Oba komentovali počínání krajů, které coby správci veřejných peněz dotují vlastní nemocnice. Soukromé špitály jsou tak diskriminovány.
Babišův všudypřítomný střet byznysových a politických zájmů v sobě nese mnoho rizik zjevných, ale také některá méně nápadná. Když v roli ministra financí trefně pojmenuje skutečný problém, je to přirozeně zpochybněno jeho rolí boháče, který výrazně investuje do soukromých zdravotnických zařízení, čímž mu jejich postavení přirozeně nemůže být lhostejné. Jenže by byla škoda si kvůli tomu nevšimnout, že Babiš má s problémem krajských dotací pro nemocnice pravdu.
Mnohé krajské nemocnice nevystačí se svými příjmy od zdravotních pojišťoven.
V ideálním světě by upravily rozsah péče, kterou poskytují, tak, aby si na provoz vydělaly. Jenže to by je nemohli řídit krajští politici, kteří sledují více křivku své popularity než účetní závěrky nemocnic.
Kraje pochopitelně mohou a mají dotovat potřebné služby pro svoje obyvatele, pokud je to nutné. Jenže jak píše Babiš, aby to nebyla z hlediska evropského práva nedovolená podpora, musejí mít takové dotace jasná pravidla.
„Ač evropské regule požadují jasná a transparentní pravidla pro poskytování dotací, jsme spíše svědky neprůhledného financování krajských nemocnic ve stylu: kdo vyrobí větší ztrátu, tomu nalijeme více peněz,“ píše Babiš.
Dotace krajů by se měly rozdělovat spravedlivě, a ne podle toho, kdo nemocnici provozuje. Pacientovi je jedno, jestli má stehy šité krajskou nití, nebo soukromou, záleží mu na dostupnosti a kvalitě operace.
Místo toho mají soukromé nemocnice jako ta v Jeseníku nebo ve Vrchlabí ke krajským dotacím dál.
Z pohledu Drymla jsou „úmyslně poškozováni soukromí podnikatelé ve zdravotnictví a zejména pacienti, kteří si vybírají i nekrajská zdravotnická zařízení tak, jak jim to umožňuje Ústava ČR“. Své k tomu koneckonců snad řeknou i kontrolní orgány Evropské unie, které Drymlova nemocnice požádala o přezkum, jestli se kraj nedopouští nekalé hospodářské soutěže.