Zdravotnictví v Česku trpí celou řadou problémů, i když se debata o něm smrskla na diskuse kolem výše platu lékařů. I samotná protestní akce oficiálně udává důvodů 13.
Hned prvním bodem na seznamu je dlouhodobá podfinancovanost českého zdravotnictví. „Podíl na hrubém domácím produktu osciluje kolem sedmi procent, zatímco obvyklý průměr v EU je deset procent. Ze sledovaných zemí OECD jsou za námi pouze Polsko, Mexiko a Korea,“ píše se na stránkách iniciativy Děkujeme, odcházíme.
Jenže menší podíl dává taky Lucembursko, naopak relativně vyšší výdaje má ve světě Kuba nebo Malawi, což ukazuje, jak ošidný je to ukazatel.
Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) udává, že loni činily výdaje na zdravotnictví skoro 287 miliard korun. O pět let dříve to přitom bylo 209 miliard a v roce 1995 102 miliardy korun. To znamená průměrný roční růst o 7,64 procenta, což je o něco více než průměrný růst HDP.
NEJSME NĚMECKO
Navíc ze srovnání s dalšími zeměmi Evropy jednoznačně vyplývá, že celková úroveň výdajů na zdravotnictví je zcela odpovídající úrovni naší ekonomiky, která je jistě nižší než v Německu či Švýcarsku. Nicméně na loňských 287 miliard korun šlo 240 miliard z veřejných rozpočtů.
Je to jeden z nejvyšších podílů v Evropě vůbec. Jsou to tedy soukromé výdaje, které zaostávají při srovnávání s jinými státy. Na vině je obecně nízká spoluúčast pacientů nebo také neexistence zdravotního komerčního připojištění.
Na jedné straně se naše rovnostářská společnost brání dodatečným příjmům zdravotnictví v podobě výhod pro ty, kteří si je zaplatí, a bouří se také proti placení za běžné léky. Na straně druhé chybí někdo s přirozenou motivací hlídat náklady a šetřit, neboť stát udělal ze zdravotních pojišťoven, jež by jinak tuto roli měly plnit, jakési přerozdělovací pobočky ministerstva financí.
Neexistuje žádná objektivně daná částka, která se na zdravotnictví dá a pak „už to bude stačit“.
Obzvlášť ne v českém systému. Jednak lze vždy utratit peníze za lepší a dražší vyšetření nebo nákup modernějšího vybavení, takže poptávka po financích je ve zdravotnictví nekonečná.
Jednak platí další body na seznamu lékařů, tedy velké rezervy ve vnitřním chodu zdravotnictví a předražené zakázky nemocnic.
PLATY
Druhý pohled do statistik ÚZIS poodhaluje mlhu, která vznikla okolo platů doktorů. Postupně: průměrný plat lékaře v nemocnici v roce 1995 činil 15 860 korun, v roce 2002 33 255 korun a loni 48 788 korun. Z toho opět v průměru odměna za práci přes čas 4812 korun, za pohotovost 1345 korun. Tarifní část platu byla loni 23 431, zbytek tvořily další odměny a příplatky.
Z těchto údajů je patrné, že celkový objem výplat není až tak špatný, jak si asi většina lidí myslí. Navíc během 14 let se průměr ztrojnásobil. Na druhou stranu nelze kvůli velkým rozdílům (stejně jako v celé populaci na průměr nedosáhnou dvě třetiny) na každého doktora pohlížet jako na „boháče“.
Sám ministr Leoš Heger zdůrazňuje především nižší platy anesteziologů a chirurgů, což jsou typicky nemocniční lékaři, kteří mají minimum alternativ. Navíc je v pozadí obcházení zákoníku práce, kdy vyžadované množství práce v nemocnici kryjí přesčasy „načerno“.
Ve vypjaté atmosféře posledních měsíců, přestřelek a obvinění mezi různými složkami zdravotnictví by se mohlo zdát, že problém je v tom, že špatní lidé dělají špatné věci, a proto to nefunguje. Omyl.
Problém je v tom, že nemocný je systém, který zmrzačil motivace ke zdravému chování a automatické kontrole. Proto to nefunguje.