statistiky dokazují, že 90 procent zdravotních potíží je pacient schopen zvládnout vlastními silami. Kdyby ovšem věděl jak. Od lékaře se to dnes skoro nedozví. Nikdo nás to na lékařské fakultě nenaučil a systém to po nás ani nežádá.
Jak pracují státní instituce, které by měly regulovat vliv zájmových skupin?
Státní ústav pro kontrolu léčiv dohlíží na to, aby se na trh nedostaly nebezpečné léky. Nemůže ale nijak ohlídat, aby doktoři nepředepisovali léky zbytečně. Stále se opakuje, že krize zdravotnictví je způsobena nedostatkem peněz. To není tak docela pravda. Nedostatek financí je hlavně důsledkem toho, jak se dělá medicína v praxi. Provádí se spousta zbytečných vyšetření, ordinuje obrovské množství zbytečných léků. Plat lékaře se odvíjí od toho, kolik vykáže návštěv a provede výkonů. Až do chvíle, než narazí na úředníky nastavený limit. Ptal jsem se ministra Julínka: “ Pacienta správně motivujete k tomu, aby se o sebe lépe staral a nechodil tak často k lékaři. Jak ale chcete motivovat lékaře, aby méně léčili a více uzdravovali?“ Pan ministr odpověděl, že tak těžkou otázku ještě nedostal.
Kde je řešení?
Nestačí reformovat zdravotnictví, musí se reformovat také medicína. Je třeba začít už od výuky mediků. Lékařské fakulty by neměly vzdělávání lékařů nechat na farmaceutických firmách. Musí být opravdu nezávislé.
Může to vyřešit zavedení výuky komplexní péče?
Dlouho jsme se snažili prosadit model komplexní péče na lékařských fakultách. S kolegou Šavlíkem máme pracovní skupinu, vypracovanou koncepci, jednali jsme s ministry, se zdravotními pojišťovnami. Ministryně Emmerová napsala: “ To je výborné, ale teď na to není čas.
Budeme se tím zabývat, až vyřešíme finanční krizi.“ Jenže ta nejde vyřešit, pokud se nezačneme zabývat medicínským problémem. Na lékařských fakultách nás rovnou vyhodili. Je to proti jejich zájmům. Kliniky ovládají lidé, kteří jezdí po kongresech za peníze farmaceutických firem. Jde o střet rozdílných pohledů na medicínu. Byl jsem osloven, abych pomohl vypracovat koncepci komplexní fyzioterapie na fakultě biomedicínského inženýrství, když to nešlo na lékařských fakultách. Rázně se proti tomu postavili šéfové lékařských fakult. Je to tak mocná lobby, že konkurenci nemilosrdně zlikvidovali. Obávám se, že tenhle systém zdravotnictví není reformovatelný.
Nedá se najít nějaký vhodný zahraniční model?
V Německu je komplexní medicína uznávaným oborem. Vyučuje se na lékařských fakultách, existují tam psychosomatické kliniky. Neznamená to ale, že by v Německu nebyla silná lobby farmaceutických firem. Je to problém celé západní medicíny. Spousta lidí dnes utíká k léčitelům a k medicíně východní. Hledají únikové cesty u alternativních metod, které oficiální medicína označuje za podvodné a šarlatánské. Třeba akupunktura nebo homeopatie. Jejich hlavní kouzlo ale není v jehle nebo kuličce, nýbrž v jiném způsobu myšlení, v jiném způsobu pohledu na člověka. Léčitelé mu říkají celostní, my komplexní. V praxi to vypadá tak, že když přijdete ke kvalitnímu léčiteli, tak vstane, podá vám ruku, představí se, posadí vás a dá vám najevo, že jste vzácným hostem, na kterého má čas. O všechno se zajímá: jak se stravujete, jak žijete, jak se hýbete, co jíte, jaké máte manželství, jaké starosti, radosti. Vidí člověka v souvislostech jeho života. A nakonec poradí, co máte změnit, abyste se uzdravil, přidá nějaký čaj a třeba i homeopatické kuličky. Ale v těch “ nic“ není. Biologická věda je zkoumá a říká: “ Vždyť je to nesmysl. Homeopatie nemůže fungovat. Odporuje to fyzikálním zákonům.“ Jenže ono to pomáhá, právě díky celostnímu přístupu. Na klinice vám pan docent věnuje pět minut…
