1. Absence standardu zdravotní péče
Možnosti zdravotní péče pro každého pacienta se mnohdy dramaticky liší. Poskytovatelé nabízejí to, „na co mají“, nikoli to, co by v rámci stejné péče pro každého nabízet měli. Nikde není specifikováno, jakou zdravotní péči má pacient pro dané onemocnění dostat. Stejně tak není řečeno, kde a dokdy ji má dostat. Výsledkem je, že si každý poskytovatel zdravotních služeb vysvětluje pravidla po svém. Právě to je příčinou vzniku komického pojmu „nadstandardní péče,“ kterou ovšem samozřejmě ve skutečnosti nelze korektně stanovit bez definice standardu. Na opačném konci stejné problematiky stojí machinace, jejichž příkladem může být pražské protonové centrum, které již léta válčí s pojišťovnami o úhrady za neopodstatněnou a předraženou péči. Řešení: Vytvoření jasné definice standardní zdravotní péče by srovnalo podmínky léčby v celé republice a navíc by implicitně stanovilo, že vše ostatní je „mimo standard“. To by otevřelo dveře pro legislativně schválená volitelná připojištění (viz další bod). Současný termín „nadstandard“, který zkresluje možnosti a je nepřesný, by zanikl.
2. Absurdní systém pojišťoven
Nikdy nebylo prokázáno, že existence více než jedné zdravotní pojišťovny šetří výdaje do zdravotnictví. Pojišťovny nic nepojišťují, pouze vybírají peníze a poté pracují s přerozdělenými penězi z tzv. zvláštního účtu. Vzhledem k legislativním omezením se ale 7 existujících pojišťoven od sebe neliší. Rozsahem a kvalitou svých služeb si konkurovat nemohou. Jediné rozdíly jsou v tom, zda a kolik přispívají na prevenci, jaké mají speciální programy a balíčky pro klienty a jak odměňují ředitele a politiky ve svých správních radách.
V současném systému rozhodují o tom, s kterým poskytovatelem zdravotních služeb uzavřou smlouvu, pouze pojišťovny. Tento způsob vytváří optimální prostředí pro korupci vedoucí k udržování již zavedených, avšak třeba již nekvalitních lékařů a služeb. Zdravotní pojišťovny navíc nepokrývají území České republiky rovnoměrně. Například fúze společnosti AGEL s Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou v Moravskoslezském kraji umožnila vznik monopolu dodavatelských a poskytovatelských zdravotních služeb. Celostátně dominantní VZP pak na druhé straně udržuje nabubřelé majetkové portfolio s byrokratickým aparátem, je propletena politikou a politiky a četnými kauzami pochybného financování a hospodaření.
Řešení: Skutečná konkurence mezi pojišťovnami může vzniknout jen tak, jak vzniká všude jinde. Zákazník, tedy poskytovatel zdravotních služeb, si vybere z nabídky. Podmínky smlouvy, včetně hrazení péče, určí pojišťovna, což vytvoří v rámci konkurenčního prostředí její nabídku. Na jejím základě si pak bude poskytovatel vybírat, se kterou pojišťovnou chce smlouvu uzavřít. Právě to vytvoří její konkurenceschopnost. Další řešení spočívá v proměně pojišťoven samotných. Republice, která má méně občanů než Londýn, stačí jedna zdravotní pojišťovna, která bude hradit poskytovatelům zdravotních služeb státem garantované služby nejen na základě množství výkonů, ale i jejich kvality. S touto pojišťovnou bude moci uzavřít smlouvu automaticky každý poskytovatel, pokud o to bude mít zájem. Ostatní pojišťovny by se soustředily na tvorbu konkurenčních nabídek „připojištění“, čímž by vytvořily skutečný prostor (a tím rovněž definici) nabídky „mimostandardních“ služeb, včetně jejich hrazení. Taková nabídka vytvoří pracovní pozice pro zdravotníky zajišťující „mimostandardní“ služby, kteří odvádí daně z příjmů do státní pokladny. Pacienti, kteří si za vlastní peníze tyto služby připlatí, zůstávají plátci do povinného systému veřejného zdravotního pojištění, i když z něj téměř nebo vůbec nečerpají. Zůstává tedy více peněz pro méně lidí, což automaticky zvedne kvalitu státní „sítě“, která zůstává otevřená všem.
3. Úhradový systém jako brzda
Rok co rok jsou pacienti nevědomými účastníky „zákazů“ léčení v důsledku smluv mezi poskytovateli zdravotních služeb a zdravotními pojišťovnami. Úhrada péče je stanovena v závislosti na výdajích z minulého roku a neodráží skutečnou a potřebnou péči v roce aktuálním. Když v listopadu „docházejí peníze“, musí si zdravotníci vybrat, kterým z pacientů poskytnou péčí odpovídající, kterým nedostačující a které odmítnou. Pokud by to neudělali, čekala by poskytovatele zdravotních služeb pokuta od pojišťovny za překročení limitů. V důsledku jsou vlastně zdravotníci osobně penalizováni za to, že se snaží poskytnout státem garantovanou péči všem! Navíc úhrada výkonu pojišťovnou může být u různých poskytovatelů jiná podle toho, jakou cenu se jim podařilo s pojišťovnou vyjednat. Řešení: Založení úhradového systému, z něhož by byla placena standardní péče (rozumí se ta státem hrazená) na základě reálných nákladů, přičemž by zdravotníci mohli získat odměny při šetření a dosažení lepších výsledků. Kaž dá léčba by byla hrazena stejně po celém území. Taková homogenizace by přinesla transparentnost, kontrolu a přehled nejen do financování zdravotnictví obecně, ale i v rámci jednotlivých poskytovatelů zdravotní péče.
