Jako základní funguje státní zdravotnická péče, státní nemocnice. Vybavení těchto nemocnic je různé kvality a námi známý standard není úplně převeditelný na podmínky v Jemenu. První, co odlišuje naše zdravotnická zařízení od jemenských, je množství lidí a všudypřítomný hluk a tlačenice před nemocnicemi, před ambulancemi, nemocničními lékárnami. Sestry studují zdravotní školu tři roky. V nemocnicích, které jsem navštívil, bylo jemenských sester málo. Byly spíše výjimkou. Střední zdravotnický personál tvoří zejména sestry z jihovýchodní Asie, z Indie a Filipín, ale na operačních sálech byly i sestry z Ruska, Ukrajiny a dalších národností. Národnostní pestrost se netýká jen sester, ale i lékařů konzultantů z několika zemí světa. Konzultanty bývají Němci, Kubánci, Rusové a další. Ti spolu s řadou lékařů Jemenců, kteří studovali v zahraničí, tvoří pestrost zkušeností a jazyků.
Jediným možným řešením v komunikaci je použití angličtiny jako nemocničního jazyka. Domácí se domlouvají mezi sebou jemensky nebo arabsky, ale lékaři a sestry anglicky. Všechny zdravotní nálezy, které jsem měl možnost číst – ultrazvukové, z CT, z rentgenu, denní zápisy status praesens pacientů a další – jsou psány anglicky. O to snadněji je cizinec schopen se zapojit do struktury nemocnice a denních činností. U sester jsem se setkal s profesionálním přístupem. Lékaře respektovaly v dobrém slova smyslu tak, že plnily odborná rozhodnutí, při příchodu lékaře na oddělení referovaly o stavu pacientů, o nových došlých výsledcích, měly přehled o nemocných. Na odděleních směnují po 8 hodinách, stejně jako u nás.
Z ústroje používají domácí sestry oblečení zvané abája, tedy stejné, jaké nosí arabské ženy na ulicích, včetně černých roušek s ponecháním průhledu pro oči. Zahraniční sestry se oblékaly do zdravotnických uniforem a nosily čepce. Na sále měly domácí sestry zelenou roušku, ale jinak stejnou přes hlavu a tvář, jak byla již popsána. Cizinky byly oblečeny do operačních úborů podobným evropským. V dovednostech a znalostech existují mezi jednotlivými sestrami poměrně velké rozdíly. Byl jsem přítomen výkonům, které prováděly sestry, a které by v ČR prováděl jen lékař, a přesto se jich zhostily s úspěchem. Jednalo se například o drcení ledvinných konkrementů extrakorporálním lithotriptorem nebo na operačním sále zašití nekomplikovaného průstřelu paže po předchozím vyšetření pacienta lékařem a vyloučení kostního traumatu. Je jen na stanovení kompetencí, které se praktikují a je dost a dost činností, které by mohly vykonávat sestry, pokud by o to stály a zdravotní systém by jim to umožnil. Zahraniční střední zdravotnický personál bydlívá na ubytovně nebo v pronajatých bytech, a není výjimkou, že do Jemenu přijede manželský pár.
Lékaři ze státních zdravotnických zařízení jsou zvyklí odpracovat první půli dne ve státním sektoru, kde nedostávají velkou mzdu, ale odborně mohou růst a dostanou se do povědomí pacientů. A o to ve státní službě jde, protože rodiny živí většina lékařů z příjmů ze soukromých praxí, které provozují odpoledne a někteří do pozdních nočních hodin. Klientela pacientů se rekrutuje velmi často z ústních doporučení již vyléčených pacientů. Lékaři mají často několik smluv s nemocnicemi, ve kterých mohou například operovat za předem dohodnutých podmínek. Výnos z takové soukromé činnosti se liší podle toho, zda se jednalo o pacienta, který byl klientem lékaře a jím indikován, nebo zda se jednalo o pacienta, který přišel primárně do nemocnice a lékař ho odoperoval. Podíl na finančním zisku se tak pro lékaře může pohybovat od 20 do 80 % za operaci.
Ceny za operaci bývají smluvní a záleží jen na pacientovi a lékaři, na jaké částce se dohodnou. Některé nemocnice nabízejí takzvané balíčky, kdy si pacient může vybrat, zda si zaplatí zvlášť operaci, zvlášť anesteziologickou a pooperační péči, léky, samostatně dny hospitalizace, nebo zvolí tzv. balíček, který je finančně nákladnější, více než o polovinu dražší, ale jsou v něm všechny jmenované položky již zahrnuty spolu s možným prodloužením pooperační hospitalizace v případě operačních komplikací nebo reoperace, a pak již nejsou pacientovi účtovány další náklady. Nemocnice mají dobře prokalkulovaný smluvní systém, získané finanční prostředky jim pokrývají náklady spojené s léčbou včetně platů sester. Pacient si platí většinu jednorázově či akutně podávaných léků, jen vybraná skupina nemocí, léčená chronickou medikací, je pacientům hrazena – ovšem za specifických podmínek. Ve čtyřech jemenských nemocnicích, které jsem měl možnost navštívit, jsem viděl obrovské rozdíly v přístrojovém i personálním vybavení.
Pokud mohu porovnat, pak v jednotlivostech se vybavení některých jemenských pracovišť plně vyrovná našemu. Přesto ve mně zůstal dojem, že pestrost zdravotnických služeb, dostupnost pro každého člověka, řád a poklid na odděleních, propracovanost zdravotního pojištění je o poznání vstřícnější v ČR. V Jemenu pak je rozvinutý soukromý zdravotnický sektor, kde je zcela přirozené, že za zvolenou zdravotní péči, za vybraného lékaře, brzký termín operace, individuální přístup ve vztahu pacient-lékař a obráceně, se platí reálné finanční prostředky. Pacienti si smlouvají své lékaře, své nemocnice. Z mého relativně krátkého pobytu si nedovolím provádět obecnější závěry a předkládám spíše fakta k zamyšlení, porovnání s jiným světem, vzdáleným od ČR asi 8 hodin letu boeingem.
O autorovi: MUDr. Miroslav Louda, Ph. D. atestovaný urolog (louda@lfhk.cuni.cz)