Vyžaduje to i spolupráci pacienta. V běžné ordinaci mu nezbývá než slepě lékaři důvěřovat
Pacienti jsou vychováni k tomu, aby spoléhali na medicínu. Nestarejte se! Bolí vás žaludek, máte vysoký cholesterol? Tady máte prášky! Není to vina pacientů. Takovému chování jsme je naučili my doktoři. A nás tomu zase naučili na lékařských fakultách. Rozděluji pacienty na ty, kteří se chtějí léčit, a na ty, kteří se chtějí uzdravit. Když jsem ještě pracoval na poliklinice ve fakultní nemocnici, stávalo se, že přišel pacient s bolestmi zad, a když jsem se ho zeptal na práci, ženu, děti, tak mi odpověděl: “ Co je vám do toho? Jsem snad na psychiatrii?“ Vůbec nechápal, že bolest zad souvisí s tím, co na nich má naložené. Doslova i obrazně. Komplexní medicína je medicína dialogu. Mluvíme o všem a hledáme skutečné příčiny potíží. Hodně lidí se toho bojí, protože se na sebe dozvědí věci, které slyší neradi. Nechtějí pochopit, že nemoc souvisí s jejich životem, nepovedeným manželstvím, s osobním selháním. Raději se schovají za diagnózu.
Nejsou tak lékaři stavěni do role psychologů?
Doktor může jednat s pacientem buď psychoterapeuticky nebo psychotraumaticky.
Ne vhodně volené slovo, neopatrná interpretace nálezu může mít pro pacienta fatální důsledky. Měl jsem nedávno v ordinaci dívku, která pro bolesti svalů lýtek navštívila ortopeda. Bolely ji, protože dělá závodně atletiku a pros tě to přehnala. Jinak byla úplně zdravá. Jen si potřebovala odpočinout. Ortoped měl ale volné kapacity a iniciativně jí udělal rentgen kyčlí. Nikdo to po něm nechtěl, nebyl jediný důvod. Pak se zasmušil a řekl, že má těžkou vadu, zakázal sport a objednal ji na operaci. Té dívce se zhroutil celý svět. Ještě před operací se naštěstí přišli poradit. Ukázalo se, že je to celé nesmysl. Dneska už zase normálně sportuje. Moc nechybělo, a mohla být od šestnácti let operovaným invalidou.
Není to trochu extrémní případ?
Ne, to není výjimka, toto se skutečně děje. Lékaři dnes mají k dispozici špičkovou techniku. Provádějí brilantní operace. Bohužel mnoho operací je naprosto zbytečných. Hlavně proto, že se medicína dělá “ na pacientovi“, a ne s pacientem. Jenom na základě objektivního nálezu, který ale s jeho obtížemi nemusí mít nic společného.
Aby to fungovalo, jak říkáte, měl by pacient klást větší nároky na lékaře.
Postavení pacienta a lékaře je stále nerovné. Doktor je mocný, pacient ne-mocný. V ordinaci se mu někdy dostane kázání jako v kostele. Ten vztah je třeba narovnat. Když nemluví doktor, musí klást zvědavé otázky pacient. Svým pacientům říkám: “ Rozumíte všemu? Ptejte se.“ Často se ani nezajímám o stohy vyšetření, které s sebou přinesou. V záplavě zbytečných informací se totiž snadno ztratí to důležité. Doktor, který nemá na pacienta čas, jen těžko stanoví správnou diagnózu. Naopak, ze strachu, aby něco nezanedbal, ho začne posílat na desítky vyšetření. S banální bolestí hlavy pacient pobíhá mezi neurologem, ortopedem, očním, internistou. Vylučuje se a vylučuje. Obvykle se nic nenajde. Pacient je “ objektivně“ zdravý, jen hlava ho bolí dál. Pokud si lékař udělá na pacienta hned v úvodu čas a pozná ho jako člověka, dokáže si udělat vysoce pravděpodobnou představu, proč ho ta hlava bolí. Pak už stačí třeba jen jedno vyšetření, aby si tu představu potvrdil. Pokud by medicína fungovala takhle, byla by účinná, účelná a levná. To by ale celý medicínsko-farmaceutický komplex přišel o obrovské zisky. Proto je reforma v podstatě nežádoucí.
