Jednotlivé úlomky jsou fixovány hřeby, dráty či jinými speciálními šrouby, které jsou pak ukotveny do speciálních svorek či rámů. V místě zlomeniny není kovový materiál, což umožňuje dobré ošetřování měkkých tkáních.
Mezi nejznámější druhy patří UNI-FIX, Ilizarevův fixátor, nástroj Hoff mann, Poldi Čech. Fixátor UNI-FIX je určen k fixaci zlomenin a pakloubů dlouhých kostí především na dolních končetinách, pažní kosti a na pánvi dospělých. Pro zlomeniny předloktí, dětský skelet a fixaci páteře je určený zmenšený tzv. dětský UNI-FIX. Použité materiály (z tvrdé eloxované slitiny hliníku, antikorozní oceli a titanu) zaručují při správném ošetřování vysokou užitnou hodnotu i dlouhou životnost aparátu.
Aparát se skládá z těla tvaru širokého „U“ s výměnnými hlavami sloužícími k fixaci šroubů, kterými jsou zavedeny do kosti. Základních typů hlav je pět. Každé tělo je teleskopické, což umožňuje kompresi, distrakci či prolongaci, která se provede pomocí distrakčního aparátu. Souprava UNI-FIX je uložena v kazetě, která slouží jako vyvařovací síto.
Součástí soupravy jsou kromě těla, hlav a šroubů také nástroje potřebné k jejich zavedení, k provádění distrakce, repozice a komprese úlomků. K výhodám aparátu UNI-FIX patří kromě rychlosti a jednoduchosti zavedení, také široké repoziční možnosti. U nemocných se zevním fixátorem se musí denně provádět jeho toaleta, která spočívá v dezinfekci vpichu drátů. Pokud je okolí vpichu zarudlé, je možné přiložit na postižené místo například Inadine (antiseptický nepřilnavý obvaz, impregnovaný ve vodě rozpustnou mastí s povidone - jodem). Nejsou-li žádné problémy místa vpichu se po dezinfekci, překryjí nasucho sterilními mulovými čtverci, které jsou rozstřiženy ve tvaru tzv. „kalhotek“ a připevněny obinadlem ke končetině.
Význam rehabilitace
Nedílnou součástí léčebného režimu je rehabilitace ve formě aktivního, pasivního cvičení či fyzioterapie. Cílem rehabilitace je posílení svalových skupin, nácvik koordinace svalových skupin, dosažení správných pohybových stereotypů, mobilizace kloubů a zlepšení průtoku krve. Při rehabilitaci je velmi důležité určit vhodnou míru možného zatížení (statického i dynamického). Předčasným zatížením by mohlo dojít k poruše hojení kosti. Dále je nezbytné, aby pohybové cvičení a zatížení nezpůsobovalo nemocnému bolest v místě zlomeniny. Pokud by nemocný necvičil, došlo by u něho ke zpomalení žilního návratu a svalové ochablosti, což by pak mohlo mít za následek například poruchu cirkulace, tvorbu otoků, změny kožního zabarvení. Jelikož je u nemocného s fixátorem omezena pohyblivost, je potřeba, aby mu sestra podle potřeby pomáhala při hygieně, vstávání z lůžka, vyprazdňování, eventuálně výživě (fixace na horní končetině). Poněvadž fixátor značně vyčnívá do prostoru, je nutné, aby pacient měl volný nebo vhodně upravený oděv, který nebude zadrhávat o jednotlivé části fixátoru. Z důvodu omezené pohyblivosti musí mít pacient bezpečně upravené prostředí, ve kterém se nachází.
Péče o zevní fixátor
Po plném zhojení kostí se fixátor odstraňuje. Doba pro jeho odstranění je určována hlavně pevností srůstu zlomeniny. Dlouhodobé ponechání kovu může způsobit kostní přestavbu, která pak může mít vliv na vznik spontánní zlomeniny, popřípadě zlomení kovového materiálu z jeho únavy. Po sejmutí se musí UNI-FIX naložit na12 hodin do vodného roztoku na bázi jodu (Jodonal).
Poté se aparát vyjme, opláchne destilovanou vodou a rozebere na jednotlivé součásti. Kartáčem se musí odstranit veškeré mechanické nečistoty a všechny součástky se dají ještě do ultrazvukové čističky. Poté se všechny součástky promažou silikonovým olejem. Před vlastní sterilizací se aparát složí, ale šrouby na hlavách se nedotahují. Sterilizace se nejčastěji provádí v autoklávu či v ethylenoxidu při teplotě do 140 °C.
SOUHRN
Tento článek přibližuje problematiku ošetřování nemocného se zevním fixátorem. Zároveň jsem se zde zaměřila i na péči o zevní fixátor po jeho sejmutí z těla nemocného.
SUMMARY
The article addresses nursing care of patients with external fixation and care of the appliance after it has been taken off.
O autorovi: PhDr. Magda Taliánová, Ústav zdravotnických studií, Pardubice (magda.talianova@upce.cz)