Tento fakt je i námětem příspěvku Petra Holuba, který jej nazval Zdravotnictví na šikmé ploše.
Lidé se musí smířit s tím, že zdravotní péče bude méně dostupná než v minulých letech. Nejdříve přišly zprávy, že provoz omezují nemocnice, musí se tedy déle čekat na operace, které je možné odložit. Zároveň se zjistilo, že zdražují léky v nemocnicích i v lékárnách.
Tato zpráva je sama o sobě špatná, nejde však vyloučit, že bude ještě hůře. Péče se omezila, protože vláda chce šetřit a zlikvidovat schodek veřejných financí. Tento schodek vytvářejí také zdravotní pojišťovny, proto největší z nich, Všeobecná zdravotní pojišťovna, snížila platby nemocnicím o pět až deset procent.
Nemocnice proto logicky omezují své výkony, kde to je možné, aby pokud možno neohrozily zdraví pacientů. Zároveň vláda zvýšila sazbu daně z přidané hodnoty a týká se to i léků, kde daň vyrostla o čtyři procenta z jejich ceny.
Došlo tedy k tomu, k čemu dojít muselo. Občanům se takový vývoj ani nemůže líbit, zvláště těm, kteří zdravotní péči potřebují, celá společnost je však postavena před nutnost utrácet jenom za to, na co jsou peníze. Politici by mohli o úsporách ve zdravotnictví mluvit otevřeně, zase se jim ale nedá tolik divit, že o tak nepopulárním tématu raději mlčí.
Obavy z dalšího vývoje však vzbuzuje fakt, že prostým šetřením se nedají současné potíže vysvětlit, respektive se nedá vyloučit, že současné potíže vyvolají další problémy. Nápadné jsou dvě nesrovnalosti.
Předně: Všeobecná zdravotní pojišťovna šetří, přitom na účtech ostatních pojišťoven se stále shromažďují přebytky na úrovni deseti miliard korun. Soukromá zdravotnická zařízení nadále vytvářejí zisky v řádu miliard. Kdyby se využily všechny nevyužité peníze, které koneckonců pocházejí ze zdravotního pojistného, nemusela by se péče omezovat.
Odtud vzniká přirozená obava, že veškeré úspory Všeobecné zdravotní pojišťovny skončí jenom tím, že se zvětší přebytky ostatních pojišťoven.
Další nesrovnalostí je fakt, že výdaje na léky vyrostly loni rychleji, než vyrostla daň z přidané hodnoty. To opět otevírá zvláštní perspektivu. Zdravotnictví jako veřejný systém potřebuje nějaký plán, kterým směrem se má rozvíjet.
Na tento plán česká exekutiva rezignovala, protože šetří, kde se dá. Ukazuje se však, že ministerstvo zdravotnictví spolu s pojišťovnami mohou donutit nemocnice, aby omezily operace, nedokážou ovšem přimět farmaceutické firmy, aby zlevnily své léky.
Donedávna se říkalo, že Česká republika musí zavádět nejnovější medicínské postupy, zároveň ale musí posílit sektor dlouhodobé péče, který může pomoci pacientům k návratu do života. Úroveň dlouhodobé péče zaostává za západní Evropou mnohem víc než užívání moderních technologií a léků. Tento rozpor se během šetření prohlubuje. Léčebny dlouhodobě nemocných přicházejí o peníze, výdaje na léky však rostou. Proto nejde vyloučit, že šetření nemusí letos skončit.
Menší zdravotní pojišťovny, kliniky a farmaceuti budou i nadále vydělávat, což opět donutí k dalším úsporám zdravotní pojišťovny. Nemocnice a léčebny vykážou méně výkonů a dostanou tedy méně peněz. Pak nezbude než dostupnost péče opět omezit. Nejde o to, že se dnes děje něco strašného, zdravotnictví se však ocitlo na nebezpečné cestě.