4. Pacient na posledním místě
Pozůstatky systému a hlavně přístupu k pacientům z minulého režimu stále nezmizely, a to jak ze strany servilního chování pacientů, tak mnohdy i z hlediska neblahého přístupu zdravotníků. Vše je podchyceno univerzální ignorancí týkající se možností a práv pacientů. Téměř 60 % Čechů rozumí otázkám zdraví jen omezeně, ČR stále zbytečně lpí na ústavní péči o děti s postiženími (místo rodinné), úřady neposkytují handicapovaným lidem patřičné služby. Budeme poslední zemí v EU, která, snad jednoho dne, zavede protikuřácký zákon.
Snad největším nešvarem je nepropojenost mezi zdravotní a sociální péčí. To se týká především dlouhodobé péče o seniory, v níž podle četných místních i mezinárodních organizací ČR naprosto zaostává. Přes 20 let komise stanovené vládou a ministerstvem zdravotnictví v této oblasti absolutně nic nevyřešily.
Řešení: Vybrané normy právního řádu ČR se musí stát povinnou příručkou pro všechny účastníky českého zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví musí, navzdory vyhlášeným cílům, mnohonásobně více propagovat plány a vize ve zdravotnictví, zároveň však také agresivně upřednostňovat a podporovat preventivní péči. Stejně jako v jiných zemích musí mít kaž dé střední a větší státní zdravotnické zařízení oddělení sociálních služeb. Kromě důchodového a nemocenského pojištění by se součástí sociálního pojištění mělo stát na dobrovolné bázi i pojištění ošetřovatelské. Dvoukolejnost v úhradách poskytování ošetřovatelských a zdravotních služeb v zařízení sociálních služeb musí zmizet a vše musí být hrazeno zdravotními pojišťovnami.
5. Konsolidace místo fragmentace
Z předchozích bodů vyplývá, že naše zdravotnictví zůstává řízeno politickými, místními a osobními zájmy, které tvoří „státy ve státě“, v nichž každý jedná a nakupuje zvlášť. Ministerstvo zdravotnictví kontroluje pouze minoritní část poskytovatelů zdravotních služeb v nerovné územní distribuci. Fragmentace bez definice jasných poměrů s nutnou centrální kontrolou tvoří prostor pro bujnou korupci, která okrádá sektor zdravotnictví o neuvěřitelných zhruba 20 % celkového objemu financí. Důsledkem je mimo jiné i výrazné zvýšení stresu a napětí zdravotníků a pacientů.
Řešení: Řešení souvisí s výraznou konsolidací státního sektoru a zároveň diverzifikací toho zbývajícího. Při tvorbě definice standardu péče automaticky vznikne mapa územního pokrytí státními službami. Tím budou zároveň zmapovány mezery, jež existují převážně vně velkých aglomerací, kde chybí poskytovatelé zdravotních služeb, jejichž zřizovatelem je stát. Proto bude nutné, aby v těchto lokalitách stát poskytování svých služeb smluvně zajistil s jinými poskytovateli zdravotních služeb.
A jedna choroba navíc
Jestliže je členství povinnou podmínkou pro výkon lékařské profese, nelze opomenout současný stav České lékařské komory (ČLK). Na jednu stranu usiluje komora o zvýšení mezd pro zdravotníky a stanoví určitá profesní a ekonomická pravidla. Na stranu druhou si však, po putinovské změně stanov kvůli možnosti zvolit již potřetí stejného prezidenta, pevně dotvořila profil politické organizace, která se nezdráhá útočit ani na vládní činitele. Tím porušuje vlastní statut. Výsledkem je, že se většina lékařů ke komoře obrací zády, protože nesouhlasí s odborářskou tváří ani s politizací komory a opomíjením cest vedoucím k posilování etických a morálních zásad, které s medicínou skutečně souvisí.
Řešení: Kvalitu ČLK a současně i měření její účinnosti lze objektivně posoudit pouze zavedením dobrovolného členství, a to prostřednictvím již mnohokrát apelované změny zákona o komorách. Jednací pozici lékařů zlepší posílení etického a profesionálního obrazu komory i obecně profese. Registraci lékařů by mělo převzít ministerstvo zdravotnictví. Je nutné, aby se určité zákony a statut komory „morálně zmodernizovaly“. Například i tak, aby odsouzení lékaři jako Jaroslav Barták (sexuální obtěžování) či David Rath (korupce) nemohli zůstat aktivními členy komory.