Měl by zájem směřovat ke zlepšení péče praktických lékařů?
Praktický doktor je základem kvalitní medicíny. Místo toho je odstrkován a špatně placen. Namísto podpory megakomplexů fakultních nemocnic by se měla věnovat pozornost právě vzdělávání a špičkovým podmínkám pro praktické, rodinné nebo osobní lékaře. Dobrý praktik dokáže přesně stanovit příčinu obtíží a včas správně léčit. Jednoduše proto, že pacienta zná.
Existuje nějaká studie o vlivu farmaceutické lobby?
Dnes je farmaceutický průmysl mocnější než celé státy. Třeba firma Pfazer je z hlediska hospodářského obratu mnohem silnější než Švédsko, Singapur a další země. Není jediná instituce, která by si mohla dovolit takovou studii udělat. Hodně se mluví o korupci, o uplácení lékařů. Farmaceutické firmy pod tlakem vypracovaly etický kodex, kde stojí, že doktor může dostat jednorázový dar v částce 200 Kč a ročně 1500 Kč. Korupci ale přece nelze kvantifikovat. Je jedno, jestli je to pozvání na oběd nebo kongres v Keni. Nechal bych se inspirovat tím, jak potlačili kriminalitu v New Yorku. Je potřeba tvrdě trestat sebemenší náznak. To ale nemohou dělat instituce medicínsko-farmaceutického komplexu - tedy ministerstvo, komora, pojišťovny. Musí to být orgán úplně nezávislý. V Itálii, která má bohaté zkušenosti s maffí, se do toho tvrdě pustila policie.
Výzkum jedné léčivé molekuly stojí farmaceutické firmy miliony dolarů. Není odhad jejich vlivu přehnaný?
Výzkum je určitě drahý, o tom není pochyb. Co ale stojí spoustu peněz, je propaganda. Náklady na korumpování doktorů, reklamu a mediální prezentaci. Menší farmaceutické firmy už na to nemají. Nemohou v korumpování konkurovat velkým firmám a musejí fúzovat.
Zažil jste korupci při své medicínské praxi?
Na vlastní kůži jsem poznal jejich způsoby. Pracoval jsem na poliklinice. Týdně ke mně chodili dva až čtyři dealeři. Měli vybrané jednání, dávali mi najevo, že si mne váží, že jsem špička v oboru, mé ego rostlo. Nejdřív mi dali razítko. Víte co je to za otravu, psát recepty? Pak přišli: “ Pane doktore, spolupráce s vámi si moc vážíme, pojďme na oběd.“ Šli jsme do luxusní restaurace, kam bych si to v životě nedovolil. Příště přišli: “ Pane doktore, kdybyste se neurazil “ Donesli kopací míč s logem firmy a ještě malý kazeťáček. Pořád jsem si říkal, že si na mě nepřijdou. Koncem měsíce jsem kontroloval recepty a s hrůzou zjistil, že jsou tam všude ta jejich razítka, že ordinuji léky i lidem, kteří je nepotřebují. Ukončil jsem všechny kontakty a své zkušenosti zveřejnil.
A dnes?
Už ke mně nechodí jako zástupci firem s dárky, ale jako pacienti. Mají v pracovní náplni lámat doktory, přesvědčovat nás, abychom psali léky. Na druhé straně cítí strach, co bude, až jim bude zle. Jeden dealer mi vyprávěl, že mají školení, jak získávat lékaře. Kuchařku, komu nabídnout rovnou peníze, koho pozvat na kongres, komu zaplatit knížku, kdo si řekne o úplatek sám. Takhle to funguje. Doktorů, kteří jsou zkorumpovaní a zkorumpovatelní, není mnoho, nejde o masový problém, ale podrývají důvěru v medicínu a dělají ostudu těm slušným.
Filip Horáček , A2 kulturní deník